Článek
Je mi 27 let a pracuju jako zdravotní sestra v domácím hospici. Máme fixní plat a do velké míry si samy plánujeme pracovní dobu. Je to dobrá práce, o kterou má spousta sester zájem - hlavně ty, které už nechtějí trávit život na vyčerpávajících dvanáctkách v nemocnici. A obzvlášť lákavé je to pro mámy, které chtějí víc času pro rodinu.
Ale má to háček. Každá z nás musí zhruba jednou za dva týdny držet noční pohotovost. Je to zcela povinné. Bez výjimek. Bez diskuse. Je to ale docela pochopitelné - někdo u těch klientů prostě musí být neustále, ve dne v noci.
Téměř všichni moji kolegové mají děti. Všichni kromě mě. Za tři roky, co tu pracuju, jsem po nikom skoro nikdy nic nechtěla. Nebývám nemocná, zvládám si svoje věci vyřešit sama a snažím se nikoho nezatěžovat, nikomu nepřidávat práci, nikomu nekomplikovat život. Nikdy jsem nezrušila pohotovost a nikdy jsem taky nikoho nenechala ve štychu. Beru svou práci vážně a snažím se být spolehlivá.
Náš šéf má hodně tvrdé pravidlo: pokud někdo třikrát během roku zruší pohotovost, okamžitě končí. Bez slitování. Pokud si ale směnu vyměníte s někým jiným, samozřejmě se to nepočítá. Počítá se to jen tehdy, když šéf musí někoho doslova donutit vzít záskok. Už jsem viděla několik lidí, které kvůli tomu vyhodil, takže všichni víme, že to není planá hrozba.
Asi před čtyřmi měsíci k nám nastoupila nová kolegyně - říkejme jí třeba Marie. Za tu krátkou dobu, co tady pracuje, už dvakrát svou pohotovost odřekla, takže si teď už reálně zahrávala s vyhazovem. Už několik kolegyň jí před tím varovalo. Její manžel je voják z povolání, který bohužel často bývá pryč, ona má čtyři děti a neustále řeší problém s hlídáním. Je vidět, že toho má hodně, ale zároveň to působí, jako by to začínal být i nějaký její vzorec chování.
Minulé pondělí měla Marie zase pohotovost. Rozeslala e-mail, ve kterém doslova prosila, aby ji někdo zastoupil - její chůva onemocněla a ona neměla hlídání. Pro upřesnění - její dcera nakazila chůvu, ta to zrušila a obě byly tedy nemocné, takže Marie musela zůstat doma.
Tak jsem jí nabídla výměnu: I přesto, že jsem už sama měla na ten večer plány, vezmu její směnu, pokud ona vezme tu moji na Valentýna. Přišlo mi to fér. Já bych měla konečně jeden hezký večer pro sebe a mohla bych jít na rande - a ona by nepřišla o práci. Byl by to mimochodem i můj první Valentýn s přítelem za celé ty tři roky, co tam pracuju - zatím jsem vždycky tu pohotovost brala já.
Jenže ona mi odepsala, že se její manžel v tom týdnu zrovna zase vrací a že chtějí jít na Valentýna spolu někam na večeři. Prý je jejich manželství na hraně rozvodu a ten večer strašně potřebují. Psala mi o tom, jak je to pro ně důležité, jak je to jejich šance dát věci zase do pořádku. A pak mě požádala, jestli by si místo toho nemohla vzít nějakou mou směnu příští měsíc.
A tady jsem se prostě zasekla. Řekla jsem ne.
Začala na mě tlačit. Hrála to na city. Naznačovala, že jsem sobecká, že nemám děti, že pro mě je to přece „jednoduché“, že bych mohla být trochu víc lidská. A když jsem si stála na svém - taky jsem jí vysvětlila své důvody - začala mi i nadávat. Upřímně? Strašně mě to vytočilo. Připadalo mi, že mě staví do role padoucha jen proto, že nemám rodinu - jako by můj čas, můj život a moje plány měly menší hodnotu.
Nakonec už jsem toho měla opravdu dost a řekla jsem jí něco ve stylu: „Tak si to holt vyřeš sama.“ Pak se samozřejmě snažila rychle „otočit“ a souhlasit s mým původním návrhem, ale já už byla rozhodnutá. Řekla jsem ne.
Prosila mě. Pak prosila šéfa. Ale bylo pozdě — Marie dostala výpověď.
Teď mám pocit, že se na mě někteří kolegové dívají jako na bezcitnou mrchu. Že si myslí, že jsem mohla být „ta hodná“, že jsem to měla udělat, protože jsem bezdětná a „mám víc volného času“. Někteří naopak říkají, že tohle není práce úplně pro každého a ona to dobře věděla.
A mně to pořád leží v hlavě. Proto se ptám… jsem tady já ta špatná?
Proč lidem nedochází, že mám taky nějaký život poza práci? Že abych nějaké děti a rodinu taky mohla vůbec mít, musím si budovat a hýčkat svůj vlastní vztah. Což v dnešní době není taky úplně jednoduché..
Myslím, že kdyby Marie přišla o práci místo toho, že by oželela jednoho Valentýna, byla by to přece pro její manželství určitě podstatně větší rána, než kdyby šli na to rande třeba jiný den. Nikdo přece nemohl za to, že jí onemocnělo dítě. Děti jsou přece nemocné často, zvlašť v zimním období se s tím musí tak nějak počítat.
Dalo se tomu předejít, ale za tu zlou jsem tady nakonec já.. I když mně to mrzí..
