Článek
Moje starší sestra mě pozvala k nim domů na sobotní rodinný oběd. Byli tam i naši rodiče. Klasika — oběd se protáhl do večera, děti pobíhaly po bytě, švagr si po jídle sedl k televizi a dělal, že hlídá.
Po večeři jsme se s mámou pustily do nádobí a úklidu kuchyně, táta se švagrem mezitím „dávali pozor“ na děti, což v praxi znamenalo, že táta občas něco řekl od stolu a švagr koukal do mobilu.
Když bylo hotovo, naši se zvedli a jeli domů.
Já už jsem se taky chystala odejít, protože jsem měla večer svůj program — kamarádi sehnali lístky na koncert mojí oblíbené kapely, na kterou jsem se těšila už několik týdnů, a měli jsme sraz ve městě.
V tu chvíli přišla sestra se švagrem s tím, jestli bych jim na hodinku nepohlídala děti, že si potřebují něco rychle zařídit.
Souhlasila jsem, ale hned jsem jasně řekla, že maximálně hodinu, protože pak opravdu musím jet.
Měla jsem podezření, že se to zase může protáhnout — už jen podle toho, jak byli oba vyfiknutí. Sestra měla šaty, byla nalíčená jak na večer venku, švagr košili a voňavku. Na obyčejnou pochůzku to působilo až moc slavnostně. Takhle na nákup do Tesca opravdu nejdete.
Navíc už tohle v minulosti párkrát udělali — řekli hodinka a nakonec byli pryč mnohem déle. Dřív jsem to většinou neřešila, protože jsem stejně nic neměla a nevadilo mi zůstat déle, ale tentokrát jsem jí znovu důrazně řekla, že tentokrát fakt nemůžu a po hodině musím odejít.
Sestra přikývla, že za hodinu jsou zpátky.
Po hodině jsem sestře volala. Nezvedala to.
Za další půlhodinu pořád nic.
Dneska si říkám, co by bylo, kdyby se opravdu dělo něco vážného a oni schválně nebrali telefon, ani si to neumím představit.
Tak jsem napsala kamarádům, že nedorazím, a smířila se s tím, že večer padnul.
Od té chvíle jsem ale přešla do režimu hlavně aby děti přežily.
Nejstarší synovec si zapnul počítač a hrál Fortnite.
Prostřední dítě se mnou sedělo v obýváku a koukaly jsme na Stranger Things, protože jsem si pustila Netflix a jí to přišlo zajímavé.
Nejmladší mezitím vytáhl fixy a začal kreslit po zdi na chodbě.
Zastavila jsem ho? Upřímně — ne zrovna důsledně.
Jen jsem hlídala, aby nekreslil po gauči.
Jídlo jsem jim udělala taky úplně jednoduché — rohlík, sýr, jogurt - ať si nikdo nezačne sám něco smažit na sporáku.
Do postele jsem je ale taky nenaháněla. Po té hodině už jsem měla pocit, že to fakt není moje starost. Dělala jsem prostě čisté minimum, říkala jsem si, že alespoň to jim dlužím jako rodině.
Sestra se švagrem dorazili domů až něco po jedné hodině ráno.
Synovec pořád hrál.
Já s neteří jsme byly u další epizody Stranger Things.
Nejmladší už mezitím usnul rozvalený u nich v ložnici.
Sestra vešla dovnitř, podívala se kolem sebe a bylo vidět, že jí dochází, co všechno nestihla uhlídat. Ale vlastní vinou. Já jsem si vzala bundu a beze slova odešla.
Od té doby to poslouchám několik dní.
Že jsem nezodpovědná.
Že dvanáctileté dítě nemá koukat na takový děsivý seriál.
Že synovec má doma přesně nastavený čas na obrazovky.
Že fixy ze zdi pořád nejdou dolů.
Teď už do toho mluví i naši. Máma tvrdí, že jsem to měla „udělat pořádně, když už jsem tam byla“. Táta říká, že rodina si má pomoct.
Jenže já to vidím jednoduše:
Bylo řečeno jedna hodina.
Souhlasila jsem s jednou hodinou.
A na tu jednu hodinu jsem to zvládla úplně v pohodě.
Po třech hodinách navíc už jsem fakt fungovala jen v nouzovém režimu. A není to můj problém, desetkrát předtím jsem hlídala i když oni nedodrželi, co slíbili, nedělala jsem drama, nehádala jsem se, ale tentokrát prostě ne…
Takže teď jsou na mně čtyři dospělí naštvaní.
Tři děti měly podle mě možná nejlepší večer za celý život.
A já mám pocit, že příště už si rozmyslí, jestli mě beze studu zase použijí jako hlídání zdarma.
