Článek
Na firemní konferenci jsme jeli ve větší skupině. Nic výjimečného, pár dní mimo kancelář, přednášky, networking, večer sklenička vína a pak spát. Podobných akcí jsem už zažila dost, takže jsem to brala jako rutinu. Ubytování zařizovala firma a už dopředu bylo jasné, že se pojede úsporně. Většina lidí byla po dvojicích, ale protože nebylo dost dvoulůžkových pokojů, někde skončili i tři. A já byla jeden z těch případů.
Na pokoji jsem byla s kolegyní a jedním kolegou. Nebyl to žádný dramatický výběr, žádné řešení „kdo s kým“, prostě rozdělení podle toho, jak to vyšlo. Tři postele, tři kufry, každý svůj kout. Pokoj jsme používali jen na přespání a sprchu. Přes den jsme byli pořád pryč, večer jsme se tam jen vystřídali, někdo přišel později, někdo dřív. Nikdo se tam nescházel, nikdo tam neseděl do noci. Byla to čistě technická záležitost.
Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Brala jsem to jako fakt, který nemá žádnou váhu. Stejně jako bych neřešila, že jsme měli konferenční sál bez oken nebo že snídaně byla slabší. Ani mě nenapadlo to doma nějak zdůrazňovat. Když se mě manžel ptal, jaká byla konference, mluvila jsem o programu, o lidech, o tom, že to bylo náročné, ale celkem v pohodě. O ubytování jsem se nezmiňovala. Ne proto, že bych něco tajila, ale proto, že mi to přišlo nepodstatné.
Navíc jsem byla unavená. Po návratu jsem řešila běžné věci – práci, domácnost, povinnosti. Konference pro mě skončila v momentě, kdy jsem vybalila kufr. Nepřemýšlela jsem nad tím, že by si někdo mohl tu informaci vyložit jinak.
Jenže pak, o pár týdnů později, jsme se bavili úplně o něčem jiném. O práci, o cestování, o firemních akcích obecně. Padla řeč na to, jak firmy šetří, jak se dnes řeší ubytování. A já se mezi řečí zmínila, že jsme na konferenci byli na pokoji tři, protože nebylo dost míst. Řekla jsem to úplně mimochodem, bez přemýšlení, bez jakéhokoli důrazu.
V tu chvíli se změnil.
Nejdřív ztichl. Takovým tím způsobem, kdy víš, že něco není v pořádku. Pak se zeptal, proč jsem mu to neřekla hned. Odpověděla jsem, že mě nenapadlo, že by to bylo důležité. Že to byla čistě organizační věc. A tím to celé začalo.
Řekl, že mu to přijde divné. Že kdyby šlo o nic, tak bych to přece řekla. Že to zní, jako bych to chtěla zatajit. Najednou se z obyčejné informace stal problém. Začal se ptát, kdo tam byl. Jaký kolega. Jestli ho zná. Jak dlouho jsme byli na pokoji všichni najednou. Jestli jsme tam byli i večer.
Snažila jsem se to vysvětlit. Klidně, věcně. Řekla jsem mu, že to nebyla žádná „situace“. Žádné večírky na pokoji, žádné zavřené dveře, žádné drama. Jen tři lidi, kteří tam přišli přespat. Ale čím víc jsem vysvětlovala, tím víc jsem měla pocit, že to zhoršuju. Jako bych se obhajovala za něco, co se nestalo.
On už neposlouchal. Každá odpověď vedla k další otázce. Každá věta k další pochybnosti. A já jsem najednou měla pocit, že jsem na výslechu kvůli něčemu, co existuje jen v jeho hlavě.
Od té chvíle se chová jinak. Ne hned nápadně, ale postupně. Je podezřívavý. Když jdu do práce, ptá se, s kým budu. Když se zdrží porada, hned má poznámku. Když mi přijde zpráva, kouká mi přes rameno, i když tvrdí, že jen náhodou. Když jedu na další pracovní akci, okamžitě se ptá, jak je řešené ubytování.
Tvrdí, že nejde o žárlivost, ale o důvěru. Že mu vadí, že jsem mu to neřekla hned. Jenže já mu nemám co říct víc. Nic se nestalo. Nemám žádné detaily, které by něco „vysvětlily“, protože není co vysvětlovat. A přesto mám pocit, že jsem udělala chybu, i když nevím jakou.
Nejvíc mě štve, že mě vlastně trestá za to, že jsem nepřemýšlela stejně jako on. Že pro mě byla jedna věc technická a pro něj automaticky podezřelá. Že z jedné drobnosti udělal důkaz něčeho, co se nestalo.
Říká, že kdyby to bylo opačně, taky by mi to řekl hned. Možná. Ale já vím, že bych z toho nedělala scénu. Nezačala bych si domýšlet věci, které nemají žádný základ. A hlavně bych partnera nezačala sledovat, kontrolovat a zpochybňovat kvůli vlastní nejistotě.
Teď mám pocit, že ať řeknu cokoli, je to špatně. Když něco neřeknu, „tajím“. Když něco řeknu, „proč to říkám až teď“. A celá ta věc, která byla od začátku úplně banální, se změnila v něco, co mezi námi visí, vrací se v poznámkách a kazí atmosféru.
A nejhorší na tom je, že mě nezačal brát jako partnerku, ale jako podezřelou. A to kvůli něčemu, co se nikdy nestalo – a co by mě samotnou ani nenapadlo považovat za problém, kdyby se z něj problém nestal až doma.
