Článek
Po rozvodu jsem se seznamkám dlouho vyhýbala. Ne proto, že bych proti nim něco měla, ale jednoduše jsem neměla chuť znovu absolvovat seznamování od začátku. Když děti začaly být samostatnější a já zjistila, že většinu víkendů trávím buď doma, nebo s kamarádkami, nechala jsem se nakonec přemluvit.
Bylo mi pětačtyřicet a nastavila jsem si muže přibližně od čtyřiceti do padesáti. Nehledala jsem modela ani milionáře. Chtěla jsem někoho přibližně ve stejné životní fázi, kdo má svoje zázemí, práci a nebude po třech zprávách chtít vědět, jestli bych se kvůli němu přestěhovala na druhý konec republiky.
Po několika nepovedených konverzacích se objevil Martin. Na profilu měl uvedeno 46 let, rozvedený, dvě dospívající děti a práci v obchodě. Na fotografiích vypadal sympaticky, měl prošedivělé vlasy, normální postavu a žádné fotografie bez trička před zrcadlem, což už jsem tehdy považovala skoro za výhodu.
Psali jsme si asi dva týdny. Nebyl vtíravý, netlačil na schůzku hned první večer a uměl vést normální rozhovor. Když navrhl, že bychom se mohli potkat na večeři, souhlasila jsem.
V restauraci jsem ho nejdřív vůbec nepoznala
Přišla jsem asi deset minut předem a sedla si ke stolu. Martin mi napsal, že právě parkuje, takže jsem každou chvíli čekala muže z fotografií. Do restaurace mezitím vešlo několik lidí a já automaticky sledovala dveře.
Pak se objevil muž, kterému bych tipovala něco kolem šedesáti. Měl úplně bílé vlasy, výrazně starší obličej a postavou se fotografiím také příliš nepodobal. Podíval se po restauraci a zamířil přímo ke mně.
Ještě v tu chvíli mě napadlo, že jde třeba o někoho, kdo si spletl stůl. Pak se usmál, řekl moje jméno a představil se jako Martin. Asi jsem se netvářila příliš chytře, protože se okamžitě zeptal, jestli je všechno v pořádku.
Řekla jsem, že ano, jen jsem ho podle fotografií nepoznala. Zasmál se a odpověděl, že na nich má trochu jiné vlasy. Slovo „trochu“ v tu chvíli dostávalo velmi široký význam.
Sedla jsem si zpátky a snažila se nedělat z první minuty schůzky výslech. Mohlo jít o starší fotografie a špatné světlo, i když rozdíl byl opravdu výrazný. Když jsme ale objednávali pití, pořád mi vrtala hlavou jedna věc.
Martin rozhodně nevypadal na šest a čtyřicet.
Nakonec jsem se zeptala přímo
Nechtěla jsem celý večer přemýšlet, jestli jsem se zbláznila. Asi po dvaceti minutách jsem proto řekla, že se zeptám na něco trochu nepříjemného. Jestli je mu opravdu 46 let, jak má uvedeno na profilu.
Martin se nejdřív pousmál. Pak odpověděl, že ne úplně. Bylo mu osmapadesát.
Musela jsem si v hlavě rychle spočítat rozdíl, protože jsem čekala třeba dva nebo tři roky. Dvanáct let už mi jako drobná nepřesnost nepřipadalo. Zeptala jsem se, proč má tedy na profilu napsáno něco jiného.
Odpověděl překvapivě otevřeně. Když uvede skutečný věk, ženy kolem čtyřiceti pěti ho prý vůbec nevidí, protože mají nastavenou horní hranici na padesát. Když si ubere několik let, dostane se k ženám, se kterými si podle něj ve skutečnosti rozumí mnohem lépe.
Řekla jsem mu, že dvanáct let není několik. Martin odpověděl, že věk je jen číslo a že se cítí minimálně o deset let mladší.
V tu chvíli jsem věděla, že z toho nic nebude.
Fotografie byly ještě starší než údaj o věku
Zeptala jsem se také na snímky. Martin přiznal, že hlavní fotografie vznikla asi před osmi lety. Další, na které stál na horách, byla podle něj možná deset nebo jedenáct let stará.
Když jsem se podívala na profil později, nejstarší fotografie musela být ještě starší. Na jedné měl výrazně tmavší vlasy a působil skoro jako jiný člověk. Martin tvrdil, že nové fotografie nemá, protože se nerad fotí.
To bych ještě dokázala pochopit. Jenže každý dnes má alespoň jednu fotografii z dovolené, oslavy nebo rodinného setkání. Navíc pokud člověk používá seznamku, mohl si během pěti minut udělat aktuální snímek telefonem.
