Článek
S Nikolou jsem se seznámil na internetové seznamce. Na fotografiích působila sympaticky a normálně. Měla ráda cestování, psy a filmy, pracovala v marketingu a odpovídala bez několikadenních prodlev. Po zkušenostech s lidmi, kteří po třech zprávách zmizeli, mi už tohle připadalo jako dobré znamení.
Psali jsme si necelý týden. Konverzace nebyla nijak převratná, ale příjemně plynula. Když navrhla osobní setkání, souhlasil jsem. Domluvili jsme se v kavárně v centru, kde nebývalo hlučno a dalo se tam normálně mluvit.
Nikola dorazila několik minut po mně. Vypadala stejně jako na fotografiích, usmála se, omluvila se za zpoždění a posadila se naproti mně. Prvních pár minut probíhalo úplně běžně. Objednali jsme si kávu, prohodili pár slov o práci a navázali na film, o kterém jsme si psali.
Pak se mě zeptala, kdy mám narozeniny. Řekl jsem jí datum.
„Takže jsi Kozoroh,“ odpověděla a trochu se zamračila. „Já jsem Rak. To může být dobrá kombinace, ale záleží na dalších věcech. V kolik hodin ses narodil?“
„To nevím. Asi dopoledne.“
„Potřebovala bych přesný čas kvůli ascendentu. Maminka by to mohla vědět. Můžeš jí napsat.“
Zasmál jsem se, protože jsem doufal, že si dělá legraci. Nikola se ale tvářila naprosto vážně.
„Nebudu během prvního rande psát mámě, v kolik hodin mě porodila.“
„Dobře, zjistíme to později,“ řekla a otevřela v telefonu astrologickou aplikaci.
Slovo „později“ znělo, jako by už počítala s tím, že postoupím do dalšího kola. Chtěla ještě vědět, kde jsem se narodil a v jakém znamení byly moje bývalé přítelkyně. U jedné jsem si datum narození pamatoval, u druhé ne.
„Nevíš, kdy se narodila žena, se kterou jsi byl skoro dva roky?“ podivila se.
„Tehdy jsem to věděl. Jen si po několika letech nepamatuju přesné datum.“
Nikola něco zadala do telefonu.
„Ty si moje odpovědi zapisuješ?“ zeptal jsem se.
„Jen pár důležitých bodů. Později se mi to někdy plete.“
Nebyl jsem si jistý, jestli mě víc zneklidňuje samotné zapisování, nebo to, jak samozřejmě o něm mluvila. Snažil jsem se proto rozhovor vrátit k běžnějším tématům a zeptal se jí na cestování.
„Jezdíš raději k moři, nebo do hor?“ odpověděla otázkou.
„Záleží na náladě.“
„Musíš si vybrat.“
„Proč?“
„Lidé, kteří neumějí odpovědět, často nevědí, co chtějí ani v životě.“
Chvíli jsem přemýšlel, jestli to myslí vážně. Nakonec jsem řekl, že dávám přednost moři.
„Aktivní dovolená, nebo ležení na pláži?“
„Obojí.“
„Zase ses nevybral.“
Následovala další poznámka v telefonu. Začínal jsem mít pocit, že nevedeme rozhovor, ale vyplňuji test, jehož pravidla zná jen ona.
Pak se začala ptát na bydlení. Zajímalo ji, zda žiji ve vlastním, kolik platím měsíčně a jestli mám hypotéku. Když jsem řekl, že bydlím v nájmu, chtěla vědět, kolik mám našetřeno na vlastní byt.
„Tohle ti připadá jako běžné téma na první schůzku?“ zeptal jsem se.
„Finanční gramotnost je pro mě důležitá.“
„To chápu. Ale člověku, kterého znám půl hodiny, nebudu říkat stav účtu.“
„Takže se o penězích neumíš otevřeně bavit.“
„Umím. Jen si vybírám, s kým.“
Zamračila se a změnila téma. Tentokrát ji zajímalo, jak často volám matce, jestli k ní jezdím každý víkend a zda má klíče od mého bytu. Když jsem odpověděl, že ne, označila náš vztah za chladnější.
„Máme normální vztah,“ řekl jsem. „Jen nepotřebuje chodit do mého bytu, když tam nejsem.“
„A dokázal bys dát partnerce přednost před rodinou?“
„Záleželo by na situaci.“
„Takže ne.“
„Ne. Znamená to, že záleží na situaci.“
Telefon se jí znovu objevil v ruce. Zeptal jsem se, kolik červených vlajek už u mě našla.
„Nejsou to body,“ odpověděla. „Jen si zaznamenávám červené a zelené vlajky.“
„A kolik už mám těch červených?“
„Nechci tě ovlivňovat.“
„Myslím, že už je trochu pozdě.“
Nikola mou poznámku přešla a zeptala se, jestli jsem někdy chodil na terapii. Když jsem řekl, že ne, zatvářila se nespokojeně.
