Článek
S přítelem jsme čtyři roky žili odděleně. Každý ve svém bytě, každý splácel hypotéku, každý měl svůj režim. Fungovalo to. Vídat jsme se chtěli, těšili jsme se na sebe, uměli jsme si spolu být dobře. Občas jsme u sebe přespali, někdy celý víkend, někdy jen jednu noc. Nikdy nám to nepřišlo divné. Naopak. Měla jsem pocit, že to máme nastavené rozumně.
Po těch letech jsme si řekli, že další krok je logický. Sestěhování. Ne že bychom na to tlačili, spíš to vyplynulo samo. On měl větší byt, tak jsme se domluvili, že půjdu k němu. Svůj byt jsem pronajala. Říkala jsem si, že kdyby cokoli, mám aspoň zadní vrátka. Ale upřímně – tehdy mě ani nenapadlo, že by to nevyšlo.
První týden byl zvláštní. Nervózní z obou stran. Snažili jsme se být ohleduplní, ale už tehdy jsem cítila, že je to jiné. Když jsem se sprchovala, věděla jsem, že je někde poblíž. Ne že by mi to bylo vyloženě nepříjemné, ale nebyla to ani pohoda. Najednou jsem nebyla sama ani na chvíli. Vědomí, že je pořád někdo ve stejném prostoru, mě víc dráždilo, než bych čekala.
Najednou jsme spolu byli pořád. Nejen večer nebo o víkendu, ale i ráno, před prací, po práci, v každém hluchém místě dne. Už nebyl čas, kdy bych si mohla v klidu sednout, nic neřešit, být jen sama se sebou. On byl pořád někde kolem. Stál mi za zády, když jsem vařila. Ptával se, co dělám, i když to bylo vidět. Věci, které bych dřív považovala za zájem, mi najednou lezly na nervy.
Začaly mi vadit drobnosti. Jeho ponožky, které nechával u postele nebo u gauče. Zápach, který jsem dřív vůbec nevnímala, protože jsem u něj nebyla každý den. Ráno špinavé umyvadlo od pasty. Otevřený záchod. Drobný nepořádek, který pro něj byl normální, ale pro mě ne. A hlavně pocit, že uklízím po někom dalším, nejen po sobě.
První větší hádka přišla kvůli úplné hlouposti. Přišla jsem domů z práce unavená a zjistila jsem, že v kuchyni zůstalo nádobí ze snídaně. Ne hromada, jen pár věcí. Ale v tu chvíli se to ve mně zlomilo. Zeptala jsem se ho, proč to neuklidil. Řekl, že to nestihl. Že si myslel, že to udělám já, když přijdu dřív.
Řekla jsem mu, že nejsem jeho servis. On se ohradil, že přeháním, že přece normálně fungujeme. A v tu chvíli jsem začala mluvit o ponožkách, umyvadle, nepořádku, o tom, že mám pocit, že se všechno tak nějak automaticky přesunulo na mě. On mi řekl, že jsem puntičkářská. Že si pořád na něco stěžuju. Že dřív jsem taková nebyla.
A to mě naštvalo nejvíc. Protože měl pravdu i neměl. Dřív jsem taková nebyla, protože jsem s ním nebyla každý den. Protože jsem po víkendu odjela do svého bytu a měla klid. Řekla jsem mu, že spolu nebydlíme ani půl roku a už mám pocit, že mě bere jako samozřejmost. On mi řekl, že jestli mi vadí obyčejný společný život, tak nevím, co vlastně chci.
Hádka skončila tichou domácností. Seděli jsme v jednom bytě, každý v jiné místnosti, a bylo mezi námi dusno, které se nedalo vyvětrat. Poprvé jsem si uvědomila, že nemám kam odejít. Že nemám svůj prostor, kde bych si to mohla srovnat. A že ani on neumí ustoupit, protože ten byt byl jeho a cítil se v něm jistě.
Od té doby šlo všechno rychleji.
On měl pocit, že jsem pořád nespokojená. Že mu něco vyčítám. Že jsem se změnila. Jenže já jsem se nezměnila. Jen jsem ho najednou viděla v situacích, ve kterých jsem ho dřív neznala. Jak vypadá, když má špatný den a nemůže si zalézt do svého bytu. Jak se chová, když je unavený, protivný, bez nálady. Jak neumí být sám se sebou a pořád potřebuje mluvit, ptát se, komentovat.
Po pár týdnech zmizela lehkost. Přestali jsme se těšit jeden na druhého, protože jsme se už neměli kam vracet. Nebyl žádný prostor, žádná pauza. Všechno bylo pořád a pořád spolu. Když jsme se pohádali, nebylo kam odejít. Když bylo ticho, bylo nepříjemné.
Po čtvrt roce společného bydlení jsem ho nemohla ani cítit. Doslova. Vadil mi jeho pach, jeho hlas, jeho přítomnost v místnosti. Vadilo mi, jak dýchá, jak se hýbe, jak sedí. A to mě vyděsilo nejvíc. Protože to nebyl náhlý zlom. Bylo to pomalé, nenápadné rozpadání něčeho, o čem jsem si myslela, že je pevné.
Uvědomila jsem si, že jsme se vlastně poznali až teď. Ne na večeřích, ne o víkendech, ne na dovolených. Ale v obyčejném každodenním provozu. V únavě, v tichu, v malých zvycích, které se nedají vypnout. A že to, co fungovalo čtyři roky odděleně, nemusí fungovat, když se zavřou jedny dveře a otevřou jiné.
Idylka se nerozbila jedním velkým průšvihem. Rozpadla se na nádobí, ponožkách, umyvadle, pocitu stísněnosti a na tom, že jsme se viděli až příliš zblízka. Tak blízko, že už nebylo kam ustoupit.
