Článek
Můj poslední slavný den za pultem kavárny
Kdysi jsem pracoval jako barista ve Starbucksu, lokaci samozřejmě nezmiňuji, ať z toho ještě po takové době není nějaké další drama. Měli jsme tam jednu paní, která chodila každé jedno ráno, a k našemu velkému štěstí někdy i odpoledne, a objednávala si naprosto absurdní věc — nelžu fakticky ani trochu:
vanilkové latte ve velikosti tall, dvojité espresso, a přesně 3/8 dávky vanilkového sirupu.
Ne půl dávky.
Ne „trošku míň“.
Přesně tři osminy pumpičky.
Zašlo to tak daleko, že jedné kolegyni dokonce přinesla fix a nechala ji udělat čárku na pumpičce sirupu, aby bylo jasné, kam přesně se to má až zmáčknout. Jako kdybychom připravovali lék na předpis a ne ranní kafe.
A teď přijde to nejlepší:
První hrnek, který jsme jí udělali — úplně pokaždé, bez výjimky — byl podle ní špatně.
Bylo jedno, kdo zrovna stál za kávovarem.
Jednou to bylo moc sladké.
Podruhé málo sladké.
Pak zase „nějak divně chutná vanilka“.
Zkrátka pokaždé se našel problém.
Po nějaké době mi došlo, že nejde o chuť. Šlo prostě o rituál. Ta ženská prostě potřebovala mít pocit, že nad tím má kontrolu.
Takže jsem změnil taktiku. Prostě jsem začal dělat divadlo.
Když klasicky reklamovala své první kafe, tvářil jsem se zcela vážně, vzal hrnek zpátky, pustil páru z trysky, bouchal konvičkou, mával rukama kolem stroje, občas teatrálně znovu sáhl po sirupu, prostě celé malé představení pro publikum, jako kdybych právě zachraňoval situaci století.
Pak jsem jí vrátil úplně ten samý hrnek, beze změny.
A hádejte co?
Podruhé bylo vždycky perfektní.
Úplně vždycky.
Najednou přesně ono. Ideální chuť. Dokonalá rovnováha.
A takhle to fungovalo víc než rok.
Poslední směna
Můj poslední den v práci přišel na jaře, kolem třetí odpoledne — klasická špička. V kavárně plno středoškoláků, všichni chtěli frappuccina, ledové nápoje, mixéry jely naplno, pára syčela z obou trysek, hluk jak na malém letišti.
A do toho přišla ona.
A ten den ne jednou, ale dvakrát.
Tentokrát byla ještě nesnesitelnější než obvykle. U pultu hlasitě telefonovala, aby to slyšela celá kavárna:
„No samozřejmě, tu smlouvu musíme uzavřít ještě dnes… řekni to mojí asistentce…“
Takový ten styl člověka, který potřebuje, aby všichni v okolí věděli, jak je strašně důležitý.
Mixéry hučely, mléko syčelo, fronta až ke dveřím — a najednou na mě přes celý podnik zařvala:
„PROBOHA, VŽDYŤ JÁ SE TADY ANI NESLYŠÍM PŘEMÝŠLET!“
A já, už úplně bez filtru, jsem se na ni podíval a odpověděl:
„To je zvláštní, já vás slyším stěžovat si úplně jasně. A myslím, že nejsem sám.“
Kdybyste mě znali, víte, že k tomu mám přesně ten typ obličeje, který tomu dodá správný efekt — lehce ironický výraz člověka, který už nemá co ztratit.
A protože to byl můj poslední den, řekl jsem jí i to, co jsem si rok schovával:
„A mimochodem — už víc než rok vám každé ráno vracím ten samý hrnek, když tvrdíte, že první není správně. Zajímavé že? Váš vytříbený jazyk to nicméně vůbec nepoznal.“
Pak jsem dodal úplně doslova:
„Teď je to asi trochu trapné, když to víte, že? Protože 3/8 dávky je tady v reálu prostě skoro půl té pumpy, paní.“
Totální výbuch
Paní úplně explodovala.
Začala okamžitě požadovat vedoucího a chtěla, aby mě na místě vyhodil, jinak že zavolá na centrálu, že si budeme pamatovat, o jak důležitou zákaznici přicházíme, a podobné řeči.
Jenže byl tu jeden detail:
Já svého manažera nesnášel. A on mě sice taky nijak zvlášť nešetřil, ale zároveň moc dobře věděl, že vyhodit člověka během směny se mu špatně promítne do interního hodnocení.
Byl to přesně ten typ vedoucího, který miluje pravidla jen proto, aby ostatním komplikoval život.
Takže jí úplně klidně řekl:
„Dnes má poslední směnu. Nejvíc, co můžu udělat, je poslat ho domů dřív.“
Což v té situaci, kdy byl podnik narvaný k prasknutí, znělo spíš jako odměna než trest.
Finále před kavárnou
Paní pak odešla ven před podnik a dvě hodiny stála před kavárnou s mobilem u ucha, čekala na spojení s centrálou a dál zuřila.
Nakonec buď:
- ji někdo na centrále omylem odpojil,
- nebo jí velmi slušně naznačili, že svět se kvůli jejím 3/8 pumpičky nezhroutí.
Každopádně se vrátila úplně nepříčetná.
Hodila brýle o pult a před plnou kavárnou dětí a teenagerů mě nazvala;
„Ty malej, sprostej parchante!“
a pak odklusala ke svému autu.
Bylo to celé správné - asi ne, ale jsem taky jen člověk a kvůli jejím manýrům jsem si své psychické zdraví opravdu nechtěl nechat ničit.
Myslím, že jí nakonec nabízeli nějakou dárkovou kartu jako omluvu, ale upřímně — tahle paní byla tak univerzálně nesnášená, že ji neměli rádi ani zaměstnanci, ani ostatní zákazníci.
Dodatek pro jejího manžela
Jestli to tehdy doma schytal její manžel, pokud vůbec nějakého teda má (chudák);
Promiň, chlape. Ten velmi příjemný večer, který se vsadím, že tě doma čekal opravdu nebyla tvá vina. Tentokrát to byla fakt celé moje vina.
