Článek
Poslední dobou mám pocit, že moje žena žije jen mezi prací, stresem a výčitkami vůči sobě samé. A upřímně – začínám mít strach, že ji to celé jednou semele úplně.
Je jí třicet sedm a celý život byla člověk, který všechno zvládal. Nikdy si moc nestěžovala. Když bylo potřeba něco zařídit, udělala to. Když byly děti malé, fungovala prakticky nonstop. Ráno práce, odpoledne domácnost, večer příprava do školy, víkendy nákupy a úklid. A ještě měla pocit, že dělá málo.
Jenže posledních pár let na ní vidím, že už jí dochází síly.
Hodně to začalo prací. Ve firmě, kde dělá, se změnilo vedení a od té doby je tam atmosféra jak někde na bojišti. Pořád nové tabulky, normy, kontroly výkonu, porovnávání lidí mezi sebou. Když někdo nestíhá, odnese to celý tým na prémiích. Takže místo normálních vztahů tam dneska funguje hlavně nervozita a vzájemné podrážení.
Ona přitom nikdy nebyla konfliktní člověk. Spíš typ, co si všechno nechá líbit a snaží se vyjít s každým. Jenže přesně takové lidi podobné prostředí začne ničit nejrychleji. Několikrát přišla domů úplně rozhozená kvůli tomu, že se v práci pohádali kvůli nějakým číslům nebo že někdo hodil svou chybu na zbytek týmu.
Člověk by řekl, že po osmi hodinách přijde domů a vypne. Jenže ona si to nosí v hlavě pořád.
Večer sedíme u televize a ona najednou úplně vypne a kouká do prázdna. Nebo začne v deset večer kontrolovat pracovní maily. V noci se budí. O víkendech je podrážděná kvůli úplným maličkostem. A nejhorší je, že si pořád připadá, že selhává.
Kolikrát ji slyším, jak si sama pro sebe povzdechne něco jako:
„Já už to prostě nezvládám.“
Jenže druhý den ráno stejně vstane a funguje dál, jako by se nic nedělo.
Před pár měsíci začala být pořád nemocná. Chvíli kašel, pak rýma, potom únava. Nic velkého, ale pořád dokola. Já jsem jí říkal, že je prostě přetažená, jenže ona má pocit, že musí mít všechno nějak pod kontrolou.
Jednoho dne přišla domů a řekla mi, že si nechala udělat krevní testy jako samoplátce. Prý si nechala změřit kortizol.
Do té doby jsem ani pořádně nevěděl, co to je. Pak mi vysvětlovala, že jde o stresový hormon a že když ho má člověk dlouhodobě vysoký, začne to ničit tělo. Únava, problémy s imunitou, záněty, přibírání… prostě všechno možné.
A samozřejmě jí vyšly vysoké hodnoty.
Pamatuju si, jak seděla u stolu a říkala:
„Tak aspoň vidíš, že si to nevymýšlím.“
A mě v tu chvíli vlastně došlo, jak moc špatně na tom asi je, když už potřebuje mít svoje vyčerpání potvrzené papírem z laboratoře.
Jenže tím to nekončí.
Poslední rok strašně bojuje sama se sebou kvůli jídlu a váze. Přes den funguje skoro ukázkově. Připravuje si krabičky do práce, kupuje zdravé věci, hlídá si bílkoviny, pečivo, cukry… člověk by řekl, že žije zdravěji než většina lidí kolem.
Ráno si udělá třeba semínkový chleba se šunkou, vajíčkem a zeleninou. K obědu salát s rybou nebo kuřecím. V práci vydrží celý den disciplinovaná.
Dokonce si začala zapisovat jídlo do aplikace v mobilu. Několik dní jede úplně vzorně a člověk má pocit, že se konečně dostává do nějakého režimu. Jenže večer se to téměř vždycky zlomí.
Normálně vidím, jak se po příchodu domů snaží držet. Dá si normální večeři, chvíli je všechno v pohodě… a asi za půl hodiny začne chodit do kuchyně.
Nejdřív si vezme trochu oříšků.
Pak kousek čokolády.
Pak otevře lednici „jen na něco malého“.
A během hodiny je schopná sníst věci, které by si ráno vůbec nedovolila koupit.
Někdy ji slyším večer v kuchyni a úplně poznám ten moment, kdy už nejí proto, že má hlad. Spíš jako kdyby se snažila něčím zaplnit stres a vyčerpání.
Jednou jsem ji třeba našel sedět potmě v obýváku s miskou cereálií a ona se na mě podívala úplně provinile, jako malé dítě, které bylo přistižené při něčem zakázaném. A to mě zasáhlo asi nejvíc. Protože člověk vidí, že to není o lenosti ani o nějaké nenažranosti. Ona je prostě psychicky vyčerpaná.
A nejhorší bývá potom ráno.
Vzbudí se naštvaná sama na sebe. Říká, že nemá žádnou vůli. Že se nesnáší. Že se nechce dívat do zrcadla. Přitom já na ní vidím hlavně to, že je strašně unavená a psychicky semletá.
Jenže ona to bere jako osobní selhání.
Poslední dobou často mluví o tom, že musí změnit celý život. Že už takhle nechce fungovat. Začala číst články o stresu, hormonech, výživě. Objednala se k nutriční specialistce. Nakoupila vitamíny a nějaké doplňky stravy.
Začala taky chodit večer na delší procházky. Někdy jde sama se sluchátky, jindy jdu s ní. A mám pocit, že právě tehdy z ní na chvíli spadne ten tlak, který v sobě celý den drží.
A hlavně čím dál častěji mluví o tom, že odejde z práce.
Upřímně? Myslím, že je to asi nevyhnutelné.
Ona totiž není líná ani slabá, jak si sama myslí. Jen jede strašně dlouho na doraz a tělo jí už začíná říkat dost.
Nejsmutnější pro mě je, když ji slyším mluvit o sobě. Jak nadává na svoje tělo. Jak říká, že nechce být „tlustá ženská, co funí při zavazování tkaniček“. Jak se porovnává s ostatními ženami.
Přitom když ji vidím očima někoho jiného, pořád je to hezká ženská. Jen unavená. Strašně unavená.
A přitom já vidím hlavně člověka, který se snaží celý život všechno zvládnout perfektně a mezitím úplně zapomněl myslet sám na sebe.
Myslím, že ona ještě pořád věří, že to dokáže otočit. Že když změní práci, zpomalí a začne se víc starat o sebe, může být zase šťastnější.
A já doufám, že má pravdu.
