Článek
Celý život jsem chtěl být jako můj otec. V mých dětských očích byl zosobněním všeho, co má být „správný chlap“ — silný, šikovný, praktický, ten typ člověka, který ví, jak spravit cokoliv od plotu až po kapající kohoutek. Jenže čím jsem byl starší, tím víc mi docházelo, že jsem se od něj vlastně nenaučil vůbec nic. A dnes, v jednatřiceti, kvůli tomu často cítím stud. Hlavně před svou partnerkou Klárou.
Na papíře jsem vyrůstal v úplné rodině. Máma, táta, mladší sestra Lucie (27). Zvenčí jsme vypadali normálně, možná až ideálně. Ale doma to fungovalo jinak. Táta měl oči hlavně pro Lucku. To ona byla jeho princezna, jeho radost, jeho parťačka. Sedávala mu na klíně, jezdila s ním na výlety, bral ji na nákupy, na hokej, na všechno. Já měl pocit, že jsem spíš vedlejší postava v jeho životě. Možná mě měl rád, dokud se nenarodila — a pak jsem se jaksi odsunul na druhou kolej.
Pamatuju si, jak jsem chtěl chodit na fotbal. Řekl jsem to doma plný nadšení. Táta jen mávl rukou, že na to nejsou peníze. O pár měsíců později Lucka řekla, že chce chodit na tanečky — a najednou se peníze našly. Nové boty, oblečení, příspěvky. Nešlo ani tak o peníze jako o pocit, že její přání má větší váhu než to moje.
Přesto jsem tátu obdivoval. Pořád jsem chtěl být jako on.
Bydleli jsme v rodinném domě a táta byl pořád „v terénu“ — řezal dřevo, natíral plot, opravoval pergolu, vrtal, šrouboval, sekal zahradu. Vždycky jsem chtěl být u toho. Postával jsem u něj, ptal se, jestli můžu pomoct, jestli mi ukáže, jak se to dělá. Chtěl jsem se učit, chtěl jsem patřit do jeho světa.
Jenže odpověď byla téměř vždy stejná:
„Akorát bys mě zdržoval.“
„Běž pryč.“
„Na to jsi ještě malej.“
Tak jsem šel pryč. Vždycky.
Posílal mě za mámou do kuchyně. Ta se na mně jen usmála, pohladila mně láskyplně po hlavě, dala mi vařečku do ruky a učila mě vařit, péct, uklízet, šít, zašívat knoflíky. Časem jsem zvládal uvařit oběd, vyprat, vyžehlit, upéct buchtu. Měl jsem doma spíš zástěru než kladivo. Zatímco Lucka běhala s tátou po dvoře a učila se „chlapské věci“, já doma dělal ty „holčičí“.
Tehdy mi to nepřišlo zvláštní. Děti nad tím nepřemýšlí. Jen to přijímají. Divné to začalo být až v dospělosti.
Když jsem se odstěhoval a začal bydlet sám, moje mezery se začaly ukazovat v plné síle. Praskla mi bodová žárovka? Stál jsem pod stropem a googlil, jak se to dělá. Píchlé kolo u auta? Panika. Ucpaný odpad? Telefon na souseda. Na každou drobnost jsem potřeboval pomoc nebo návod. A pokaždé mě bodlo u srdce to samé: táta mě tohle mohl naučit — ale nenaučil.
Dlouho jsem to bral s humorem. Říkal jsem si, že prostě nejsem kutil, že každý má jiné talenty. Uměl jsem vařit, postarat se o domácnost, organizovat věci, být pečlivý. Jenže někde hluboko ve mně hlodal pocit, že jako chlap nejsem dost.
Ten pocit zesílil, když jsem poznal Kláru (29).
Na začátku jsem jí nic neřekl. Trochu jsem to maskoval, trochu odkládal, trochu doufal, že si toho nevšimne. Jenže pravda si našla cestu ven rychleji, než bych chtěl.
Jednou se nám ucpal dřez. Klára mi strčila do ruky zvon a řekla:
„Tak to protáhni.“
Já na to koukal, jako by mi podala chirurgický nástroj.
„A… co s tím mám dělat?“
Ten její pohled — šok, pobavení, a poté - nevěřícnost — si budu pamatovat navždy.
Když jsme pak náhle a překvapivě zdědili malý dům po Klárčině tetě a přivezli nám poprvé dřevo na zimu, vzal jsem sekeru a málem si usekl nohu. Když jsem měl přivrtat poličku, skončilo to křivě a s omítkou na zemi. Klára se smála, ale já jsem cítil stud. Velký.
Nakonec se mě opatrně zeptala:
„Co tě doma vlastně učili?“
A já se přiznal. Řekl jsem jí, že na mě táta kašlal. Že mě k ničemu nepustil. Že jsem vždycky stál opodál a koukal, jak dělá věci, které bych se tak rád naučil.
Bál jsem se, že ji to odradí. Že si řekne, že chce chlapa, co zvládne opravit zásuvku a přivrtat skříň, ne někoho, kdo si musí googlit návod na výměnu bodové žárovky.
Ale místo toho se usmála a řekla:
„Tak si to doma rozdělíme jinak.“
A tak jsme si vyměnili role.
Já vařím, peru, uklízím, starám se o domácnost, plánuju nákupy, hlídám rozpočet. Klára seká zahradu, mění žárovky, spravuje drobnosti a nedávno dokonce opravila pračku. Občas si z toho děláme legraci — ona s vrtačkou, já u plotny — a občas mě to pořád trochu píchne u srdce.
Stále se někdy stydím. Stále si občas připadám jako „neschopný chlap“. Pořád ve mně zůstává kousek kluka, který chtěl stát vedle táty a učit se — a místo toho byl poslán pryč.
Ale zároveň si uvědomuju něco důležitého. Nejsem neschopný. Jen jsem byl vychovaný jinak. Umím věci, které spousta chlapů neumí. Umím se postarat o domácnost, o vztah, o detaily, o lidi. A to má hodnotu. Jen se prostě musím ještě zdokonalit v „kutilství“. A taky mám neuvěřitelné štěstí, že mám ženu, která mně miluje za to kdo jsem a přímá mně přesně takového jaký jsem.
A hlavně — vím, že tu samou chybu u vlastních dětí neudělám.
Ať budu mít syna nebo dceru, naučím je všechno. Vařit. Vrtat. Spravovat. Šít. Přemýšlet. Pomáhat. A nikdy jim neřeknu:
„Akorát bys mě zdržoval.“
Protože přesně tahle věta ve mně zůstala celý život.
