Článek
Celý život jsem měla pocit, že si zasloužím jen to nejlepší. Byla jsem přesvědčená, že jednou potkám muže, který bude kombinací prince z pohádky, hollywoodského herce a zároveň dokonalého partnera do života. Každý, koho jsem poznala, mi po nějaké době začal vadit. Vadilo mi, jak se obléká, jak mluví, že málo vydělává, že nemá dostatečné ambice. Vždycky se našel důvod, proč jsem ho poslala k vodě. Myslela jsem si, že někde na mě čeká někdo dokonalejší, a nechtěla jsem ztrácet čas s těmi, kteří podle mě nesplňovali mé představy.
Jenže až příliš pozdě jsem si uvědomila, že tímhle přístupem jsem sama sobě podkopávala štěstí. Měla jsem po svém boku muže, který by mi snesl modré z nebe, ale já jsem ho odvrhla jen proto, že jsem pořád čekala na něco víc. Teď je s mojí nejlepší kamarádkou a já den co den cítím, jak moc jsem si to pokazila.
Moje kamarádka byla vždycky jiná
S Klárou se známe už víc než deset let. Jsme jako den a noc. Já hlučná, společenská, ráda středem pozornosti. Ona spíš tichá, nenápadná, takový věčný stydlín. Zatímco já jsem měla vztahů víc než dost a žádný mi nevydržel déle než pár měsíců, ona dlouho čekala na toho pravého. Vždycky si přála muže, se kterým založí rodinu, zatímco já se chtěla bavit, cestovat a užívat si svobody.
Nikdy jsem jí nezáviděla. Naopak, brala jsem ji trochu jako tu méně atraktivní kamarádku, která je ráda, když si jí vůbec někdo všimne. Často jsem jí pomáhala se seznamováním a povzbuzovala ji, aby se nebála otevřít mužům. Až do chvíle, než jsem zjistila, že to byla právě ona, kdo získal muže, kterého jsem měla udržet já.
Lukáš byl jiný než ostatní
Když jsem se seznámila s Lukášem (34), něco bylo jinak. Nebyl to žádný namachrovaný frajírek, na jaké jsem byla zvyklá. Byl pozorný, laskavý, měl smysl pro humor a především mě bral vážně. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Klára mi tehdy řekla, že bych si ho měla vážit, že takového chlapa už nepotkám. Jenže já jsem ji neposlechla.
Po půl roce, kdy náš vztah fungoval lépe než všechny moje předchozí dohromady, jsem začala mít pocit, že to není ono. Připadal mi až moc obyčejný. Pořád jsem si říkala, že by mohl být ambicióznější, že by mohl víc vydělávat, že by mohl být víc „něčím“. Nikdy mi nic neudělal, ale já jsem prostě cítila, že mi nestačí. A tak jsem mu řekla, že je konec.
Lukáš to nesl těžce a ještě nějaký čas se snažil o smíření, ale já jsem byla rozhodnutá. Měla jsem pocit, že se mi otevře nový svět a že brzy potkám někoho, kdo bude přesně splňovat všechny moje nároky.
Kamarádka využila šanci
Krátce poté mi Klára zavolala, že se s Lukášem náhodou potkala. Prý ji pozval na schůzku a ona se mě chtěla zeptat, jestli by mi to vadilo. Tehdy jsem se jen smála. Byla jsem přesvědčená, že ji jen využívá, aby mě naštval. Proto jsem jí bez váhání řekla, že mi to nevadí. V duchu jsem si byla jistá, že to stejně nemůže fungovat.
Jenže ono to fungovalo. Z jednoho rande se stalo několik, a než jsem se nadála, byli spolu. Klára zářila štěstím a Lukáš se k ní choval stejně krásně, jako kdysi ke mně. Když mi vyprávěla, jak je úžasný, uvědomila jsem si, že jsem vyhodila z rukou něco, co už nikdy nemusím získat zpět.
Tvrdá lekce
Čas ubíhal. Já jsem mezitím střídala známosti, ale žádný z těch mužů mi nestačil. Buď byli příliš povrchní, nebo zase příliš nezralí. Začala jsem toužit po tom, co jsem kdysi měla – po stabilitě, po lásce, po muži, který se ke mně choval s úctou. Jenže Lukáš už nebyl volný.
Když mě jednou pozvali na společnou večeři, zasáhlo mě to naplno. Seděla jsem naproti nim, dívala se, jak se na sebe usmívají, a došlo mi, jak obrovskou chybu jsem udělala. Oni spolu plánují budoucnost, mluví o svatbě, a já jsem pořád sama.
Nikdo mi nikdy nebyl dost dobrý – až na něj. A právě jeho jsem nechala odejít.
