Článek
Do té firmy jsem nastupoval jako úplný zelenáč. Byla to moje první práce po škole — nervózní, plný ideálů a hlavně s pocitem, že musím všem dokázat, že za něco stojím. Postupem času jsem se zapracoval, naučil jsem se fungovat v systému, povýšil jsem a s tím přišly i lepší peníze a nějaké benefity navíc. Dalo by se říct, že jsem si tam postupně našel svoje místo.
Už když jsem přišel, pracoval tam Milan. Na první pohled to byl obyčejný kolega — žádná manažerská pozice, žádná velká titulka v organizačním schématu. Ale všichni věděli, že bez něj by se oddělení prostě nehýbalo. Zdálo se, že ve firmě dělal celý život. Znal procesy, lidi, vztahy mezi odděleními, věděl, kdo s kým vychází, kdo komu volat, když něco hoří, a jak se domluvit se zákazníky i dodavateli. Když nastal nějaký problém, šlo se za Milanem. Když něco nefungovalo, Milan věděl proč. Když někdo potřeboval poradit, Milan měl řešení. Byl to takový tichý pilíř, který si většinou nikdo moc nevšiml — dokud tam byl.
Často jsem si v duchu říkal, proč tam vlastně zůstává. S jeho zkušenostmi, znalostmi a přehledem by se uplatnil kdekoliv. Jinde by nejspíš dostal víc peněz, možná i lepší pozici. Jednou jsem se ho na to opatrně zeptal. Jen mávl rukou. Řekl něco ve smyslu, že už to dělá dlouho, že má klid, že mu to stačí a že se nechce honit za kariérou jako my mladí. Působilo to, že si prostě našel svůj komfortní prostor — žádné velké ambice, ale jistota a klid.
Jenže čas šel dál. I Milan postupně začal cítit, že pracuje víc, než odpovídá jeho oficiální pozici. Bral na sebe úkoly, které už dávno nebyly jeho náplní práce. Řešil krizové situace, zastupoval nadřízené, zaučoval nové lidi. A tak se odhodlal jít za vedením s dotazem, jestli by se nedalo mluvit o navýšení platu. Odpověď byla studená sprcha: ne, není prostor; ne, není vhodná doba; firma teď přidávat nebude — ačkoli jsme neměli pocit, že by byla v krizi.
Chvíli to skousl. Dělal dál svoji práci, jako by se nic nestalo. Jenže bylo vidět, že v něm něco zlomilo. Už nebyl tak bezstarostný, méně se smál, víc mlčel. Pak přišlo to, co nikdo nečekal. Jednoho dne nám oznámil, že na konci roku končí — po vzájemné dohodě s vedením. Bylo to jako malý šok. Kolega, který působil jako stálá součást firmy, najednou odcházel.
Poslední den mu manažer oddělení poděkoval před všemi, předal mu dárek, na který jsme se složili, a popřál hodně štěstí. Bylo to formální, ale zároveň bylo cítit, že všichni tuší, jak moc nám bude chybět. A nebylo žádným překvapením, když se po pár týdnech objevila zpráva, že nastoupil ke konkurenci — prý za výrazně lepších podmínek.
Teprve tehdy se naplno ukázalo, jak důležitý byl. Zpočátku jsme si říkali, že si prostě zvykneme. Jenže místo toho se začaly hromadit problémy. Něco nešlo vyřešit, něco trvalo zbytečně dlouho, zákazníci si stěžovali, interní komunikace drhla. Jeho nástupce vydržel sotva pár měsíců — ještě ve zkušebce to vzdal. A najednou bylo jasné, že díra, kterou Milan zanechal, je mnohem větší, než si vedení myslelo.
Začaly porady, analýzy, schůzky. Manažeři se tvářili vážně, diskutovalo se o tom, jak situaci řešit. A nakonec přišlo řešení, které působilo skoro absurdně: na Milanovo místo firma začala shánět tři nové lidi. Oficiálně to byly tři různé pozice s různými názvy a požadavky, ale všichni jsme věděli, že ve skutečnosti mají dohromady nahradit jednoho člověka — Milana.
Místo toho, aby mu přidali a udrželi zkušeného zaměstnance, teď firma musela řešit nábor, zaučování, platy tří lidí a riziko, že se stejně nedostanou na jeho úroveň. Milan mezitím u konkurence prosperoval a my jsme každý den cítili, jak moc nám chybí někdo, kdo věděl všechno bez tabulek, reportů a nekonečných porad.
Firma chtěla „chytře ušetřit“. Nakonec ale zaplatí mnohem víc — penězi, časem i nervy. A já jsem si z toho odnesl jednu věc: někdy není problém v tom, že by byl člověk nahraditelný. Problém je, když si to vedení myslí příliš pozdě.
