Článek
Pořád si nejsem jistá, jestli jsem v té celé situaci nakonec opravdu ta špatná já, nebo jestli je zvláštní spíš to, kam se obyčejný večer mezi kamarády během pár hodin posunul.
Je mi pětadvacet a minulý víkend jsem byla u kamarádky a jejího přítele doma na deskovkách. Nic velkého, prostě běžný večer v menší partě osmi kamarádů - každý něco přinesl, někdo chipsy, někdo víno, někdo něco sladkého, domácí pomazánku, klasika. Seděli jsme v obýváku, hráli, povídali si a celkově to byl přesně ten typ večera, kdy je příjemná atmosféra a člověk vůbec neřeší čas.
Seděla jsem nejdřív na gauči a asi v půlce večera jsem si odskočila na toaletu. Když jsem odcházela a zavírala za sebou dveře do chodby, koutkem oka jsem ještě zahlédla jednu z holek, jak skoro okamžitě vyrazila směrem k mému místu na sedačce. Bylo to takové to rychlé přesunutí, skoro trochu nervózní, jako když se člověk snaží nenápadně stihnout něco dřív, než se druhý vrátí, nebo se vyhnout něčemu, co mu není úplně příjemné - takové to „rychle, rychle, než se něco stane“. Na vteřinu mě to zarazilo, ale hned jsem to prakticky pustila z hlavy.
Když jsem se vrátila, seděla už normálně na mém místě na gauči a smála se s ostatními, jako by tam byla celý večer. Upřímně mi to přišlo úplně normální, při takových večerech si lidi pořád různě přesedají, někdo si sedne blíž ke stolu, někdo jinam, takže jsem to nijak neřešila.
Vedle gauče zůstala volná dřevěná židle.
Už na pohled to byl takový starší kus nábytku, tmavé dřevo, vyřezávané opěrky, nižší posed, na sedáku i opěrce byly položené polštáře, takže to působilo spíš jako něco, co má doma prostě svoje místo už roky.
Sedla jsem si.
A v tu chvíli šla okamžitě dolů.
Normálně to pode mnou prasklo, sedák se propadl, boční části se rozjely do stran a já skončila na zemi i s kusem té židle pod sebou.
Na pár vteřin bylo úplné ticho.
Pak všichni vyskočili a běželi ke mně.
Naštěstí se mi nic nestalo, spíš to bylo strašně trapné. Asi každý chápe ten moment, kdy člověk sedí na zemi, kolem něj stojí hromada lidí a vy si přejete hlavně zmizet.
Pro kontext – nejsem drobná. Měřím kolem 170 centimetrů a mám něco malinko přes devadesát kilo, takže bylo jasné, že právě tohle mi v té chvíli běželo hlavou víc, než komukoli jinému v místnosti. Alespoň jsem v to doufala. Každopádně jsem si připadala jako slon a nejradši bych se zahrabala pod zem.
Kamarádka se tehdy zachovala úplně normálně.
Hned říkala, ať jsem v klidu, že se nic neděje, ať to neřeším. Přijala omluvu, pomohla mi zpátky na gauč a její přítel jen dodal, že ta židle už se jim prý rozpadla i dřív, že ji několikrát spravoval, protože je stará a kdysi patřila jeho babičce.
Takže v tu chvíli to vypadalo jako uzavřená věc. Večer normálně pokračoval dál, hrálo se dál, nikdo už to nevytahoval a já měla pocit, že je to za námi.
Jenže druhý den ráno mi přišla zpráva.
Kamarádka mi napsala, že židli se nakonec opravit nepodařilo a že hledala podobnou náhradu, která by stála kolem šesti tisíc korun, možná i víc, ale že mi přesnou částku ještě pošle.
Upřímně jsem chvíli koukala na telefon a nevěděla, jestli to myslí vážně.
Odepsala jsem jí, že nechápu, proč bych měla platit za židli, která se rozpadla prakticky okamžitě po dosednutí, zvlášť když sama říkala, že už se rozbila několikrát předtím.
Na to mi napsala, že ano, občas se prý dřív jen rozpojily části konstrukce, ale tentokrát že je to jiné, prostě už nepoužitelné.
Poslala mi fotky.
Na jedné byl ohnutý nosný díl, na dalších prasklé spoje.
Tvrdila, že tentokrát už to není jen uvolněné, ale opravdu zlomené, a že to podle ní nevydrželo moji váhu.
A protože šlo o starožitnou židli po babičce jejího přítele a protože měla pro něj sentimentální hodnotu, chtěla by mu samozřejmě koupit jinou.
Jenže mně na tom právě tohle přišlo nejvíc zvláštní - sentimentální hodnotu?
Pokud je doma stará židle, která už několikrát nevydržela běžné používání, proč ji někdo nechá normálně mezi ostatním nábytkem, kam si host prostě automaticky sedne?
Kdyby to byl nějaký citlivý kus nábytku, který nechci poškodit, zvláště, protože mi na něm záleží, tak ho přece nedám mezi normální místa k sezení, kam si kdokoliv během večera sedne bez přemýšlení.
Tak jsem jí napsala, že právě proto mi přijde nesmysl chtít po mně peníze za něco, co evidentně nebylo v úplně dobrém stavu už dávno předtím. A že chtít několik tisíc za opotřebovanou židli, na které jsem seděla sotva vteřinu, mi přijde opravdu přehnané.
Tím se atmosféra změnila.
Bylo vidět, že ji moje odpověď naštvala.
A pak přišla věta, která mě na celé věci zabolela asi nejvíc.
Napsala mi, že mě má ráda, ale že jsem prostě její „největší“ kamarádka a že nikomu jinému by se to asi určitě nestalo.
Doslova ještě napsala:
„Nerozpadlo se to kvůli uvolněné konstrukci, ale protože sis sedla celou vahou najednou. Myslím, že je fér, abys to zaplatila, když se to stalo kvůli tobě.“
A v tu chvíli už mi nešlo jen o tu židli.
Protože ano, chápu, jak vypadám. Chápu, že moje váha mohla hrát roli.
Ale zároveň jsem si prostě sedla na normálně postavenou židli v obýváku. Nikdo mě nevaroval, nikdo neřekl „na tu radši ne“, nikdo ji neodsunul bokem. Byla tam stejně jako ostatní.
Od té doby se ptám známých, co si o tom myslí a názory jsou úplně „napůl.“
Někdo říká, že bych jí to měla zaplatit, ať je klid, i kdyby jen část.
Jiný říká, že když to prasklo pode mnou, tak je logické, že to jde za mnou.
Ale několik lidí naopak říká, že pokud někdo nechá hosta sednout na starý rozviklaný kus nábytku, jakkoli starožitný kus to je, nemůže pak chtít peníze, když už to nevydrží.
A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě mrzí hlavně to, že se z obyčejné nehody, během jedné konverzace stalo něco, kde mám pocit, že se místo židle začala řešit hlavně moje váha.
A právě proto teď pořád nevím, jestli jsem opravdu ta špatná, když si stále stojím za tím, že za to platit prostě nebudu.