„Takže na sobě nepracuješ?“
„Pracuju na sobě různými způsoby. Jen jsem zatím terapii nepotřeboval.“
„Každý ji potřebuje. Muži, kteří na ni nechodí, bývají emočně nedostupní.“
„A lidé, kteří na terapii chodí, jsou automaticky bez problémů?“
„To jsem neřekla.“
„Stejně jako já jsem neřekl, že terapii odmítám.“
Začínal jsem uvažovat, že schůzku ukončím. Nikola ale plynule pokračovala. Chtěla vědět, kolik bych chtěl dětí, zda bych šel na rodičovskou dovolenou a jestli by dítě mohlo mít její příjmení.
Samotná témata mi nepřipadala nesmyslná. Jen mi přišlo absurdní řešit je s ženou, kterou jsem ještě před hodinou nikdy osobně neviděl.
„Nevím. Asi bychom se o tom domluvili,“ odpověděl jsem na otázku ohledně příjmení.
„Takže na svém příjmení trváš.“
„Ne. Řekl jsem přesný opak.“
V tu chvíli mi došlo, že u většiny otázek neexistuje správná odpověď. Nikola už měla nějaký závěr a moje slova do něj jen zasazovala.
Pak se mě zeptala na krevní skupinu. Když jsem řekl, že ji nevím, označila to za nezodpovědné. Následovaly otázky, zda chrápu, na které straně postele spím, jestli bych dovolil psovi spát v ložnici a zda podle mě patří kečup do lednice.
„Kečup?“ zopakoval jsem.
„Člověka hodně poznáš podle drobných návyků.“
„A podle horoskopu, krevní skupiny a způsobu skladování kečupu.“
„Nemusíš to zesměšňovat.“
„Snažím se pochopit, co se tady děje.“
Nikola konečně odložila telefon a vysvětlila mi, že už nechce ztrácet čas s muži, se kterými se po několika měsících objeví zásadní neshody. Na sociálních sítích si proto našla seznam otázek pro první rande a doplnila ho o vlastní.
„Kolik těch otázek máš?“ zeptal jsem se.
„Šedesát tři. Ale některé jsou jen doplňující.“
Podíval jsem se na hodiny. Seděli jsme tam necelou hodinu.
„A kam jsme se dostali?“
„Asi ke dvacáté.“
„Tak to dnes určitě nestihneme.“
„Nemusíme všechny. Když budou odpovědi dostatečně dobré, můžeme pokračovat příště.“
Zkusil jsem se konečně ptát já. Zeptal jsem se jí na poslední dovolenou. Odpověděla jednou větou a hned chtěla vědět, jestli bych byl ochotný létat s malým dítětem. Když jsem se zeptal na oblíbený film, obrátila to na otázku, zda dokážu respektovat, že partnerka nesnáší násilné scény.
Každé téma během několika vteřin změnila v další zkoušku.
Poslední kapkou byla otázka, zda bych jí na požádání ukázal telefon.
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Ani kdybychom spolu chodili?“
„Neměl bych problém nechat partnerku z mého telefonu zavolat nebo něco vyhledat. Ale nedal bych jí ho ke kontrole.“
„Kdo nic neskrývá, nemá se čeho bát.“
„A kdo někomu věří, nepotřebuje mu procházet zprávy.“
„Takže tam něco máš.“
V tu chvíli jsem zavolal servírku a požádal o účet.
„Ty odcházíš?“ zeptala se Nikola.
„Ano.“
„Kvůli jedné otázce?“
„Ne. Kvůli horoskopu, stavu účtu, terapii, krevní skupině, kečupu a hlavně tomu, že si každou mou odpověď vyložíš tím nejhorším způsobem.“
„Jen zjišťuji, jestli jsme kompatibilní.“
„Ne. Zjišťuješ, jestli přesně zapadám do předem připravené šablony.“
Nikola si založila ruce na prsou.
„Takže se bojíš silné ženy, která ví, co chce.“
„Vůbec ne. Jen nechci být na rande vyslýchán člověkem, který si přede mnou vede seznam mých nedostatků.“
Zaplatil jsem svou kávu a vstal. Cestou domů mi od ní přišla zpráva. Napsala, že můj předčasný odchod potvrzuje emoční nezralost, kterou u mě tušila už podle znamení.
Neodpověděl jsem a na seznamce jsem si ji zablokoval. Nevadilo mi, že se zajímala o astrologii nebo chtěla znát moje názory na důležité věci. Vadilo mi, že se nesnažila poznat člověka. Jen kontrolovala, kolik políček z jejího seznamu splňuje.
Na rande jsem šel s nadějí, že si s někým příjemně popovídám. Místo toho jsem absolvoval přijímací řízení na pozici partnera, o kterou jsem po první půlhodině přestal mít jakýkoli zájem.