Řekla jsem mu, že mi nejde o to, že vypadá starší než na fotografiích. Samozřejmě vypadá starší, když jsou některé deset let staré. Vadilo mi, že před schůzkou vědomě vytvořil dojem člověka, který ve skutečnosti neexistuje.
Martin se ohradil, že přece žádnou zásadní věc nezatajil. Je pořád stejný člověk, má stejnou práci, stejné zájmy a stejné názory. Jen prý nechce být vyřazený algoritmem kvůli číslu.
Podle něj jsem dokazovala přesně to, čeho se bál
Večeři jsme nakonec dojedli. Neviděla jsem důvod uprostřed restaurace vstát a odejít, protože Martin nebyl agresivní ani nepříjemný. Dokonce jsme se chvílemi bavili docela dobře.
Právě to celé dělalo zvláštnější. Kdyby mi od začátku napsal, že mu je osmapadesát, možná bych se s ním nesešla. Možná ano, kdyby mě zaujal jinak. To už se ale nedalo zjistit, protože rozhodnutí udělal za mě.
Když jsme se po večeři bavili o celé situaci znovu, Martin řekl, že ženy na seznamkách jsou posedlé čísly. Muž může být zdravý, sportovat a vypadat dobře, ale jakmile překročí určitou hranici, přestanou mu odpovídat. Proto podle něj neměl jinou možnost než svůj věk trochu upravit.
Zeptala jsem se, jak by reagoval, kdybych měla na profilu pětačtyřicet a na schůzku přišla jako sedmapadesátiletá. Chvíli přemýšlel a potom řekl, že záleželo by na tom, jak bych vypadala.
To mi přišlo skoro komické. Ještě před chvílí mi totiž vysvětloval, že na věku vůbec nezáleží.
Když jsme se loučili, zeptal se, jestli se znovu uvidíme. Řekla jsem mu, že ne.
Druhý den mi napsal dlouhou zprávu
Martin byl přesvědčený, že jsem ho odmítla kvůli věku. Napsal, že přesně proto muži jako on musejí na seznamkách lhát, protože ženy chtějí někoho vyzrálého a zkušeného, ale zároveň odmítají muže nad padesát. Podle něj jsme si večer rozuměli a já jsem všechno zahodila jen kvůli číslu v občance.
Odpověděla jsem mu, že problém není jeho věk. Problém je, že jsem šla na schůzku s mužem, kterému mělo být 46, a dorazil někdo o dvanáct let starší. Kdyby lhal o něčem tak snadno ověřitelném hned na začátku, neměla jsem důvod zjišťovat, co dalšího považuje za nepodstatný detail.
Martin tvrdil, že tohle je úplně jiné. Věk podle něj nijak nevypovídá o charakteru člověka a jeho lež proto nikomu neubližuje. Několikrát se vrátil k tomu, že kdyby uvedl pravdu, nikdy bychom se nepoznali.
To bylo možné. Jenže přesně k tomu slouží moje vlastní nastavení na seznamce. Stejně jako on měl právo hledat ženy v určitém věku, já měla právo nastavit si, koho chci potkávat.
Neodpověděla jsem už dál.
O několik týdnů později jsem jeho profil viděla znovu
Na seznamce se mi objevil znovu mezi doporučenými profily. Tentokrát mu bylo 47. Přibyla nová fotografie, ale podle oblečení a vzhledu byla zjevně také několik let stará.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám nahlásit. Nakonec jsem to udělala kvůli nepravdivému věku a dál se tím nezabývala. Netuším, jestli se s někým nakonec seznámil.
Z celé schůzky mi přitom nezůstal pocit, že Martin byl nějaký hrozný člověk. Byl inteligentní, uměl se bavit a možná by byl pro někoho dobrý partner. Jen si zvykl svoje lhaní vysvětlovat jako obranu proti nespravedlivému světu seznamek.
Právě to mi vadilo nejvíc. Kdyby řekl, že udělal hloupost, protože se bál odmítnutí, možná bych jeho motiv dokázala pochopit. On ale celou dobu trval na tom, že problém vlastně vytvořily ženy, které ho nutí lhát.
Od té doby se před každou schůzkou dívám hlavně na jednu věc. Ne na auto, dovolené ani značku oblečení, ale na to, jestli fotografie člověka vypadají alespoň přibližně ze stejného desetiletí.
Je to poměrně nízká laťka.
Po Martinovi mi ale připadala docela rozumná.
