Článek
Když jsme se poznali, právě ta jeho samostatnost mě přitahovala nejvíc. Nebyl to člověk, který by se okamžitě upnul, měl své přátele, práci i koníčky a nepůsobil dojmem, že by potřeboval mít někoho neustále pod kontrolou. O to víc mě překvapilo, jak rychle se po začátku vztahu začal měnit. Najednou chtěl vědět, kde přesně jsem, s kým sedím na obědě, proč jsem neřekla, že půjdu po práci ještě do obchodu. Zprávy přicházely jedna za druhou: „Kdo je tam s tebou?“, „Proč mi odpovídáš tak stručně?“, „To se nemůžeš ozvat sama od sebe?“
Ze začátku jsem to brala jako projev zájmu. Říkala jsem si, že možná jen potřebuje čas, aby získal jistotu. Snažila jsem se mu vycházet vstříc, posílala jsem fotky z kanceláře, psala mu, když jsem měnila plány, a vysvětlovala i úplné maličkosti. Jenže čím víc jsem ustupovala, tím víc chtěl. Když jsem jednou během porady nechala telefon hodinu v tašce, čekalo mě po skončení osm zmeškaných hovorů a několik zpráv, jestli se mi něco nestalo, nebo jestli jsem náhodou s někým.
Martin pracuje většinu týdne z domu, takže má přehled o čase mnohem víc než já. Často mi psal i dopoledne, jestli jsem už dorazila do práce, a když jsem neodpověděla přesně v době, kdy čekal, přišla další vlna dotazů. Jednou mi dokonce poslal fotografii mé kancelářské budovy s poznámkou, že šel náhodou kolem. Přitom jeho cesta tam vůbec nevedla. Tvrdil, že mě chtěl jen překvapit.
Podobné překvapení přišlo i o pár týdnů později, kdy se bez jediného upozornění objevil u recepce a oznámil, že mě zve na oběd. Když jsem sešla dolů, usmíval se, ale bylo vidět, že spíš sleduje okolí než mě. Každého muže, kterého jsem pozdravila, si měřil pohledem a po návratu domů se mě vyptával, kdo byl ten vysoký kolega v modré košili a proč se na mě usmál.
Situace se zhoršila ve chvíli, kdy jsem měla odjet na třídenní služební cestu do Brna. Sotva jsem o tom doma začala mluvit, změnila se atmosféra během pár minut. Martin prohlásil, že podobné pracovní cesty jsou ideální příležitost dělat věci, které by doma neprošly. Vadilo mu, že se na školení těším, a podle něj bylo podezřelé už to, že jsem si na cestu koupila nové šaty. Tvrdil, že na seminář by přece stačilo cokoli obyčejného.
Večer před odjezdem seděl dlouho mlčky, pak se mě zeptal, jestli na hotelu budu sama na pokoji. Když jsem odpověděla, že ano, chtěl vidět potvrzení rezervace. Připadalo mi to absurdní, ale ukázala jsem mu ho jen proto, abych zabránila další hádce. Ani to nepomohlo. Nakonec mě ještě obvinil, že jsem při balení schválně nechala doma starší pyžamo a vzala si hezčí věci.
Během služebky mi nejprve chodily zprávy plné omluv a srdíček, ale když jsem během programu několik hodin neodepsala, přišla úplně jiná série. Psalo se v nich, že určitě nejsem na školení tak vytížená, jak tvrdím, že by stačilo chtít a odpovědět se dá vždycky. Večer následovala dlouhá hlasová zpráva, ve které střídal výčitky s tím, že ho určitě jednou opustím.
Po návratu mě doma čekala večeře a omluva. Martin tvrdil, že ho jen přemohl strach, že o mě přijde. Přiznal, že občas přemýšlí nad věcmi, které si sám vytvoří v hlavě, ale slíbil, že se bude ovládat.
Vydrželo to jen pár týdnů. Po jednom posezení s přáteli se doma znovu rozjel stejný kolotoč. Stačilo, že jsem si déle povídala s bývalým spolužákem, kterého jsem neviděla několik let. Martin pak doma tvrdil, že bylo vidět, jak se na něj dívám, a že jsem se během večera smála víc než obvykle. Přitom většinu času seděl vedle mě.
Nejhorší bylo, že si začal pamatovat drobnosti a později je vytahoval v úplně jiném významu. Když jsem třeba zmínila jméno kolegy, o týden později už z toho byla otázka, proč o něm mluvím tak často. Jednou mi dokonce bez dovolení vzal telefon a dlouho projížděl staré konverzace. Tvrdil, že pokud nic neskrývám, nemám důvod se zlobit.
Přesto uměl být druhý den zase ten milý člověk, kvůli kterému jsem ve vztahu tak dlouho zůstávala. Připravil snídani, koupil drobnost, plánoval výlet a mluvil úplně normálně. Právě ten kontrast byl nejhorší, protože člověk měl chvíli pocit, že se to opravdu mění.
Pak ale přišla další hádka. Úplná maličkost — neodpověděla jsem mu během cesty tramvají. Když jsem přišla domů, čekal v napětí, a během pár minut po mně přes kuchyň letěla sklenička. Rozbila se o linku a on se hned začal omlouvat, že to nechtěl udělat.
Druhý den připravil bohatou snídani a choval se skoro provinile. Seděl naproti mně a tvářil se, že stačí pár hezkých vět a všechno se vrátí do normálu. Jenže tentokrát už to ve mně bylo jiné. Řekla jsem mu, že pokud nezačne svoje chování opravdu řešit, klidně i s odborníkem, já už na další omluvy čekat nebudu. Talíř přede mnou zůstal netknutý a poprvé jsem měla pocit, že tentokrát už nejde jen o další hádku, ale o hranici, za kterou už nechci jít.
