Článek
Po rozchodu jsem byl skoro rok sám a na seznamku se mi dlouho vůbec nechtělo. Nakonec mě přesvědčil kamarád, že nemusím hned hledat novou manželku a můžu si prostě s někým zajít na kávu. Přesně s tímhle nastavením jsem si začal psát s Nikolou.
Bylo jí třiatřicet, pracovala údajně v marketingu a na fotografiích působila úplně normálně. Žádné drahé hotely, sportovní auta ani fotografie, ze kterých by člověk měl pocit, že hledá sponzora na další dovolenou. Psali jsme si asi týden a byla vtipná, rychle odpovídala a nenutila mě tahat konverzaci z ní po jedné větě.
Když jsme začali řešit osobní setkání, navrhl jsem kavárnu v centru. Nikola napsala, že kávu večer nepije a zná příjemný bar, kde dělají dobré koktejly a dá se tam normálně mluvit. Poslala název podniku a domluvili jsme se na sedmou.
Nepřipadalo mi na tom vůbec nic zvláštního.
První hodina byla vlastně povedená
Nikola přišla asi deset minut po mně. Vypadala podobně jako na fotografiích, což po několika zkušenostech mých známých ze seznamek považuji skoro za první úspěch. Sedli jsme si ke stolu v zadní části podniku a začali se normálně bavit.
Bar byl o něco dražší, než bych si pro první rande vybral já, ale žádný luxus pro milionáře. Koktejly stály kolem dvou až tří stovek a v nabídce měli i jídlo. Objednal jsem si pivo, Nikola koktejl a později jsme si dali něco malého k jídlu.
Konverzace fungovala. Bavili jsme se o cestování, práci, vztazích i o tom, jak absurdní někdy seznamování přes aplikace dokáže být. Nikola sama vyprávěla o muži, který se při prvním rande půl hodiny chlubil penězi a potom navrhl, že si každý zaplatí přesně svoji minerálku.
Smála se tomu a já také.
Asi po hodině řekla, že poblíž pracuje její kamarádka Rebeka a možná se na chvíli zastaví. Zeptala se, jestli mi to nebude vadit. Řekl jsem, že pokud jde opravdu jen o jedno pití, klidně.
Dnes bych na tu větu odpověděl jinak.
Kamarádka se zastavila „jen na deset minut“
Rebeka dorazila krátce před devátou. Nikola ji očividně čekala, protože se ani neptala, co si dá, a rovnou jí doporučila jeden z dražších koktejlů. Rebeka se omluvila, že nám leze do rande, a řekla, že si jen rychle připije a zase půjde.
Působila příjemně a pořád jsem neviděl důvod něco řešit. Pokud už člověk jednou souhlasí, že se třetí osoba na chvíli přidá, nebude po pěti minutách koukat na hodinky a vyhánět ji. Dali jsme si další pití a pokračovali v rozhovoru.
Pak Nikola navrhla, že bychom měli ochutnat nějaký jejich speciální set. Číšník přinesl několik menších drinků a něco k jídlu, co jsem si vůbec nepamatoval z nabídky. Když jsem se zeptal na cenu, Nikola mávla rukou a řekla, že to není nic hrozného a že jsme přece venku jednou za čas.
To byla první chvíle, kdy mi něco nesedělo. Nešlo ani tak o peníze, ale o způsob, jakým objednávala. Vypadala, že podnik zná velmi dobře, a číšník ji také oslovoval mnohem familiárněji, než bych čekal u člověka, který tam občas zajde na drink.
Rebeka po deseti minutách neodešla. Zůstala další hodinu.
Když jsem chtěl zaplatit, obě potřebovaly na toaletu
Kolem půl jedenácté jsem řekl, že ráno vstávám do práce a měl bych vyrazit. Nikola souhlasila a zavolala číšníka. V tu chvíli se Rebeka zvedla, že si ještě odskočí, a Nikola šla s ní.
Nepřipadalo mi to podezřelé. Seděl jsem u stolu, vzal telefon a čekal na účet. Číšník přišel asi po dvou minutách a položil přede mě papír s částkou 4 780 korun.
Zeptal jsem se, jestli je to za celý stůl. Samozřejmě bylo. Na účtu bylo několik koktejlů, jídlo, degustační sada a ještě láhev prosecca, kterou jsem během večera skoro nevnímal, protože ji objednaly ženy ve chvíli, kdy jsem byl na chvíli mimo stůl.
Řekl jsem, že budeme platit zvlášť. Číšník odpověděl, že samozřejmě, jen musíme počkat na ostatní.
Čekali jsme.
Pět minut.
Deset minut.
Pak jsem si všiml, že toalety jsou na opačné straně podniku, než kam ženy odešly.
Nikola už nebyla ani v aplikaci
Napsal jsem jí zprávu, jestli je všechno v pořádku. Neodešla. Zkusil jsem jí napsat přes seznamovací aplikaci a zjistil jsem, že naše konverzace zmizela.
Nejdřív jsem si říkal, že aplikace blbne. Pak jsem zavolal na číslo, ze kterého mi během týdne dvakrát psala. Telefon byl nedostupný.
Zeptal jsem se číšníka, jestli obě ženy neviděl odcházet. Řekl, že si není jistý, protože má na starosti několik stolů. Pak se ale podíval ke dveřím a najednou působil trochu méně jistě než předtím.
