Článek
S manželem jsme si tu dovolenou plánovali skoro dva roky. Pořád se něco odkládalo. Jednou jsme řešili rekonstrukci bytu, podruhé zdravotní problémy v rodině, pak zase nebyly peníze nebo volno v práci. Když jsme konečně našli termín, řekli jsme si, že tentokrát nebudeme šetřit. Děti už byly velké, my oba unavení a po několika letech jsme chtěli na chvíli vypnout.
Vybrali jsme si čtyřhvězdičkový hotel u moře. Fotky vypadaly nádherně. Pěkné pokoje, palmy, bazény, restaurace s výhledem na pláž. Nebyla to zrovna levná dovolená, ale říkala jsem si, že si ji po letech zasloužíme.
První zklamání přišlo hned po příjezdu.
Recepce vypadala krásně, zahrada také, ale když jsme otevřeli dveře od pokoje, oba jsme se na sebe podívali a bylo nám jasné, že něco nehraje. Pokoj byl v přízemí a balkon nevedl do žádné zahrady, ale do prostoru, kam každé ráno přijížděla zásobovací auta. Vedle neustále hučela obrovská klimatizační jednotka a v koupelně byl cítit zatuchlý zápach. Když jsem si prohlížela sprchový kout, všimla jsem si plísně v rozích. A aby toho nebylo málo, klimatizace na pokoji foukala jen vlažný vzduch.
„Tohle snad není možné,“ povzdechl si manžel.
Jenže člověk nechce být za potížistu hned první den. Říkala jsem si, že se to určitě vyřeší.
Na recepci se omlouvali a slíbili, že se na klimatizaci podívá technik. Večer se opravdu někdo objevil, chvíli něco nastavoval a prohlásil, že už je vše v pořádku. Nebylo.
Druhý den ráno nás v šest probudilo couvání nákladního auta. Když jsem otevřela balkonové dveře, místo moře jsem se dívala na bedny se zeleninou a zaměstnance, kteří něco vykládali.
Šla jsem na recepci znovu.
„Hotel je momentálně plný, ale zkusíme něco vymyslet,“ usmívala se recepční.
Jenže odpoledne mi jiný zaměstnanec řekl, že pokoj je naprosto v pořádku a že není důvod ke stěhování. Začínala jsem mít pocit, že si mezi sebou každý říká něco jiného a hlavně doufají, že nás to přestane bavit.
Manžel už mávl rukou.
„Prosím tě, jsme u moře. Nech to být. Nebudeme se přece hádat kvůli pokoji.“
Jenže mě neštval jen samotný pokoj. Štvalo mě, že jsme zaplatili něco úplně jiného.
Večer jsem se na recepci zastavila potřetí. Tentokrát tam seděl starší zaměstnanec, který evidentně neměl náladu na dlouhé debaty.
„Pokoj je v pořádku. Takový máte rezervovaný,“ prohlásil.
„Promiňte, ale nefunguje klimatizace, v koupelně je plíseň a od šesti ráno posloucháme zásobování restaurace.“
Muž pokrčil rameny.
„Takto to objednala cestovní kancelář.“
A pak pronesl větu, na kterou nezapomenu.
„Pro české klienty je to standard.“
Chvíli jsem si myslela, že jsem špatně rozuměla.
„Jak to myslíte?“
Jen pokrčil rameny.
„Je to normální pokoj.“
Najednou jsem měla pocit, že nejsem host, ale někdo, koho je potřeba odbýt. Jako by mi vlastně naznačoval, že si dělám zbytečné nároky a že bych měla být ráda za to, co mám.
To už jsem se naštvala.
Ještě ten večer jsem kontaktovala delegátku. Nejdřív jsem měla trochu výčitky. Člověk nechce někomu komplikovat práci kvůli pokoji. Jenže ona mě překvapila.
„Vy nejste první, kdo si stěžuje. Pošlete mi fotky.“
Během půl hodiny jsem jí poslala snímky koupelny, videa s hlukem a nahrávku klimatizace, která spíš chrčela, než chladila.
Druhý den přijela osobně.
A najednou se začaly dít věci.
Mluvila s vedením hotelu, fotila si pokoj a během hodiny se ukázalo, že hotel vlastně není úplně plný. Odpoledne nám oznámili, že se můžeme přestěhovat.
Rozdíl byl obrovský.
Čtvrté patro, čistý pokoj, ticho, výhled na moře a klimatizace, která fungovala tak, jak měla. Přesně takové fotografie jsme si doma prohlíželi, když jsme dovolenou vybírali.
V tu chvíli mi došlo, že celou dobu nešlo o žádné nemožné požadavky. Lepší pokoj existoval. Jen se jim nechtělo nic řešit a doufali, že to vzdáme.
Zbytek dovolené jsme si užili. Chodili jsme na pláž, na výlety a večer seděli na balkoně se sklenkou vína. Jenže jedna věc mi zůstala v hlavě dodnes.
Nejvíc mě totiž neštvala plíseň ani nefunkční klimatizace. Naštval mě ten pocit, že si někdo myslí, že pro české klienty je dobré všechno. Že se spokojíme s čímkoli a že když nás budou dost dlouho odbývat, nakonec mávneme rukou.
Možná jsem byla nepříjemná turistka. Možná jsem kvůli tomu přišla o kus klidu na začátku dovolené. Ale jednu věc vím jistě.
Pokud si člověk něco poctivě zaplatí, neměl by se stydět ozvat. A už vůbec by se neměl nechat přesvědčit, že si zaslouží méně jen proto, odkud pochází.
