Článek
Moje tchyně byla vždycky aktivní na Facebooku. Vlastně aktivní je slabé slovo. Každý den přidá alespoň jeden příspěvek a už od doby, kdy byl můj manžel ještě dítě, dokumentovala na sociálních sítích prakticky celý jeho dospívající život.
Když jsme se poznali, přišlo mi to trochu zvláštní, ale ne nebezpečné. Jen jsem si časem všimla, že jakmile jí někdo pošle fotku nebo zajímavou novinku, velmi často se to během několika hodin objeví na jejím profilu. Někdy jsem na Facebooku narazila na fotografie, o kterých jsem vůbec nevěděla, že je pořídila. Jindy zase zveřejnila snímky, které jsme jí poslali soukromě, aniž by se nás zeptala.
Nikdy mi to nebylo úplně příjemné. Tchyně má navíc profil veřejný a za tu dobu, co si ho vytvořila, ji překvapivě sleduje už několik tisíc lidí. Přesto jsem si vždycky říkala, že jde jen o její zvláštní koníček a nemá cenu z toho dělat problém.
Jenže pak přišlo něco, co mi připadalo jako úplně nová úroveň.
S manželem jsme poslední měsíce nastoupili do nových zaměstnání a oba jsme měli práce nad hlavu. Na návštěvu k jeho rodičům jsme se od Vánoc nedostali. Manžel tam několikrát zajel sám, ale já měla směny a pracovní dobu nastavenou tak nešťastně, že jsem se k němu nemohla přidat.
Jedno odpoledne mi zavolali rodiče.
„Tak jak jste si užili víkend u tchánovců?“ ptala se maminka.
Nechápala jsem, o čem mluví. Nikde jsme nebyli.
„Vždyť jste byli všichni spolu na fotbale,“ odpověděla překvapeně.
A tehdy jsem pochopila.
Tchyně totiž na Facebook nahrála obrázek vytvořený umělou inteligencí. Byla na něm celá rodina, včetně mě a manžela. Seděli jsme vedle sebe na stadionu, všichni měli stejné dresy a tvářili se, jako bychom právě strávili perfektní rodinný víkend.
Jediný problém byl v tom, že se nic z toho nestalo. Na tom zápase jsem nikdy nebyla. Ta fotografie neexistovala. Byla kompletně vymyšlená.
Když jsem to ukázala manželovi, zůstal stejně zaražený jako já. Nebylo to jen zvláštní. Bylo to nepříjemné. Jako by někdo vytvářel alternativní verzi našeho života a vystavoval ji na internetu jako skutečnost.
Manžel navrhl, že si s matkou promluví. Nikdo z nás nechtěl hádku. Naopak. S tchyní jsem měla vždycky dobrý vztah. Nikdy mezi námi nebyly větší problémy a čekali jsme, že celá věc skončí jednoduchým vysvětlením.
Nestalo se.
Jakmile ji manžel požádal, aby podobné obrázky už nevytvářela, reagovala překvapivě ostře. Řekla nám, že jsme nevděční. Že jí celý život ubližujeme, kdykoliv ji požádáme, aby něco stáhla nebo nezveřejňovala. Že jsme přecitlivělí. A že by si měla mít právo zveřejňovat, co chce.
Upřímně mě její reakce šokovala víc než samotný obrázek.
Najednou jsem si totiž začala uvědomovat, že nejde jen o jednu fotku vytvořenou umělou inteligencí. Šlo o něco mnohem většího. O hranice. Nebo spíš o jejich neexistenci.
Jenže tím to neskončilo.
Když jsem se na její profil začala dívat pozorněji, uvědomila jsem si něco, čeho jsem si předtím nevšimla. Ta fotka ze stadionu nebyla jediná. Byla jen první, kterou jsem odhalila.
Začala jsem procházet starší příspěvky a postupně nacházela další a další obrázky. Na některých jsme s manželem seděli u rodinné oslavy, na které jsme ve skutečnosti nebyli. Jinde jsme stáli na zahradě u grilu nebo pózovali na společné fotografii před domem jeho rodičů.
Všechny snímky vypadaly na první pohled uvěřitelně. Kdyby člověk neznal skutečnost, neměl by důvod pochybovat. Jenže já věděla, že jsou falešné.
Čím déle jsem se v tom vrtala, tím jasnější začal být jeden vzorec. Umělá inteligence se objevovala hlavně ve chvílích, kdy jsem nedorazila já, případně když jsme nemohli přijet ani s manželem.
Jako by tchyně nedokázala přijmout, že rodinné setkání proběhlo bez nás. A tak si jednoduše vytvořila verzi reality, ve které jsme přítomní byli.
Nejhorší na tom bylo, že většina lidí neměla šanci poznat rozdíl.
