Článek
Když se dívám na naši partu z odstupu, přijde mi, že jsme typický obrázek lidí kolem třicítky. Známe se roky, někdo z práce, někdo ze školy, někdo se k nám postupně přidal. Dřív jsme řešili hlavně zábavu, dneska se pořád točíme kolem vztahů, nebo spíš kolem jejich absence. Každej z nás je na tom jinak a právě to z nás dělá zvláštní směsici zkušeností, frustrací a občasného cynismu.
Já sám jsem v partě trochu výjimka. Už několik let jsem s jednou ženou, dnes už manželkou. Neznamená to, že bych měl nějaký ideální příběh bez chyb. Vztahů jsem měl dost, některé skončily rychle, jiné se rozpadaly pomalu. Právě díky tomu dneska vím, že stabilita není samozřejmost, ale výsledek rozhodnutí a práce. V očích kamarádů mě to ale automaticky staví do role někoho, kdo tomu rozumí víc než ostatní.
Většina z nich se ve vztazích hledá. Jeden už má za sebou rozvod, další se roky motá mezi krátkými známostmi, jiní to skoro vzdali. Shodujeme se na tom, že dnešní randění není jednoduché, že lidi mají vysoká očekávání, bojí se závazků a vztahy se často rozpadají dřív, než vůbec začnou. V tomhle prostředí působí každý delší vztah skoro jako výjimka potvrzující pravidlo.
Jednomu z kamarádů, Filipovi, se dlouho nedařilo najít stabilní vztah. Byl hodný, spíš opatrný typ, který si všechno moc bere. Když se mu konečně podařilo s někým začít, snažil se udělat všechno správně. A právě tehdy se na mě obrátil s prosbou o radu. Tehdy mi to přišlo přirozené – pár obecných doporučení, trochu podpory. Vztah mu skutečně vyšel a po dlouhé době byl spokojený.
Jenže tím to neskončilo. Jakmile vztah začal být vážnější, začal si být Filip čím dál méně jistý sám sebou. Každé rozhodnutí, každá drobnost se stávala důvodem k nejistotě. Postupně si zvykl, že se může obrátit na mě, a já se pro něj stal jakýmsi vnějším kompasem. Nešlo už jen o výjimečné situace, ale o každodenní věci, které by si měl řešit sám nebo přímo se svou partnerkou.
Zpočátku jsem to bral s pochopením. Viděl jsem, že mu na vztahu záleží a že se bojí udělat chybu. Časem mě ale začalo tížit, že jsem do jejich vztahu zatažený víc, než je zdravé. Měl jsem pocit, že místo aby se učil rozhodovat sám, přenáší zodpovědnost na mě. Nechtěl jsem být součástí jejich vztahu ani někým, kdo ho nepřímo řídí.
Uvědomil jsem si, že mu vlastně nepomáhám. Tím, že mu pořád radím, ho udržuji v nejistotě a bráním mu, aby si vytvořil vlastní jistotu a zkušenost. Vztah přece není soubor správných tahů, ale proces, ve kterém se dva lidé poznávají, dělají chyby a učí se spolu fungovat.
Nakonec jsem se rozhodl udělat krok, který mi nebyl příjemný, ale přišel mi nutný. Dal jsem mu jasně najevo, že nemůžu řešit každé jeho dilema a že odpovědi musí hledat především u sebe a u své partnerky. Nebylo to odmítnutí, spíš nastavení hranic. Přátelství přece neznamená převzít zodpovědnost za cizí život.
Po téhle změně se mezi námi na chvíli rozhostilo ticho. Až později mi došlo, že to bylo vlastně dobře. Filip se musel začít spoléhat sám na sebe a na svůj vztah, ne na moje zkušenosti. Já jsem si zároveň uvědomil, že moje role není být rádcem na všechno, ale kamarádem, který je tu ve chvílích, kdy jde opravdu o něco důležitého.
Tenhle příběh mi připomněl, jak snadno dnes hledáme potvrzení zvenčí a jak málo věříme vlastním rozhodnutím. Vztahy nejsou o jistotě bez chyb, ale o odvaze je dělat. A někdy je ta nejlepší pomoc právě v tom, že člověka přestaneme vodit za ruku a necháme ho jít po vlastní cestě.
