Článek
Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč jsem se s Terezou vlastně dal dohromady. Nebyli jsme si podobní ani povahou, ani zájmy, ani životním stylem. Ona byla ta zodpovědná, s pečlivě připravenými plány do budoucna, s cílevědomostí, která jí zářila z očí. Já jsem byl ve čtyřiadvaceti stále kluk, který chtěl hlavně objevovat svět, užívat si přítomnost a nepřemýšlet, co bude za rok, natož za deset let.
A přesto jsme spolu půl roku chodili. Jak se to stalo? Pravděpodobně proto, že mě vytrvale uháněla. Byla to ona, kdo mi psal první, kdo mě přemlouval, kdo mě přesvědčil, že bychom to měli zkusit. A já nakonec svolil. Možná proto, že jsem byl lichocený její pozorností, možná proto, že jsem v té době neuměl říkat „ne“.
První týdny byly dokonce docela příjemné. Tereza se uměla smát, měla jiskru a občas mě překvapila svou spontánností. Jenže jak čas ubíhal, rozdíly mezi námi se začaly prohlubovat. Já chtěl chodit s kamarády po hospodách, užívat si a snít o cestách do zahraničí. Ona chtěla vážné rozhovory o budoucnosti, stabilitu, jistotu, společné víkendy s její rodinou. Čím víc na mě tlačila, tím víc jsem měl pocit, že se dusím.
Nakonec jsem udělal tu nejhorší věc – podvedl jsem ji. Byla to hloupá, krátkodobá záležitost, která by možná ani nemusela vyplavat na povrch, kdyby nebyla tak všímavá. Samozřejmě na to přišla. A když se mě pak ptala, proč jsem to udělal, neuměl jsem jí odpovědět jinak než: „Protože se k sobě nehodíme.“ Byla to pravda, ale zároveň zbabělé alibi.
Rozchod byl ošklivý. Plakala, křičela, vyčítala mi. Nakonec řekla jediné, co jsem si zapamatoval navždy: „Zlomil jsi mi srdce.“ Toho dne jsem věděl, že jsem v jejích očích ztratil všechno. A tak jsme se rozešli. Nikdy jsme se pak už neviděli, nikdy jsme si nenapsali.
Čas plynul a já na Terezu postupně zapomněl. Život mě zanesl jinam – vystřídal jsem několik prací, poznal nové lidi, cestoval, stěhoval se. Přiznávám, občas jsem si na ni vzpomněl. Spíš jako na etapu, která musela přijít, abych pochopil, že zodpovědnost není slabost a že se člověk musí někdy rozhodovat i s ohledem na druhé. Ale myslel jsem si, že i ona už mě má dávno za sebou.
Až donedávna.
Když jsem se hlásil na novou pozici, věřil jsem, že je to konečně moje chvíle. Pracoval jsem na sobě, sbíral zkušenosti a cítil jsem, že tohle místo by mohlo být tím pravým. Nabízelo nejen lepší plat, ale i příležitost dělat práci, která má smysl. Do životopisu a motivačního dopisu jsem vložil všechno a když mi přišla pozvánka na pohovor, byl jsem šťastný.
Den pohovoru jsem prožíval s nervozitou, ale i s nadějí. Seděl jsem v čekárně, v ruce složku s poznámkami a v hlavě přehrával odpovědi na typické otázky. A pak mě vyzvali, abych vstoupil. Otevřel jsem dveře a spadla mi brada.
Za stolem seděl Terezin otec. Poznal jsem ho okamžitě. Ten přísný, přitom trochu zkoumavý pohled byl stejný jako před lety, když mě poprvé poznal jako dceřina přítele. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí půda pod nohama.
Pohovor probíhal, snažil jsem se soustředit, odpovídat věcně a s jistotou, ale bylo mi jasné, že jsem prohrál, ještě, než jsem vůbec začal. Jeho pohled se nedal přehlédnout. Nebyl v něm zájem o moje schopnosti, ale odsudek.
Po oficiální části mě požádal, abych chvíli počkal. Zavedl mě do menší kanceláře, zavřel dveře a řekl klidným, ale nekompromisním hlasem:
„Pane Novotný, nebudu chodit kolem horké kaše. Na tohle místo zapomeňte. Nechci, aby kdokoliv, kdo takhle ublížil mojí dceři, pracoval v této firmě.“
Srdce se mi sevřelo. Měl jsem tisíc věcí na jazyku – že je to dávno, že jsme byli mladí, že jsem se změnil. Ale mlčel jsem. Věděl jsem, že žádná omluva, žádné vysvětlování už nemůže smazat, co se stalo.
Odešel jsem z budovy s pocitem, že jsem právě přišel o životní šanci. Ale ještě víc než to – s uvědoměním, že minulost se nás drží déle, než si připouštíme. Že jedna hloupá nerozvážnost může mít následky, které se projeví až o deset let později.
A tehdy jsem pochopil, že karma možná opravdu existuje.
