Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu něco takového vůbec psát a ještě k tomu hledat radu u cizích lidí, ale poslední měsíc mám v hlavě jednu situaci pořád dokola, nedokážu na to přestat myslet a nedokážu ji ale ani sama uzavřít.
S přítelem jsme spolu něco přes rok. Oběma nám táhne na sedmadvacet a poznali jsme se loni na literárním festivalu. Já teď učím na prvním stupni základní školy a odjakživa miluju knihy, on dokončuje doktorandské studium Anglického jazyka a literatury a chtěl by pak jednou sám učit na vysoké škole. Právě tohle nás tehdy spojilo – první rozhovor jsme vedli snad hodinu o knížkách, které jsme oba četli jako děti i jako dospělí, a od té doby to mezi námi šlo překvapivě snadno.
Je to vlastně první vztah v mém životě, který trvá delší dobu a zároveň funguje bez nějakých velkých dramat. Nikdy mezi námi nebyly žádné zásadní hádky, umí mluvit o věcech otevřeně, je pozorný, jemný a hodně citlivý. Patří k lidem, kteří se většinou snaží každého chápat, i když jim někdo není sympatický. Dokonce i o lidech, které sám nemá rád, mluví opatrně a skoro nikdy nikoho nezesměšňuje.
Možná právě proto mě to, co se stalo minulý týden, zasáhlo mnohem víc, než bych čekala.
Kvůli kontextu musím říct jednu věc, o které dnes už moc nemluvím.
Většinu dospívání jsem byla silnější postavy. Ne jen trochu. Prostě výrazně.
Až zhruba do dvaceti let a něco, jsem byla vždycky ta holka, kterou si okolí automaticky zařadilo „jinam.“ Nejen vzhledově, ale i společensky. Člověk si to v tom věku nechce připouštět, ale váha ovlivňuje mnohem víc, než si lidé ochotně přiznávají – jak se k vám druzí chovají, jak vás vnímají, jestli jste součástí kolektivu nebo spíš někdo mimo.
Na vysoké škole se mi navíc stala jedna dost nepříjemná věc. Skupina holek z mého ročníku si tehdy udělala hloupý vtípek, který byl mířený přímo na mě, a tehdy mi asi poprvé opravdu došlo, jak moc moje tehdejší podoba ovlivňuje to, jaké ze mně lidé mají dojmy ještě dřív, než vůbec otevřu pusu.
Po tomhle období jsem během cca dvou let zhubla skoro padesát kilo.
Nebyla to jen dieta a změna stravy. Změnila jsem úplně všechno – režim, pohyb, styl oblékání, barvu vlasů i jejich střih, způsob líčení, v podstatě i okruh lidí kolem sebe. Když dnes někdo vidí moje staré fotky, často vůbec nevěří, že jsem to já.
A vlastně většina lidí, které dnes mám kolem sebe, zná už jen tu moji „současnou“ verzi. O minulosti moc nemluvím, ne proto, že bych se za ni styděla, spíš protože ji už dávno beru jako uzavřenou, ne zrovna šťastnou kapitolu mého života.
Minulý týden u mě přespávala bývalá spolužačka z vysoké. Byla v Praze na svatbě a protože jsme předtím bydlely několik let spolu na koleji, zastavila se u mě na jednu noc. Ona je jeden z mála lidí, kteří znali celé to období opravdu detailně. Bez předsudků, prostě dobrá kamarádka.
Večer jsme seděli doma po večeři a protože já o vysoké většinou moc nevyprávím, přítele okamžitě začaly zajímat její historky. Smáli se nad starými příběhy, já mezitím uklízela kuchyň a nechala je mluvit.
Pak zmínila taneční soutěž, kterou jsme kdysi během druháku vyhrály.
Přítel chtěl samozřejmě vidět fotky a video.
Začala tedy projíždět staré fotky a videa v telefonu, až ho opravdu našla.
Já zrovna utírala poslední nádobí a do obýváku jsem přišla přesně ve chvíli, kdy video pustila.
A přesně v ten moment jsem viděla jeho obličej.
Ten znechucený, až divně pohrdavý výraz si asi budu pamatovat ještě hodně dlouho, protože mám pocit, že se mi prostě doslova vypálil do mozku.
Jakmile se kamera dostala na část, kde jsem stála já, doslova sebou cukl a s naprostou samozřejmostí řekl:
„To je ta vedle té nahrbené velryby?“
V tu chvíli se úplně zastavil čas.
