Článek
S manželem máme oba něco přes padesát. Máme větší dům, takže se u nás logicky všechno pořád schází. Když je potřeba něco uspořádat, všichni automaticky počítají s tím, že to bude u nás, protože se sem lidi vejdou, máme velký obývák, zahradu a manžel navíc hostí rád. Opravdu rád. On je ten typ člověka, který je nejšťastnější, když je plný dům lidí, někde hraje hudba, otevírá se další lahev vína a řeší se, kdo si dá ještě jednohubku.
Jenže po posledních dnech už jsem měla pocit, že kdyby u nás ještě jednou zazvonil zvonek, tak se zavřu do ložnice a budu dělat, že nejsem doma.
Sváteční dny totiž vypadaly asi takhle.
V pátek měla dcera doma předvánoční posezení s kamarády ještě ze střední školy, se kterými se teď na výšce už nemá moc čas vídat. Říkala, že to bude malá akce, jen pár lidí. „Pár lidí“ v překladu znamenalo osm dvacetiletých studentů, kteří se tvářili nenápadně, ale udělali hluk jako menší svatba. Samozřejmě víno teklo proudem, smích, hudba, neustálé courání mezi kuchyní a obývákem, dveře na terasu každých pět minut. Když odešli, v kuchyni byly skleničky úplně všude a já ještě v jednu ráno sbírala ze stolu lepkavé skvrny od prosecca.
V sobotu přišla řada na manželovu stranu rodiny, konkrétně na část kolem tchána. Manželovi rodiče jsou rozvedení, takže Vánoce se u nás tradičně dělí na etapy, aby se všechno stihlo a nikdo se neurazil. Tchánova větev rodiny je početná a hlučná sama o sobě, a když se k tomu přidá alkohol, je to zážitek.
Dorazilo skoro třicet lidí. Tentokrát jsme aspoň nevařili od rána do večera, objednali jsme obložené mísy, chlebíčky, pečené maso a pár teplých věcí z cateringu. Jenže ani to neznamená, že s tím není práce. Pořád se něco rozlévalo, děti něco shazovaly, někdo vylil pití na ubrus, jedna neteř převrhla talíř s bramborovým salátem a dvě tety se po třetí sklence vína začaly dohadovat o úplné hlouposti tak nahlas, že to slyšela půlka domu.
Když poslední hosté odjeli, měla jsem pocit, že už jen samotné srovnání nádobí je práce na další půlden.
Jenže v neděli ráno jsme vstali a místo odpočinku jsme začali znovu uklízet, protože večer měla dorazit tchyně se svojí částí rodiny.
Ta je naštěstí menší a klidnější, jenže tentokrát jsme vařili všechno sami. A ne stylem „něco jednoduchého“. Manžel chtěl, aby bylo všechno hezké a slavnostní, takže se od rána dělala svíčková, peklo se maso, připravovaly domácí chlebíčky, saláty, jednohubky, ještě jsem dělala polévku, protože „když už přijedou, ať je to pořádné“. Samozřejmě do toho ještě děti od manželových bratranců a sestřenic, takže v jednu chvíli někdo běhal po chodbě v ponožkách, další dítě brečelo, protože si rozlilo džus, a já mezitím kontrolovala troubu.
A sotva jsme v pondělí dojedli zbytky a trochu si sedli, dorazila moje rodina.
Ta je menší, jen rodiče, bratr s manželkou a dětmi, ale vaření znovu. Protože člověk přece nenechá vlastní rodiče jen tak něco dojíst ze včerejška. Takže další oběd, další hrnce, další talíře, další myčka puštěná snad třikrát za den.
Upřímně — byla jsem úplně hotová.
Mám pocit, že bych teď nejradši týden s nikým nemluvila, spala a jedla něco dovezeného z krabičky, co po sobě nemusím umývat.
A do toho další den ráno manžel přišel s tím, že bychom přece mohli na Silvestra pozvat sousedy, jako každý rok.
Normálně jsem se na něj podívala a řekla mu úplně narovinu, že pokud to myslí vážně, rezervuju si hotel a na noc odjedu sama, a vrátím se, až bude dům uklizený.
On se tomu nejdřív smál, pak řekl, že přeháním a že to přece nebylo tolik práce.
Jenže bylo.
Možná ne pro něj, protože on si s každým sedne, naleje víno, povídá si, směje se a maximálně občas odnese prázdnou láhev.
Ale všechno kolem — nákup, vaření, prostírání, průběžný úklid, doplňování jídla, sbírání sklenic, mytí kuchyně po půlnoci — to zůstane nakonec hlavně na mně.
A já už teď opravdu nemám sílu dělat další večer, kdy budu ve dvě ráno utírat stůl a ráno hledat, kam kdo odložil skleničky.
Nechci být za tu protivnou, co kazí zábavu, protože vím, že manžel má lidi rád a hostit ho baví.
Ale po těchhle čtyřech dnech jsem měla pocit, že jestli ještě jednou uslyším větu „pozveme jen pár lidí“, tak si opravdu sbalím věci a odjedu.
A tím to podle mě skončilo.
Jenže neskončilo.
Dva dny před Silvestrem, večer, přišel domů a úplně mimochodem mi oznámil, že sousedy nakonec pozval.
Řekl to stylem, jako by šlo o drobnost, kterou vlastně není potřeba řešit. Prý o tom už před Vánoci něco nadhodil, když se potkali venku, a teď by bylo hloupé couvnout. Že by to působilo neslušně.
To znamenalo jediné: měli jsme jediný den na další nákup, další chystání, další vaření, další uklízení, aby se hned pozítří zase sedělo u nás.
Připomněla jsem mu úplně klidně, že jsem mu jasně řekla, že po těch svátcích už další akce dělat nebudu.
Začal mě přesvědčovat, že to bude tentokrát v pohodě. Že to nebude nic velkého. Že se to zvládne. Že by byla škoda takhle nezakončit rok.
A právě to jeho „to se zvládne“ mě asi dorazilo úplně nejvíc.
Protože to „zvládne“ v překladu vždycky znamenalo, že já nakoupím, připravím, uklidím a ráno po všem zase dávám dům dohromady.
Neudělala jsem scénu. Nekřičela jsem.
Ale uvnitř jsem vřela.
Večer jsem už nic neřešila, ráno jsem fungovala úplně normálně. Udělala jsem snídani, mluvila normálně, jako by se nic nedělo. Manžel mezitím pořád zkoušel situaci obrátit, vykládal, jak to bude hezké zakončení roku, jak si to všichni užijeme a že tentokrát to bude opravdu bez stresu.
Pak jsem mu napsala seznam věcí, které je potřeba koupit.
Když odjel do obchodu, sedla jsem si k notebooku, rezervovala si pokoj v luxusním wellness hotelu na dvě noci, sbalila si tašku, vzala si věci a odjela.
Úplně klidně.
Bez další debaty. Na stole jsem jen nechala vzkaz, že jsem odjela a že se ozvu později, aby věděl, že jsem v pořádku.
Samozřejmě asi za hodinu začal volat, kde jsem.
Telefon jsem nebrala.
Pak psal zprávy.
Odpověděla jsem mu až večer.
Poslala jsem mu fotku z hotelového pokoje — v županu, spokojená s koktejlem v ruce, po večeři, úplně v klidu.
A k tomu jen jednu větu:
„Užívám si zaslouženého relaxu, přesně, jak jsem tě varovala.. A ty si teď můžeš hezky vyzkoušet tu pravou hostitelskou zkušenost úplně se vším, co k tomu patří.“
