Článek
Jela jsem obyčejně autobusem, jako už tolikrát předtím, a vůbec by mě nenapadlo, že z tak běžné cesty vznikne něco, co mi ještě večer bude vrtat hlavou. V Praze člověk v MHD zažije ledacos — tlačenice, zpoždění, výluky, nervózní lidi. Ale tentokrát mi zůstala v hlavě jiná věc. Spíš pocit než samotná událost.
Na zastávku jsem doběhla právě ve chvíli, kdy autobus přijížděl. Typická situace — člověk kontroluje čas, sleduje, jestli to stihne, a přitom loví mobil z kapsy. Rychle jsem aktivovala elektronickou jízdenku. Dělám to vždycky těsně před nástupem. Kdo jezdí po Praze, ví proč. Někdy autobus přijede přesně, jindy má zpoždění, někdy stojí několik minut v koloně ještě před zastávkou. Když si jízdenku zapnete moc dopředu, klidně vám začne běžet a vy pak zbytečně přijdete o pár minut, nebo ji dokonce nevyužijete vůbec.
Tentokrát jsem měla kabát a batoh s notebookem. Normálně jezdím nalehko, jen s kabelkou, ale ten den jsem potřebovala notebook a raději jsem ho nechala bezpečně v batohu, než abych ho nesla v ruce. V tomhle počasí se člověk bojí, že uklouzne, a představa, že mi notebook vypadne na zem, mě nelákala. Možná právě kvůli batohu a celkovému vzhledu jsem působila jako studentka. Jsem menší postavy a i když mi je třicet, lidé mi často tipují míň. Už jsem si na to zvykla.
Odklikla jsem aktivaci, nastoupila a sotva se autobus rozjel, už u mě stál revizor.
„Dobrý den, slečno, kontrola jízdenek.“
Bylo to tak rychlé, že jsem si ani nestihla sundat batoh ze zad. Vytáhla jsem mobil a ukázala mu jízdenku. Okamžitě se mě zeptal, jestli byla aktivní už při nástupu. Ten tón byl dost podezřívavý, skoro jako by čekal, že se zamotám.
Naštěstí to vycházelo. Jízdenka byla aktivovaná o pár vteřin dřív, než se autobus rozjel. Všechno bylo v pořádku. Dokonce jsem si rychle v hlavě přepočítala čas, abych měla jistotu, že se nespletu.
Měla jsem ale pocit, že ho to spíš zklamalo. Možná si namlouvám, že jsem to viděla, ale ten výraz byl čitelný. Jako by mu právě unikla snadná pokuta. Možná si myslel, že jsem ji aktivovala až na poslední chvíli po jeho výzvě. Možná jen dělá svou práci důsledně. Jenže ten pocit zůstal.
Pak začal obcházet další lidi. Stál u starší paní, u pána v obleku, kontroloval cestující jednoho po druhém. A tehdy jsem si všimla, že vzadu stojí partička, která působila dost zvláštně. Nechci nikoho nálepkovat — mohli to být bezdomovci, mohli to být lidé, kteří prostě neměli dobrý den. Ale jejich vzhled byl výrazný a bylo zřejmé, že by případná kontrola mohla znamenat konflikt.
A k nim revizor vůbec nešel.
Prošel kolem nich, podíval se jejich směrem a pokračoval dál. Žádná kontrola, žádné otázky. Možná se nechtěl pouštět do hádky. Možná věděl, že by z toho byl jen problém a pokuta by stejně zůstala nezaplacená. Možná jen zvolil jednodušší cestu.
A právě v tu chvíli jsem pocítila něco, co mě začalo štvát víc než samotná kontrola.
Ne že by mě kontroloval. To je v pořádku. Jízdenku mám, tak ji ukážu. Ale najednou mi přišlo, že je jednodušší jít po lidech, kteří vypadají slušně, mají mobil v ruce a je vysoká pravděpodobnost, že kdyby náhodou něco nebylo v pořádku, pokutu bez řečí zaplatí.
Seděla jsem tam a přemýšlela nad tím, jak rychle si o vás někdo udělá obrázek. Jak moc záleží na tom, jak působíte. Jestli jste „bezpečný cíl“. Přitom já jsem udělala všechno správně. Jízdenku jsem měla zaplacenou, aktivovanou včas. A přesto jsem se na pár vteřin cítila skoro provinile, jako bych něco zkoušela obejít.
Když jsem vystupovala, pořád jsem nad tím přemýšlela. Možná jsem to celé zbytečně rozebrala víc, než bylo nutné. Možná je to jen realita práce revizora — vybrat si situace, které jsou řešitelné. Ale ten pocit, že pravidla se někdy aplikují selektivně, ve mně zůstal.
Od té doby si jízdenku zapínám stejně jako dřív — těsně před nástupem. Jen s tím rozdílem, že pokaždé, když se autobus rozjede a já slyším „kontrola jízdenek“, mám na pár vteřin nepříjemný pocit, jestli zase nebudu ta snadná kontrola.
