Článek
Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že se v práci dostanu do situace, kdy budu skoro vysvětlovat, proč jsem si dovolila přinést vlastní oběd, asi bych se tomu zasmála.
Teď už se nesměju vůbec.
Spíš čím dál víc přemýšlím, jestli má cenu v té práci zůstávat, protože to, co se kolem toho dokázalo roztočit, je absurdní i na poměry běžné kanceláře, kde si jinak lidé dělají drama maximálně z toho, kdo zase nevyměnil kapsli v kávovaru.
Přes den pracuju normálně v kanceláři, nic zvláštního, klasická administrativa, počítač, tabulky, porady, e-maily. Večer navíc občas chodím vypomáhat kamarádce do restaurace, kde vaří thajská jídla.
A právě odtamtud pochází celý ten problém.
Jejich kuchař mě kdysi naučil dělat arašídovou omáčku, kterou jsem si úplně oblíbila. Upřímně, je to jedna z mála věcí, na které jsem si doma opravdu vypiplala recept tak, že mi chutná skoro stejně jako v restauraci.
Takže si ji občas udělám doma, přidám nudle nebo zeleninu a vezmu si to druhý den do práce.
Není to žádná exotika, pár kolegů to ode mě už ochutnalo. Každý ví, že ta omáčka je z arašídů. Je to poznat hned po otevření krabičky, protože ta vůně je dost výrazná.
Jenže poslední dobou jsem místo oběda začala řešit úplně jiný problém.
Moje jídlo začalo mizet.
Nejdřív nenápadně. Jednou jsem otevřela krabičku a chyběla skoro půlka porce. Říkala jsem si, že jsem možná byla předchozí den unavená a snědla víc, než si pamatuju.
Jenže pak se to stalo znovu.
A pak znovu.
Jednou někdo evidentně snědl skoro celé těstoviny, jindy zůstala v krabičce sotva třetina.
A to už člověk pozná, že se mu to opravdu nezdá.
Začala jsem to řešit.
Nejdřív normálně. Ptala jsem se nahlas v kuchyňce, jestli si někdo omylem nevzal špatnou krabičku. Pak už méně jemně. Jednou jsem to řekla dost nahlas před půlkou kanceláře, že pokud má někdo pocit, že firemní lednice funguje jako samoobsluha, není tomu tak, a ať si laskavě koupí vlastní jídlo.
Bez výsledku.
Vedoucímu jsem to taky říkala.
Jen pokrčil rameny, že to spadá pod personalistiku.
Na personalistice mi odpověděli, že se na to podívají. Nepodíval se nikdo, klasika. Přišlo mi to jako situace někde na základce. Není to zdraví ohrožující věc, tak se to neřeší.
Měla jsem podezření, že za tím stojí někdo z novějších lidí, co k nám poslední dobou nastoupili. Ne proto, že bych chtěla automaticky ukazovat na nováčky, ale prostě starší kolegy už člověk zná a těžko si představí, že by někdo z nich potají dojídal cizí obědy.
Jenže důkaz jsem neměla.
A pak přišel čtvrtek.
Přinesla jsem si nudle s arašídovou omáčkou jako obvykle. Krabičku jsem dala do lednice a šla pracovat.
Když jsem pak přišla na oběd, nebyla tam.
Ne že by v ní zase něco chybělo.
Nebyla tam vůbec.
Celá pryč. To už jsem byla fakt vzteklá.
Jenže místo toho jsem si dala kus pizzy od kolegyně a snažila se to neřešit. Opravdu jsem začala přemýšlet, že si začnu nosit jen jídlo, co nemusí do lednice a nechám si ho prostě u sebe. Jenže pak to karma vyřešila za mně. Poměrně drasticky.
Odpoledne se totiž kancelář změnila v dost zvláštní divadlo.
Jedna z novějších kolegyň, shodou okolností dcera našeho vedoucího, začala během odpoledne dost podezřele často odbíhat na toaletu.
Nejdřív jednou.
Pak za deset minut znovu.
Pak potřetí.
Bylo vidět, že jí není dobře. Bledá, nervózní, zpocená.
Nikdo ještě netušil proč.
Pak přišla porada v zasedačce.
Sedělo nás tam asi deset, řešil se projekt a právě ona měla prezentovat část výstupu.
Stoupla si, spustila prezentaci, začala mluvit… a asi po minutě bylo jasné, že něco není v pořádku.
Najednou se zarazila, ztuhla a bylo vidět, jak v hlavě počítá, jestli to ještě stihne.
Nestihla.
A zasedačka plná lidí během pár vteřin pochopila, že některé situace se prostě zachránit nedají.
To ticho potom bylo skoro horší než samotná nehoda.
Odešla ven tak rychle, jak to šlo, zbytek směny strávila prakticky zavřená na toaletě a nakonec ji musel někdo odvézt do nemocnice, protože se jí dál dělalo špatně.
Až druhý den ráno si mě zavolal vedoucí.
A rovnou na mě spustil, co jsem to měla v tom jídle.
Nejdřív jsem nechápala.
Pak z něj vypadlo, že jeho dcera snědla moje nudle.
Že ví, že má občas reakci na ořechy, že jí po nich nebývá dobře, ale prý nikdy nečekala, že to s ní udělá něco takového.
A najednou se řeší, že jsem měla jídlo označit.
Že jsem měla myslet na alergeny.
Že jsem měla předejít problému.
Jenže já pořád nechápu, proč bych měla označovat vlastní oběd v krabičce se svým jménem, který si dávám do lednice proto, abych ho snědla já.
Navíc jídlo, které po arašídech voní na půl kuchyňky.
A ještě víc nechápu, proč mám být problém já, když někdo týdny bere cizí jídlo a evidentně vůbec neřeší, co jí.
Od té chvíle je atmosféra v práci úplně jiná.
Vedoucí se mnou mluví, jako bych jeho dceři minimálně nachystala nějakou plánovanou, zlomyslnou past.
Část kolegů si z toho do teď dělá srandu, jak komická celá ta situace byla a že si za to může sama. Jenže část kolegů dělá, že nic, ale cítíte to. Jiný tón, jiné pohledy, takové to zvláštní ticho, když přijdete do kuchyňky.
Přitom jediný fakt je ten, že člověk, který mi týdny bral obědy, tentokrát narazil na něco, co mu nesedlo.
A shodou okolností to byla dcera šéfa.
Což je asi ten nejhorší možný bonus.
Když jsem vedoucímu řekla, že pokud kolem mě začne vytvářet nepříjemnou atmosféru nebo mě obviňovat, obrátím se na personalistiku, moc dobře to nevzal.
Jenže já už fakt nevím, co jiného dělat.
Kamarádka z restaurace mi mezitím řekla, že pokud budu chtít, můžu k ní nastoupit naplno.
A čím dál víc mě láká představa, že budu řešit maximálně hosty, kterým přijde pálivé kari prostě moc pálivé, a ne to, že někdo v kanceláři nezvládne odolat cizí krabičce.
Protože některé věci člověk nevymyslí.
A některé trapasy v kolektivu žijí překvapivě dlouho.