Pod příspěvky se objevovaly komentáře typu „To je krásné, že jste byli zase všichni spolu“, „Rodina je nejvíc“ nebo „Moc vám to sluší“. A tchyně je nijak neopravovala. Nikdy nenapsala, že jde o obrázek vytvořený umělou inteligencí. Nikdy nevysvětlila, že se ta událost ve skutečnosti nestala.
Nechala lidi věřit tomu, že jde o skutečné fotografie.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že už mi nevadí jen samotné obrázky. Vadilo mi, že někdo vytváří falešné vzpomínky a vydává je za skutečnost.
Manžel sice říká, že všechny ty běžné fotografie, které jeho máma sdílela bez našeho souhlasu ještě dokáže tolerovat, ale u obrázků vytvořených umělou inteligencí už i on cítí, že je to za čarou. Já jsem si ale začala klást otázku, jestli mi vlastně někdy vyhovovalo i to ostatní.
Opravdu je normální, aby někdo zveřejňoval moje fotografie bez souhlasu? Je normální, aby se na internetu objevovaly snímky z mého života, aniž bych o tom věděla? A je normální vytvářet falešné fotografie lidí a vydávat je za skutečnost?
Když jsem se o tom bavila s přáteli, většina z nich měla jasno. Kdyby tchyně napsala: „Mrzí nás, že letos nemohla přijet,“ nikdo by neřekl ani slovo. Jenže vytvořit umělou fotografii a předstírat, že jsem byla někde, kde jsem ve skutečnosti nebyla, už je něco úplně jiného.
Jeden známý dokonce poznamenal, že kdyby něco podobného udělal cizí člověk, většina lidí by to považovala za obtěžování nebo minimálně za velmi podivné chování. Jenže protože jde o rodinu, má se nad tím prý mávnout rukou.
A moje kolegyně z práce, která je zároveň i opravdu dobrou kamarádkou, přišla s ještě znepokojivější úvahou. Co kdyby některou z těchto fotografií viděl kdokoli z vedení nebo personálního oddělení ve chvíli, kdy jsem byla zrovna na nemocenské? Jak bych vysvětlovala, že se na internetu objevila moje fotografie z rodinné oslavy, na které jsem podle všeho byla, přestože jsem měla být doma?
Představa, že bych někomu vysvětlovala větu: „To není skutečná fotografie, moje tchyně si ji vytvořila pomocí umělé inteligence, je to takový její koníček“ mi připadala absurdní. A přesto, přesně v takové situaci bych se mohla nechtíc ocitnout.
Situace navíc nabrala další alarmující směr.
Tchyně si po hádce odstranila z přátel většinu mých příbuzných a známých. Podle jejích slov proto, aby si mohla zveřejňovat, co chce, a nikdo jí do toho nemluvil.
To mě upřímně vyděsilo ještě více.
Najednou už nešlo jen o fotografie. Měla jsem pocit, že jí nejde o sdílení rodinných vzpomínek. Jako by potřebovala vytvářet určitý obraz rodiny a vystavovat ho světu bez ohledu na to, jestli odpovídá realitě.
A právě to mi připadá nejhorší. Ne ta jedna falešná fotka. Ale představa, že někdo považuje můj život za materiál pro vlastní internetovou prezentaci.
Od té doby jsme s manželem přestali posílat soukromé fotografie a mnohem víc si hlídáme, co se k tchyni dostane. Jenže tím se problém úplně nevyřešil.
Pořád jde o rodinu. Nechceme válku, nechceme se s ní přestat vídat a nechceme z každé návštěvy dělat konflikt. Na druhou stranu mám pocit, že pokud to necháme být, bude těch falešných fotografií přibývat.
A právě proto si dnes kladu otázku, kde vlastně leží hranice.
Je přiměřené požadovat, aby o mně nikdo nezveřejňoval fotografie bez souhlasu? A co když nejde ani o fotografie, ale o obrázky vytvořené umělou inteligencí? Mám právo trvat na tom, aby se podobné věci mazaly?
Nebo jsem opravdu přecitlivělá, jak mi tchyně tvrdí?
Upřímně už nevím.
Vím jen jedno. Nechci jednou otevřít Facebook a zjistit, že jsem byla na desítkách rodinných akcí, na kterých jsem ve skutečnosti nikdy nebyla.
A to ani nemluvím o tom, že jsem před měsícem akorát zjistila, že čekáme miminko. Takže mně teď děsí i další představa - taková, že jednou bude mít tu drzost vytvářet a sdílet neexistující fotografie našeho dítěte, protože jsme s manželem už teď za jedno, že to malé určitě nebude mít na internetu žádnou identitu, dokud nebude ve věku, kdy se bude moci rozhodnout samo. Ta představa mně už teď v noci budí ze sna. Takže, jak z toho teď ven…
Co byste dělali na mém místě vy?