Po dalších několika minutách bylo jasné, že se nevrátí. Jejich bundy nebyly na věšáku a u stolu po nich nezůstalo vůbec nic. Žádná kabelka, šála ani jiná věc, kvůli které by se musely vracet.
Seděl jsem tam sám a začínal chápat, jak přesně moje první rande dopadlo.
Nejhorší bylo, že podnik vůbec nepřekvapilo, co se stalo
Požádal jsem o vedoucího. Vysvětlil jsem mu, že dvě ženy, které seděly u stolu, odešly bez placení a že rozhodně nehodlám automaticky hradit všechno, co si objednaly.
Vedoucí byl slušný, ale jeho první reakce mě zarazila. Zeptal se, jestli Nikolu znám osobně, nebo ze seznamky. Když jsem řekl, že ze seznamky, povzdechl si způsobem, který mi vůbec nepřidal na náladě.
Zeptal jsem se, jestli ji zná. Odpověděl, že ji už v podniku několikrát viděl. Nechtěl tvrdit, že pokaždé s jiným mužem, protože si to prý nepamatuje přesně, ale rozhodně nebyla hostem, který by tam byl poprvé.
Také Rebeka mu byla povědomá.
V tu chvíli jsem se zeptal, jestli jim nepřipadá zvláštní, že dvě jejich pravidelné zákaznice právě odešly bez zaplacení. Vedoucí odpověděl, že nemůže hlídat, kdo s kým přišel a jak se hosté mezi sebou domluvili.
V tom měl bohužel pravdu.
Nakonec jsem zaplatil jen část
Začali jsme účet procházet položku po položce. Zaplatil jsem svoje pití, jídlo, část společné objednávky a ještě něco navíc, protože nebylo možné přesně určit, kdo co vypil. Po krátké debatě podnik zbytek účtu nechtěl po mně a vedoucí řekl, že si situaci vyřeší sám.
I tak mě večer vyšel výrazně dráž, než jsem plánoval. Peníze mě ale štvaly méně než pocit, že jsem dvě hodiny seděl s někým, kdo možná přesně věděl, jak celý večer skončí.
Cestou domů jsem celou situaci pořád přehrával v hlavě. Nikola vybrala podnik, Nikola znala obsluhu, Nikola přivedla kamarádku a Nikola objednávala věci, které bych si sám nikdy nedal. Pak obě odešly přesně ve chvíli, kdy se mělo platit.
Možná šlo jen o dvě vyčůrané ženy, které chtěly večer zdarma. Možná to dělaly opakovaně. Neměl jsem žádný důkaz, že bar byl součástí nějaké domluvy, a ani bych to netvrdil.
Jisté bylo jen to, že já jsem byl ten, kdo zůstal u stolu.
Druhý den se ozvala
To mě překvapilo ze všeho nejvíc. Odpoledne mi přišla zpráva z jiného čísla. Nikola napsala, že se omlouvá za předchozí večer, ale Rebeka se prý náhle necítila dobře a musely rychle odjet.
Zeptal jsem se, proč mi tedy nenapsala a proč mě odstranila ze seznamky. Na to odpověděla, že aplikaci smazala, protože ji celý svět online seznamování přestal bavit. Telefon se jí prý vybil.
Tři náhody během deseti minut.
Napsal jsem jí částku, kterou po nich v podniku zůstalo nezaplacenou, a zeptal se, jestli chce poslat číslo účtu. Odpověděla, že přece neví, kolik jsem nakonec zaplatil a jak se s barem domluvil.
Poslal jsem fotografii účtu.
Pak už nepřišlo nic.
Asi za měsíc jsem ji viděl znovu
Šel jsem s kamarádem kolem stejného podniku a přes okno jsem si všiml ženy, která mi připadala povědomá. Byla to Nikola. Seděla u stolu s mužem, kterého jsem nikdy neviděl, a před nimi stály koktejly.
Rebeka tam nebyla.
Nešel jsem dovnitř a rozhodně jsem neměl potřebu cizího chlapa tahat od stolu a vyprávět mu svůj příběh. Možná spolu byli dávno, možná to byl kamarád a možná skutečně šlo jen o další rande.
Jen mě pobavilo, že žena, kterou online seznamování údajně znechutilo natolik, že kvůli němu smazala aplikaci ještě během našeho večera, se do stejného baru vrátila docela rychle.
Kamarád se mě zeptal, proč se směju.
Řekl jsem mu, že tam sedí moje nejdražší nepovedené rande.
Na seznamku jsem se nakonec vrátil
Na několik týdnů mě přešla chuť kohokoli poznávat. Potom jsem si ale uvědomil, že by byla hloupost hodnotit všechny ženy podle jedné Nikoly. Později jsem absolvoval několik úplně normálních schůzek, některé byly povedené a jiné nudné, což je asi přesně to, co člověk od randění očekává.
Jen jsem změnil jednu drobnost. První setkání už nenechávám celé naplánovat druhou stranu. Navrhnu jednoduché místo, kde si dáme kávu, pivo nebo něco malého a můžeme během hodiny zjistit, jestli má smysl vidět se znovu.
Pokud někdo trvá na jediném konkrétním drahém podniku a odmítá všechny ostatní možnosti, trochu zpozorním.
Možná je to nespravedlivé.
Ale člověk se učí.
A já jsem se za necelých pět tisíc naučil minimálně jednu věc: když vám na prvním rande někdo oznámí, že se jeho kamarádka zastaví opravdu jen na deset minut, rozhodně ještě není jisté, že nejdražší část večera už máte za sebou.
