Článek
Kdysi jsem měl rodinné oslavy docela rád. Když jsem byl mladší, přišlo mi normální, že se rodina sejde, nají, popije, pokecá. Jasně, vždycky tam byl někdo otravný, někdo moc hlučný a někdo zase po třetím pivu začal řešit politiku, ale tak to prostě bývá.
Jenže posledních pár let mám pocit, že se každá rodinná akce změnila v úplně stejný nekonečný večer. Stejní lidé, stejné řeči, stejné stížnosti. A hlavně stejné problémy, které nikdo nikdy nevyřeší.
Strejda už asi deset let nadává na vládu pořád stejnými větami. Nepřeháním. Normálně bych dokázal dokončovat jeho věty za něj. Teta si pokaždé stěžuje, jak je všechno drahé, ale pak přijede s novým telefonem nebo další sadou kravin z výprodeje. Bratranec nenávidí svou práci už minimálně osm let, jenže když mu někdo řekne, ať jde jinam, okamžitě začne vysvětlovat, proč to nejde. Druhý bratranec už pátým rokem vypráví, jak „málem rozjel podnikání“. Jenže nikdy nic nerozjel. Ale historka zůstává.
A nejhorší je, že tihle lidi vlastně ani nechtějí nic změnit. Jim vyhovuje sedět u stolu, pít pivo a pořád dokola mlejt, jak je všechno nahovno.
Čím jsem starší, tím míň to dávám. Poslední roky jsem začal jezdit na oslavy skoro s odporem. Už cestou autem jsem věděl, jak budou některé rozhovory vypadat. Nejdřív se bude řešit drahé jídlo. Pak politika. Pak mladí, co „nechtějí makat“. Pak někdo vytáhne hypotéky. Pak se začne pomlouvat někdo, kdo tam zrovna není.
Protože to je další věc. Ta rodina strašně pomlouvá. Fakt strašně.
Jakmile někdo odejde z místnosti, okamžitě začne:
„Ty jo, ona zase přibrala.“
„Viděli jste jeho auto? Určitě leasing.“
„Ti dva spolu dlouho nevydrží.“
„On určitě něco bere bokem.“
A nejvtipnější je, že všichni dělají úplně to samé. Pomlouvají se navzájem dokola.
Pamatuju si třeba jednu oslavu u tety. Sestřenice odešla uspat malou a během asi třiceti vteřin začala její vlastní máma:
„Ona je poslední dobou nějaká protivná.“
Pak se přidal strejda:
„No jo, mateřská jí leze na mozek.“
A za deset minut, když se sestřenice vrátila, se na ni všichni usmívali, jako by nic. Seděl jsem tam a normálně mi z toho bylo trapně.
Jenže problém je, že já už to přestal skrývat. Dřív jsem se usmíval, přikyvoval a nějak to přežil. Dneska už to moc neumím. Když někdo začne po stopadesáté řešit ceny másla, automaticky protočím oči. Když strejda vytáhne svou politickou přednášku, jdu radši ven. A když začne pomlouvání, občas prostě řeknu:
„Vy byste bez drbů asi nepřežili.“
Což samozřejmě nepomáhá.
Rodina si začala všímat, že jsem „nějaký jiný“. Prý jsem protivný. Povýšený. Arogantní.
Jenže já to tak neviděl. Měl jsem pocit, že jsem jediný normální člověk v místnosti.
Manželka mi několikrát říkala:
„Nemusíš být na všechny tak nepříjemný.“
Jenže mě to fakt vytáčelo. Hlavně to věčné opakování.
Jednou jsem seděl vedle strejdy a on mi snad potřetí během jednoho večera začal vysvětlovat, že za všechno můžou mladí a mobily. Normálně jsem ho přestal poslouchat uprostřed věty. Jen jsem koukal do zdi a říkal si, že kdybych sem už nikdy nepřijel, vlastně mi nic nechybí.
A asi tehdy to začalo být blbé.
Protože jsem postupně přestal jezdit skoro úplně. Nejdřív jsem se vymluvil na práci. Pak na únavu. Pak na děti. A upřímně? Často jsem ani nelhal. Jen se mi prostě nechtělo sedět šest hodin někde, kde se dokola řeší úplně stejné hovadiny.
Jenže pak přišly máminy narozeniny. Kulatiny.
Manželka mi už dopředu říkala:
„Hele, tam bychom asi měli jet.“
A já už týden předtím cítil otravu. Úplně jsem slyšel ty rozhovory předem.
„Tak co práce?“
„To je dneska všechno drahý.“
„Mladí dneska neumí šetřit.“
„Pamatuješ na covid?“
„Tenhle stát jde do háje.“
A samozřejmě by přišlo i klasické kolečko pomluv lidí, kteří zrovna nedorazili. Jeden moc pije, druhý je pod pantoflem, třetí určitě bere peníze bokem. Už jsem ty věty znal skoro nazpaměť.
Nakonec jsem řekl, že nikam nejedu.
Normálně jsem doma prohlásil:
„Já fakt nemám náladu poslouchat zase ty samé kecy.“
Manželka se na mě chvíli dívala a pak jen řekla:
„Víš, že to nejsou jen kecy? Je to tvoje rodina.“
Jenže já už byl v tom svém nastavení. Tak jsem zůstal doma.
Večer mi pak volala máma. A hned jsem slyšel, že je zklamaná. Snažila se to skrývat, ale poznal jsem to okamžitě.
„To je škoda, že jsi nepřijel.“
A najednou jsem si připadal trochu jako debil.
Protože mi došlo, že zatímco já si v hlavě jedu, jak jsou všichni otravní a pořád stejní, pro ni to byl prostě důležitý večer. Ne politika. Ne máslo. Ne kecy. Jen chtěla mít pohromadě rodinu.
A možná jsem si to celé až moc zjednodušil. Protože jo, některé ty řeči jsou únavné. Někdy bych nejradši vyskočil z okna, když poslouchám poosmé stejnou historku nebo další hodinovou debatu o tom, jak bylo dřív všechno lepší.
Jenže zároveň jsem si začal všímat, že už dopředu přijíždím otrávený. Že čekám jen to nejhorší. Že už vlastně ani nedávám lidem šanci bavit se o něčem jiném.
A asi poprvé mi došlo, že jsem se z normálního otrávení pomalu stal člověkem, kterého už všechno jen sere. Že jsem začal automaticky pohrdat lidmi jen proto, že jsou pořád stejní.
Jenže většina lidí prostě stejná je. Někteří si stěžují. Někteří pomlouvají. Někteří melou pořád dokola to samé.
A možná je to otravné. Ale poslední dobou si nejsem jistý, jestli největší problém na těch oslavách už nejsem náhodou já.
