Článek
Nikdy jsem nebyla typ ženy, která si nechává poroučet. Měla jsem kariéru, plány, sny — a muže, o kterém jsem si myslela, že je mým člověkem. Deset let. Deset nejdůležitějších let mého života. A z toho, jak se ukázalo, ani jeden nebyl opravdu náš.
S Davidem (35) to nikdy nebylo úplně jednoduché. Měl svoje nálady, období, kdy byl citlivý a starostlivý, a pak zase jakoby zmizel do vlastního světa. Ale milovala jsem ho. Říkala jsem si — nikdo není dokonalý. A když miluješ, tak bojuješ, že ano? Teď se stydím sama za sebe, jak jsem mohla být tolik let tak slepá.
Oba jsme slušně vydělávali. Neměli jsme nouzi. Cestovali jsme — hlavně díky mým pracovním cestám, které firma často plně hradila, a já pak vždy doplatila vše za něj, i na místě. Jídlo, výlety, drobnosti… romantická představa, že jednou zažijeme svět spolu, byla moje, on si to jen užíval. Nakupování, organizace dovolených, rodinné dárky, provoz domácnosti — to bylo všechno na mně. „Ty to umíš líp Lucinko,“ říkal s úsměvem. Celé roky mně zahrnoval, zřejmě falešnými, lichotkami. Teď už chápu: já jsem byla logistika, péče, jistota — on jen uživatel služby jménem Lucie.
Když šla většina mých kamarádek podruhé rodit, já se starala o Davida, chodila do práce, jezdila s ním po světě… a čekala, až dospějeme. Osm let. Tolik trvala moje trpělivost.
Když jsem tehdy promluvila o tom, že už bych chtěla rodinu, měl klasickou větu:
„Jsme mladí, musíme si ještě užívat, na rodinu je čas.“
A pak přišla první opravdu velká vztahová krize — a najednou zásnuby. Dnes vím, že to nebyla láska, ale strach, že ztratí pohodlný servis. Ale tehdy se mi rozzářil svět. Jenže rozzářil se jen mně — jemu zjevně ne. Protože místo svatby přišly další dva roky ničeho.
Pak se něco změnilo. Začal zůstávat déle v práci, telefon měl přilepený k ruce, nikdy položený displejem nahoru jako dřív. A hlavně — přestal jezdit se mnou na pracovní cesty. Vždycky měl důvod. Už jsme tam byli. Má moc práce. Ať si to užiju.
A tak jednoho dne moje intuice — kterou jsem roky ignorovala — zařvala. Pátrala jsem.
A našla jsem. Několik seznamkových profilů, jiná jména, stejná tvář. Datum založení? Prakticky začátek našeho vztahu.
Měla jsem pocit, že se mi podlomila kolena.
Jela jsem za ním do práce — ale on tam nebyl. Nikdo nevěděl, kde je. A pak jsem potkala jeho podřízenou. Dívku, co se na mě podívala a pochopila. Než jsem se zeptala, začala mluvit.
Vyprávěla mi o tom, jak David léta balí nové kolegyně, jak navštěvuje hotelové pokoje našich firemních partnerek, jak na něj různé ženy čekají před budovou… A ano, i ona podlehla. Omlouvala se, že mi to měla říct dřív, ale nevěděla jak, styděla se a měla výčitky. Já se nezlobila na ni. Zlobila jsem se na sebe.
Deset let. Deset let jsem mu vařila, prala, plánovala život, tahala domů peníze i jeho emoce. A on? Chtěl jen volnost, pozornost a servis. Partnerku ne. Služku s vizí romantiky.
A pak přišel plán
Mohla jsem mu udělat scénu. Mohla jsem rozbít vázu, vylít víno, ječet na celou ulici.
Ale já nejsem chaos. Já jsem elegance.
A pomsta měla být elegantní taky.
Když přišel domů, seděla jsem v obýváku, jako člověk, který právě zjistil, že skutečnost je horší než jakýkoli sen. On začal být starostlivý — najednou! — co se děje, zda ho stále miluju, jestli je něco špatně.
Tak jsem mu řekla to, co jsem věděla, že na něj zase zabere: že se blíží desetileté výročí, že mě tíží nejistota, že potřebuju důkaz — svatbu s pevným termínem… nebo společné tetování našich jmen a tváří. Symbol naší „nehynoucí lásky“.
Nejdřív vypadal, že jsem se zbláznila. Já jen následující týden nechala pár svatebních časopisů na stole, na posteli, v koupelně. A najednou — jaké překvapení — přišel s tím, že společné tetování je vlastně úžasný nápad.
Dala jsem nám termín a pak dopředu na místě zařídila, aby on šel první — velký portrét, jméno, závazek, který měl být navždy. A já počkala, až se za ním zavřely dveře salonu.
A odešla.
V té chvíli moji přátelé doma balili jeho věci. Auto naložené. Klíče připravené. Zámky vyměněné. Dům je psán na mě — 90 % hypotéky jsem platila já. Jeho návrhy na spoluvlastnictví jsem před lety instinktivně odmítla. Naštěstí.
Zatímco si nechával zvěčnit můj obličej a jméno na paži, já si nechala zvěčnit svou svobodu.
A já? Letím
Zatímco on se bude celý život dívat na moje jméno a tvář, já sedím v letadle směr exotika — tam, kam se mnou nikdy jet nechtěl.
Deset let jsem mu dávala lásku, domov, péči, budoucnost. Obětovala nejlepší roky svého mládí…
On mi dal lekci.
A tetování svého trapného svědomí.
Možná to byla malichernost, možná to bylo trochu příliš, ale já se ve svých 34 letech teď konečně cítím volná.
