Článek
Ten den jsme s manželem vyrazili na větší nákup do obchodního centra. Už od začátku bylo jasné, že to nebude jeho oblíbená část dne. Jakmile zjistil, že nechci jen rychle vzít pár věcí a odejít, ale opravdu projít víc obchodů a nakoupit i to, co doma průběžně chybělo, začal být viditelně otrávený. U něj je to vždycky podobné — po prvních deseti minutách má pocit, že už máme všechno, co je potřeba, po dvaceti minutách je přesvědčený, že polovinu věcí kupuju zbytečně, a po půl hodině už jen komentuje, jak dlouho to celé trvá a proč jsme sem vlastně vůbec jeli spolu.
Tentokrát jsme navíc nakupovali opravdu víc než obvykle. Vozík se postupně plnil a přibývaly nejen běžné věci do domácnosti, ale i všechno, co člověk během týdne odkládá s tím, že to vezme až při větším nákupu. Jak se blížil konec, byl vozík naložený skoro po okraj. A přesně ve chvíli, kdy už v něm bylo tolik věcí, že se sotva dal pohodlně řídit, přišel klasický problém, který člověka v podobných chvílích vždycky potká — jedno kolečko začalo zlobit.
Nejdřív jen lehce drhlo, pak se úplně zasekávalo a vozík najednou táhl do strany tak, že ho manžel tlačil skoro silou. Každý další metr ho stál viditelně víc námahy a bylo jasné, že jeho náladě to vůbec nepřidává. Čím víc se kolečko vzpíralo, tím víc bylo slyšet jeho poznámky o tom, že přesně tohle se může stát jen ve chvíli, kdy už člověk chce být dávno pryč.
Do podzemních garáží jsme sjížděli výtahem. K výtahu vedla krátká užší chodba, kde se s plným vozíkem člověk pohybuje jen tak tak, zvlášť když nefunguje úplně normálně. Došli jsme těsně ke dveřím, zastavili a čekali, až se otevřou.
Ve chvíli, kdy se dveře rozjely, ukázalo se, že uvnitř někdo jede nahoru a chce vystoupit ven. Byla tam žena výrazně silnější postavy, která se hned při otevření dveří zarazila, protože jsme v tom úzkém prostoru stáli s vozíkem přímo před výtahem. Jenže to nebylo tak, že bychom jí tam schválně blokovali cestu. Prostě jsme nemohli předem vědět, že někdo přijíždí.
Manžel okamžitě uhnul s vozíkem co nejvíc ke zdi. Za normálních okolností by kolem člověk bez problémů prošel, prostoru tam přece jen trochu bylo. Jenže tady bylo vidět, že místa opravdu moc nezbylo. Ta žena se na něj podívala způsobem, jako by za celou situaci osobně mohl. Úplně ten typ pohledu, kdy člověk ani nemusí nic říct a stejně je z něj cítit jasné obvinění.
Manžel se snažil s vozíkem ještě víc couvnout, ale s tím zaseklým kolečkem to šlo pomalu a těžce. Musel těch pár metrů doslova odtlačit po centimetrech dozadu, protože vozík se neustále stáčel jinam, než potřeboval. Bylo vidět, že ho to stojí víc námahy, než by člověk čekal od obyčejného couvnutí o pár kroků.
Nakonec se jí cesta uvolnila. Čekala jsem alespoň nějaké obyčejné děkuju nebo aspoň neutrální výraz, protože bylo zřejmé, že manžel opravdu udělal maximum, aby mohla projít. Místo toho kolem nás prošla s hlasitým funěním a výrazem, jako bychom jí právě úmyslně zkazili den.
Manžel už byl po celém nákupu stejně dost podrážděný, ale tehdy ještě nic neřekl. Jen se na chvíli podíval za ní a bylo vidět, že ho to stálo dost úsilí zůstat potichu.
Vjeli jsme výtahem dolů, došli k autu a začali vykládat nákup do kufru. Bylo toho dost, takže to chvíli trvalo. Některé věci bylo potřeba přeskládat, aby se všechno vešlo, a manžel mezitím pořád ještě bojoval s vozíkem, který i prázdný táhl špatně.
Když bylo všechno hotové, vzal prázdný vozík a šel ho vrátit ke stojanu. Za chvíli jsem ho viděla mezi auty, jak se vrací.
A přesně v tu chvíli se znovu otevřel výtah a objevila se stejná žena, která se vracela ke svému autu. Manžel vyšel zpoza auta právě ve chvíli, kdy mu vstoupila do cesty. Nebyla to žádná kolize, prostě běžný moment v garáži mezi auty, kdy se dva lidé potkají v užším prostoru a jeden druhému na okamžik překříží směr.
Jenže ona okamžitě znovu nasadila stejný výraz. Další pohled plný zjevného rozhořčení, další nespokojené funění, jako by ji obtěžovalo už samotné to, že kolem ní někdo existuje.
A tehdy už to manžel nevydržel.
Zastavil se, podíval se na ni a úplně klidným, ale dost slyšitelným hlasem řekl: „O co vám jde, slečno? Pár kroků vám myslím jenom prospěje.“
Pak se otočil a pokračoval s vozíkem dál.
Bylo vidět, že v tu chvíli má ta žena co dělat, aby nepraskla vzteky. Na okamžik zůstala stát, úplně rudá v obličeji, jako by zvažovala odpověď nebo přemýšlela, jestli se pustí do hádky.
Nakonec ale neřekla nic. Jen se otočila, odkráčela ke svému autu a cestou ještě zachytila můj pohled.
A přiznávám, že právě v té chvíli jsem měla co dělat, abych se nezačala smát úplně nahlas. Protože po celém tom jejím teatrálním rozhořčení působilo to ticho skoro komicky — zvlášť když manžel už v tu chvíli vypadal mnohem klidněji než během celého nákupu.
