Článek
V pátek v kanceláři mi bratr zavolal, že budou druhý den projíždět kolem a jestli by se nemohli na chvíli zastavit na kafe. On, švagrová, děti. Nic velkého, jen rychlá zastávka, pokecat a jet dál. Domluvili jsme se bez dlouhého přemýšlení. Vlastně mě to potěšilo — nevídáme se tak často, jak bychom chtěli, a taková spontánní návštěva je někdy lepší než měsíce plánování.
Jenže hned mi došlo, že doma nemáme nic moc připraveného. Něco sladkého by se hodilo, k tomu pár chlebíčků, ať je to trochu slavnostnější než jen sušenky z kredence. Nechtělo se mi v sobotu ráno stát v kuchyni a chystat občerstvení od nuly. Řekl jsem si, že to vezmu jednodušší cestou.
Kousek od kanceláře je cukrárna, kde mají docela dobré zákusky i chlebíčky. Už jsem tam párkrát něco kupoval a vždycky to bylo v pohodě. Mrknul jsem na jejich web, viděl jsem, že dělají objednávky s vyzvednutím, ale bylo už pozdě na nějaké speciální kombinace nebo větší catering. Tak jsem jim prostě zavolal, co mají přímo na prodejně.
Domluvili jsme se, že mi nachystají pár chlebíčků a nějaké zákusky, nic složitého, a že si to vyzvednu v obědové pauze. Všechno působilo normálně, rychlá domluva, žádné komplikace. Měl jsem pocit, že je to vyřešené a nemusím se tím dál zabývat.
V pauze jsem tam došel, řekl, že jdu pro objednávku. Slečna za pultem mi ukázala připravené krabice, všechno už bylo nachystané a srovnané. Žádné čekání, žádné doplňující otázky. Prostě převzít a zaplatit.
Vytáhl jsem kartu. Slečna mi podala terminál. Přiložil jsem kartu — a nic. Říkal jsem si, že jsem asi špatně přiložil, tak jsem to zkusil znovu. Zase nic. Až pak jsem si všiml, že na displeji svítí volba spropitného. 15 %, 20 %, 30 %.
Chvíli jsem na to koukal. Spropitné dávám běžně, když si sednu do restaurace a někdo se o mě stará, doporučí jídlo, nosí pití, řeší moje požadavky. Nemám s tím žádný problém, beru to jako poděkování za službu. Ale tady jsem si jen přišel vyzvednout hotové krabice. Nikdo mi nic nenosil ke stolu, nikdo mi nic navíc neposkytl. Prostě předání zboží přes pult.
Než jsem se stačil zorientovat, slečna řekla:
„Musíte zadat dýško.“
To „musíte“ mě zarazilo víc než samotná nabídka procent.
Snažil jsem se najít možnost bez spropitného. Úplně dole, malým písmem, bylo „0 %“. Zkusil jsem to odkliknout. Nic. Znovu. Zase nic. Terminál jako by tu možnost vůbec nebral v potaz.
„Tak dejte 15 %, to je pár korun,“ ozvala se znovu slečna, tentokrát už trochu netrpělivě.
A v tu chvíli mě to vytočilo. Ne kvůli těm penězům. Nešlo o částku. Šlo o ten princip. O tu samozřejmost, s jakou mi někdo říká, že musím zadat dýško. A ještě mi vysvětluje, že patnáct procent je vlastně zanedbatelné.
Řekl jsem jí:
„Víte co? Nemusím. Když je to pár korun, tak je to vlastně jedno. Tak nedám nic.“
Otočil jsem se, nechal tam objednávku i krabice a odešel zpátky do kanceláře.
Cestou jsem si říkal, jestli jsem to nepřehnal. Jestli jsem si zbytečně nezkomplikoval život. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi to přišlo absurdní. Povinné dýško za to, že si přijdu pro připravené zboží? A ještě bez funkční možnosti odmítnout?
V hlavě mi běželo, kam až tohle může dojít. Dýško jako automatická položka u každé platby? Bez ohledu na to, jestli člověk dostal nějaký servis navíc?
Nakonec jsem se stavil v obchodě. Koupil jsem pečivo, šunku, sýr, pomazánku, zeleninu, pár drobností. Doma jsem chlebíčky nachystal sám. Zabralo to víc času, než jsem původně plánoval, ale aspoň jsem měl pocit, že to mám pod kontrolou. Žádné procenta navíc, žádné nucené volby.
Druhý den bratr s rodinou přijeli, dali jsme si kafe, chvíli poseděli a probrali, co je nového. Venku byla zima, takže děti si pustily televizi a chvíli si hrály v obýváku. Bylo to obyčejné, klidné setkání. Přesně takové, jaké jsem si představoval.
Jen já jsem měl pořád někde vzadu v hlavě tu větu:
„Musíte zadat dýško.“
A čím víc si na ni vzpomenu, tím víc si říkám, že někdy opravdu nejde o pár procent navíc. Jde o to, že když se dobrovolnost změní v povinnost, člověk má chuť říct ne. I kdyby ho to mělo stát víc práce.
