Článek
V naší kanceláři pracovalo asi třicet lidí a kuchyňku jsme měli společnou. Byly tam dvě lednice, mikrovlnka, kávovar a několik skříněk, do kterých si každý dával svoje věci. Nikdy jsme nemuseli zavádět žádná zvláštní pravidla, protože většina lidí poznala, že cizí krabička v lednici není občerstvení pro celé patro.
Obědy jsem si nosila z domova skoro každý den. Nešlo ani tak o šetření, spíš mě nebavilo každý den přemýšlet, kam půjdu, a potom čekat půl hodiny v restauraci. Večer jsem uvařila o porci navíc, ráno ji dala do krabičky a v práci jsem měla vyřešeno.
První zmizel obyčejný bílý jogurt. Byla jsem přesvědčená, že jsem ho nechala doma, a nijak jsem to neřešila. O týden později ale zmizela krabička s těstovinovým salátem a tehdy už jsem si byla jistá, že jsem ji ráno dávala do lednice.
Nejdřív jsme si z toho v kanceláři dělali legraci
Když jsem se kolegů zeptala, jestli někdo omylem nevzal můj oběd, všichni samozřejmě řekli, že ne. Jeden kolega navrhl, že máme v kanceláři hladového ducha, a další mi poradil, ať si krabičku příště přivážu řetězem k topení. Já jsem si koupila bagetu a celou věc pustila z hlavy.
Jenže během dalšího měsíce se to stalo znovu. Jednou zmizel kus domácího koláče, který jsem si schovala ke kávě, podruhé hotový oběd. Zvláštní bylo, že obyčejné věci jako jablko nebo kefír zůstávaly na místě, ale připravené jídlo mizelo.
Začala jsem si krabičky dávat úplně dozadu do spodní police. Ani to nepomohlo. Jedno úterý jsem otevřela lednici a místo kuřete s rýží tam zůstalo jen moje malé máslo, které tam leželo několik dní.
Tentokrát už mě to opravdu naštvalo. Nebyla to žádná finanční katastrofa, ale představa, že někdo ráno otevře lednici, prohlédne si cizí jídlo a jednoduše si vybere, na co má chuť, mi připadala neuvěřitelná.
Navíc už bylo zřejmé, že nejde o omyl.
Podezírat začal skoro každý každého
O problému už věděla většina našeho oddělení. Ukázalo se, že nejsem jediná, komu občas něco zmizelo. Kolega přišel o plechovku energetického nápoje, jiné kolegyni se ztratila čokoláda a někdo údajně několikrát použil cizí mléko do kávy.
Samozřejmě se okamžitě začaly rodit teorie. Někdo podezíral úklid, jiný kolegy z vedlejšího oddělení, kteří chodili přes naši kuchyňku. Mně se ale nechtělo dělat detektiva kvůli krabičce rizota.
Začala jsem si proto oběd nechávat v tašce s chladicí vložkou. Fungovalo to, jen mi připadalo absurdní, že máme dvě lednice a já nosím jídlo půl dne pod stolem, protože někdo v dospělosti nepochopil rozdíl mezi vlastním a cizím.
Po několika týdnech jsem opatrnost přestala řešit. Přinesla jsem si zapečené těstoviny, dala je normálně do lednice a šla pracovat. Krátce před polednem jsem dostala hlad dřív než obvykle, takže jsem místo naší běžné půl jedné vyrazila do kuchyňky už krátce po dvanácté.
A konečně jsem pochopila, kam moje obědy chodí.
U mikrovlnky stála Simona s mojí krabičkou
Simona pracovala na jiném konci patra. Znaly jsme se, občas jsme spolu něco řešily pracovně, ale žádné kamarádky jsme nebyly. Když jsem přišla do kuchyňky, stála před mikrovlnkou a v ruce držela průhlednou krabičku, kterou jsem okamžitě poznala.
Nebyla jen stejná. Měla na boku prasklinu, kvůli které jsem ji už několik měsíců chtěla vyhodit. Uvnitř byly moje zapečené těstoviny.
Simona mě uviděla a na okamžik zůstala stát. Pak se podívala na krabičku, znovu na mě a zeptala se, jestli je moje. Ten dotaz byl skoro komický, protože už podle jejího výrazu bylo jasné, že odpověď zná.
Řekla jsem, že ano. Zeptala jsem se, proč ji má v ruce.
Simona začala vysvětlovat, že si myslela, že jde o společné jídlo. Prý v lednici někdy bývají zbytky z porad a nikdo neví, komu patří. Zeptala jsem se, odkdy firma servíruje zbytky z porad v mojí domácí plastové krabičce.
Na to už odpověď neměla.
