Článek
Když jsem před lety do firmy nastoupil, měl jsem pocit, že jsem si sáhl na jistotu. Velký korporát, silná značka, struktura pevná jak beton. Vedení někde na druhém konci planety, my tady jen jeden článek v dlouhém řetězu. Dneska jsem o pár pater výš a vedu vlastní tým. Pořád jsem ale jen kolečko v soukolí, které se točí bez ohledu na to, kdo zrovna sedí u stolu.
Upřímně – mám teplé místečko. Mohl bych se víc snažit, tlačit se výš, sbírat další odpovědnosti a honit se za vyšší pozicí. Občas si říkám, že bych na to možná i měl. Jenže se mi nechce. Platím hypotéku, máme dvě děti, zvládneme normální život a jednou ročně dovolenou u moře, kde si na týden vypnu hlavu. Nežiju si špatně. Ambice jsem vyměnil za klid a předvídatelnost. Vím, kolik přijde na účet, vím, kolik odejde, a tenhle rytmus mi vyhovuje víc než nejistota větších výzev.
Poslední roky mě ale začíná tížit něco jiného.
Lidi.
Když nám někdo odejde, je čím dál těžší najít náhradu. Dřív se vypsala pozice a během pár týdnů bylo z čeho vybírat. Sešlo se několik životopisů, člověk si mohl vybírat podle zkušeností i podle toho, jak si sedne s týmem. Teď čekáme a skoro nic nepřichází. Jeden životopis za měsíc, někdy ani to ne. Mladým se do techniky nechce. Táhne je to jinam, do oborů, které působí moderněji a méně svazujícím dojmem. A ti starší? Mnozí odcházejí do důchodu nebo mění obor. Říkají, že už nemají energii na tempo a tlak, že chtějí klidnější práci nebo úplně jiný rytmus.
Nahoře se o tom mluví často. Statistiky, grafy, analýzy trhu práce. Srovnání s konkurencí, čísla o demografii. Firma dokonce vypsala odměny za doporučení nového zaměstnance. Ne malé částky, které by člověka motivovaly se rozhlédnout kolem sebe. Už jsem pár lidí doporučil a jinde ve firmě se chytli bez větších problémů. Ale do našeho oddělení je to skoro nemožné. Jako bychom stáli stranou a čekali na ideálního kandidáta, který se ale z nějakého důvodu neobjevuje.
Největší zádrhel vidím u našeho manažera.
Je mu necelých čtyřicet. Šikovný, technicky velmi silný, umí pracovat s lidmi, domluví se cizími jazyky. Vypracoval se sám, nikdo mu nic neusnadnil. Ví, co obnáší provoz, a když je potřeba udělat nepříjemné rozhodnutí, neuhne. Má přirozenou autoritu a zároveň dokáže být férový. V tomhle směru mu nemám co vytknout a vlastně si ho i vážím.
Jenže při výběru nových lidí je neústupný.
Nikdo nad pětačtyřicet prakticky nemá šanci. Nikdy to neřekne otevřeně, na to je příliš zkušený a ví, jak by to znělo. Ale z reakcí je to jasné. „Nezapadl by do týmu.“ „Hledáme dynamičtější profil.“ „Potřebujeme někoho perspektivního.“ V překladu: mladšího. Ideálně někoho, koho si vychováme, kdo poroste s firmou a nebude mít „zastaralé návyky“.
Možná by mu bylo nepříjemné vést někoho staršího. Možná má pocit, že autorita se hůř prosazuje směrem nahoru věkem. Nebo si prostě myslí, že starší lidé už nejsou ochotní měnit návyky a učit se nové věci, že budou klást zbytečné otázky a zpochybňovat zaběhlé postupy. Nikdy jsme si to nevyříkali napřímo, vždycky to zůstane někde mezi řádky.
Jenže já znám několik zkušených chlapů z oboru, kteří by pro nás byli přínosem. Lidi, kteří řešili složitější problémy, než jaké dnes řešíme my. Ano, chvíli by jim trvalo, než by se zorientovali v našich procesech a interních systémech. Ano, možná by si museli zvyknout na tempo reportování a na formální pravidla. Ale technicky by tým posunuli a mladším kolegům by měli co předat. A hlavně by přišli pracovat, ne budovat kariéru nebo si plnit položky v životopise.
Paradox je, že si nahoře stěžujeme na nedostatek lidí a současně si sami zužujeme okruh těch, které jsme ochotni přijmout. Mluvíme o tom, že trh je vyčerpaný, že nejsou kandidáti, že musíme být flexibilní. Přitom polovinu potenciálních uchazečů předem vyřadíme jen proto, že nezapadají do naší představy ideálního věku.
Občas přemýšlím, jestli bych neměl být důraznější. Otevřít to téma, říct nahlas, že zkušenost má hodnotu bez ohledu na datum narození. Že tým nepotřebuje jen energii a dravost, ale i nadhled a klid. Že někdy je lepší člověk, který už něco zažil, než ten, který všechno teprve dohání.
Jenže pak si uvědomím, že jsem si sám vybral klidnější cestu. Nejsem bojovník za změnu systému. Jsem vedoucí středního článku, který se snaží, aby jeho část fungovala a aby lidi pod ním nebyli přetížení víc, než je nutné. Možná je to pohodlnost, možná realismus.
A tak zatím hledáme dál. Inzeráty visí, odměny za doporučení platí a my se na poradách bavíme o tom, že nejsou lidi. Mezitím si práci mezi sebou přerozdělujeme a doufáme, že další odchod ještě chvíli nepřijde.
Já si přitom čím dál častěji říkám, že lidé jsou. Jen se na ně díváme příliš úzkou optikou. A možná nás ta naše jistota a představa ideálu jednou doběhne víc než samotný nedostatek zájemců.