Moje kamarádka se na mě podívala takovým tím výrazem, kdy člověk okamžitě ví, že právě padlo něco, co už nejde vzít zpátky. Okamžitě telefon položila dolů a řekla, že ne.
Jenže já už přesně věděla, že se právě odehrálo něco, kvůli čemu už se na náš vztah asi nikdy nebudu dívat stejně.
Řekla jsem úplně klidně, že ta „nahrbená velryba“ jsem byla já.
A pak jsem ho poprosila, aby šel domů.
Okamžitě zbledl. Během vteřiny pochopil, co udělal, a začal se omlouvat snad ještě dřív, než vstal ze sedačky. Pořád opakoval, že netušil, že jsem to já, že by o mně takhle nikdy nemluvil, že to vůbec nemyslel tak, jak to vyznělo.
Jenže já mu na to řekla jediné:
„Ale právě jsi to udělal.“
Pak jsem mu řekla, že potřebuji být sama.
Odešel, ale pořád se omlouval ještě i ve dveřích. Kamarádka se omlouvala taky, že vůbec nečekala, že zareaguje takhle.
Já jí řekla, že za to nemůže. Ale jakmile odešla spát, stejně jsem většinu noci probrečela. Ne kvůli té jedné větě samotné. Spíš kvůli tomu, že jsem ten výraz v jeho obličeji viděla dřív, než si stihl uvědomit, koho vlastně komentuje.
Druhý den ráno mě zastavil cestou při mém klasickém ranním běhu.
Stál u parku s kávou a květinami, vymrzlý, evidentně tam čekal delší dobu. Omlouval se znovu, říkal, že jsem nejhezčí žena, kterou zná, že se choval jako idiot.
Vzala jsem si od něj jen kávu, ale řekla mu, že dárky teď nechci.
Od té doby uplynul víc jak týden. A já sama sobě nerozumím.
Na poznámky o vzhledu jsem si během života vytvořila poměrně silnou kůži. Zažila jsem jich dost. Jenže tohle je jiné.
Kdykoli se mě teď dotkne, mám úplně zvláštní reflex ucuknout.
Nevyhledávám jeho blízkost jako dřív.
Neobjímám ho první.
A on to samozřejmě vidí.
Začal to řešit s jedním naším společným kamarádem, protože nevěděl, co dělat. Jenže tím se to celé ještě zhoršilo.
Ten kamarád někde přes starý instagram našel moje staré fotky z vysoké a během pár hodin se to dostalo mezi další lidi.
Najednou mi začali psát lidé, že přece nemohl vědět, že to byla normální reakce, že bych se neměla urážet, protože přece vždycky bylo jasné, že se mu líbí sportovní typy holek.
A tam mě to zasáhlo znovu.
Protože moje první myšlenka byla:
Já myslela, že se mu líbím „já.“
Řekla jsem všem, ať se do toho nepletou.
A jeho jsem se zeptala, proč to vůbec vytáhl před ostatními.
Když zjistil, že někdo rozesílá moje staré fotky mezi všechny naše společné kamarády, úplně se sesypal. Poprvé jsem ho viděla opravdu brečet.
Říkal, že mě nechce ztratit, že neví, jak to napravit, že měl pocit, že potřebuje radu, protože cítí, že se od něj od té chvíle prostě vzdaluju.
Snažila jsem se říct, že je to v pořádku.
Jenže on sám mi řekl:
„Není. Protože se na mě už nedíváš stejně jako dřív.“
A možná měl pravdu.
Protože objektivně vím, že je to pořád stejný člověk. Pořád ten muž, se kterým jsem byla šťastná celý rok.
Pořád ten, který se ke mně choval krásně.
Pořád ten, který má právo mít nějaký vkus.
Jenže něco v té jediné vteřině se ve mně pohnulo. A já nevím, jak to vrátit zpátky.
Vím taky, že je to ještě brzy a celé vlastně ve hvězdách, ale mluvili jsme spolu už párkrát i o společné budoucnosti a já si teď popravdě nedokážu ani představit, jak by reagoval, kdybych například zase nějak výrazně přibrala třeba v těhotenství a měla pak třeba problém, ty kila zase shodit dolů.
Díval by se na mně stejně jako doteď? Nebo bych v jeho očích byla zase otylá velryba?
Nechci o něj přijít kvůli jedné větě. Ale zároveň nedokážu předstírat, že ji neslyším pokaždé, když se na mě podívá.