Pak přišlo vysvětlení, které bylo snad ještě horší
Simona mi řekla, že dnes ráno nestihla připravit oběd a peněženku nechala doma. Byla proto přesvědčená, že si vezme něco malého z lednice a později to nějak nahradí. Zeptala jsem se, jak plánovala nahradit zapečené těstoviny, o kterých ani nevěděla, komu patří.
Začala být podrážděná. Podle ní jsem celou situaci zbytečně nafukovala, protože šlo jen o trochu jídla. Nabídla mi, že mi koupí oběd v restauraci, a tím to můžeme uzavřít.
Jenže mě už nezajímaly konkrétní těstoviny. Zeptala jsem se jí, jestli si stejným způsobem „něco malého“ vzala i v předchozích týdnech. Nejdřív řekla, že si nepamatuje, potom připustila, že možná párkrát něco vzala.
Prý pouze věci, u kterých předpokládala, že je nikdo nepotřebuje.
To mě fascinovalo. Hotový oběd v uzavřené krabičce byl podle ní věc, kterou někdo přinesl do práce, ale pravděpodobně ji nepotřeboval.
Zeptala jsem se, jestli by stejně uvažovala o kabelce položené na židli. Simona mi řekla, že to už samozřejmě přeháním.
Nejpodivnější bylo, že se začala cítit jako oběť
V kuchyňce mezitím přišli dva další kolegové. Nechtěla jsem před nimi dělat scénu, takže jsem si vzala krabičku a řekla Simoně, že to budeme považovat za vyřešené, pokud už se to nebude opakovat.
O hodinu později za mnou ale přišla sama. Vadilo jí, že jsem ji prý ponížila před ostatními a naznačila, že je zlodějka. Připomněla jsem jí, že ji nikdo neobvinil před celou kanceláří. Jen jsem ji našla s vlastním obědem v ruce.
Podle Simony ale existoval rozdíl mezi krádeží a tím, když si někdo vezme jídlo z firemní lednice. Řekla, že kdyby věděla, že mi na tom tolik záleží, samozřejmě by si nic nevzala.
To mě zaujalo ze všeho nejvíc. Jako by vlastnictví cizí věci začínalo platit až ve chvíli, kdy její majitel dostatečně hlasitě vysvětlí, že mu na ní záleží.
Řekla jsem jí, že opravdu nepotřebuji omluvu ani nový oběd. Jen chci, aby moje věci nechala být.
Tím jsme rozhovor ukončily.
O den později už příběh znal skoro celý tým
Samozřejmě ne mojí zásluhou. Simona o tom sama mluvila s několika kolegy a podle její verze jsem kvůli jedné porci těstovin vytvořila v kanceláři nepříjemnou atmosféru. Zároveň vysvětlovala, že se jen spletla a vůbec netušila, že jídlo někomu patří.
Tohle vysvětlení ale příliš nefungovalo. Několik lidí si totiž vzpomnělo na svoje zmizelé věci a začalo se jí ptát, jestli náhodou „omylem“ nevzala i je. Simona všechno popřela.
Já už se do toho nezapojovala. Nevěděla jsem, jestli skutečně stála za každou zmizelou čokoládou a každým vypitým mlékem. Věděla jsem jen, že několikrát vzala moje jídlo a minimálně jednou jsem ji při tom viděla.
Během několika dnů se v kuchyňce začaly objevovat krabičky se jmény. Někteří kolegové si svoje věci dávali do látkových tašek, jiní začali používat jednu část lednice jen pro naše oddělení.
Mně to celé připadalo trochu směšné. Třicet dospělých lidí zavedlo systém, který běžně potřebují děti na školním výletě, protože jeden člověk nedokázal nechat cizí svačinu na pokoji.
Pak se stala ještě jedna drobnost
Asi o měsíc později jsem byla v kuchyňce se Simonou znovu. Tentokrát měla vlastní oběd, který si ohřívala v mikrovlnce. Když se otočila pro příbor, kolega stojící vedle ní ze srandy natáhl ruku směrem k její krabičce.
Simona okamžitě řekla, ať jí na jídlo nesahá.
Kolega se jen usmál a odpověděl, že si myslel, že věci v lednici jsou společné.
Nebyla to nijak geniální poznámka, ale několik lidí v kuchyňce se začalo smát. Simona neřekla nic, vzala si oběd a odešla.
Od té doby už mi nikdy nic nezmizelo.
Nevím, jestli si skutečně uvědomila, jak absurdně její vysvětlení znělo, nebo jen pochopila, že ji od té chvíle všichni sledují. Na výsledku mi vlastně nezáleželo.
Svoje obědy jsem zase začala dávat normálně do lednice.
A už jsem je nemusela schovávat pod stolem před kolegyní, která si myslela, že cizí jídlo přestává být cizí, když má jeho majitel zrovna poradu.
