Článek
Je mi osmadvacet a s přítelkyní (27) jsme si o víkendu večer doma připravovali večeři, tak jako každý jiný večer. Já dělal kuřecí maso na grilu a pečené brambory a ona mezitím chystala salát jako přílohu. Na první pohled úplně běžný večer, jenže během přípravy se opět stalo něco, co mě už delší dobu dost vytáčí. Delší dobou ale vlastně myslím téměř od počátku našeho vztahu, jen jsem si dříve asi nechtěl připustit, jak moc mi to vlastně vadí.
Přítelkyně si totiž při míchání salátu opakovaně nabírala ze společné mísy lžící, jedla přímo z ní a tu samou lžíci pak bez zaváhání vracela zpátky do salátu, znovu promíchávala a pokračovala dál. Nebylo to poprvé. Už jsme se o tom bavili několikrát dřív, protože mně osobně to přijde nehygienické a prostě nevhodné, zvlášť když z té samé mísy pak mají jíst další lidé.
U nich doma je to navíc úplně běžné. A nemluvím o jedné situaci, kterou bych náhodou zahlédl – byl jsem toho svědkem opakovaně, dokonce hned v začátcích našeho vztahu při několika rodinných obědech, kde bylo pohromadě širší příbuzenstvo. Seděli jsme u stolu s rodiči, prarodiči, sourozenci i dalšími příbuznými a během jídla bylo naprosto normální, že někdo ochutnával ze společných mís, vracel použitý příbor zpátky do jídla, znovu nabíral a podával dál ostatním.
Pamatuji si, že při jednom z těch prvních obědů jsem měl opravdu co dělat, abych to ze slušnosti vůbec snědl. Byly to úplné začátky našeho vztahu, nechtěl jsem nikoho urazit ani působit přecitlivěle, takže jsem se tvářil, že je všechno v pořádku, i když uvnitř jsem s tím dost bojoval. O to víc mě překvapilo, že to nikomu kolem nepřišlo zvláštní – jako by to byla naprostá samozřejmost.
Od té doby se přiznám, že když se řeší jídlo u její rodiny, snažím se tomu spíš vyhýbat. Když už je nějaké společné setkání, často raději navrhnu, že pozveme všechny k nám domů, nebo se nabídnu, že budu vařit já. Aspoň mám jistotu, jak se s jídlem zachází, a nemusím během oběda řešit vlastní nechuť.
Chápu, že každý je zvyklý na něco jiného, ale já jsem vedený k tomu, že když se něco servíruje společně, používá se čistý příbor a ne ten, kterým už člověk jedl.
Znovu jsem ji tedy v klidu poprosil, jestli by si nemohla udělat malou misku bokem a ujídat z ní, nebo aspoň nepoužívat stejnou lžíci, kterou vrací zpátky do společné mísy. Jenže ji to okamžitě naštvalo. Moji poznámku smetla ze stolu s tím, že přeháním, a bylo vidět, že se jí to dotklo. Nechtěl jsem kvůli tomu vyvolávat hádku, tak jsem to nechal být a dál se věnoval masu.
Když bylo hotovo a chystali jsme se jíst, nabrala mi salát na talíř – samozřejmě tou samou lžící, kterou předtím několikrát ochutnávala. Slušně jsem odmítl.
Jenže tím to neskončilo. Hned se začala vyptávat proč, několikrát za sebou, a já se snažil situaci uklidnit. Říkal jsem něco ve smyslu, že dnes prostě nemám na salát chuť, že si dám jen maso, prostě jsem hledal způsob, jak se vyhnout konfliktu.
Nakonec ale naléhala tak dlouho, až jsem znovu otevřeně řekl pravdu – že mi vadí, když někdo jí ze společné mísy a vrací tam použitý příbor, a že mě to odradilo natolik, že ten salát prostě jíst nechci.
To ji ještě víc rozčílilo. Okamžitě začala argumentovat tím, kolik času strávila přípravou, že to dělala i pro mě, a že jsem zbytečně přecitlivělý a dramatický. Podle ní dělám problém z něčeho úplně normálního.
Pak pronesla větu, která mě dorazila:
„Jestli ti vadí tohle, tak bys radši neměl vidět, jak jsem dělávám rýži.“
Jenže tu rýži jsem už měl dávno v sobě.
A v tu chvíli mě přešla chuť úplně na všechno. Nejen kvůli tomu salátu, ale i kvůli tomu pocitu, že moje hranice a to, co mi je nepříjemné, jsou úplně ignorované.
Nejde mi o nějakou přehnanou sterilitu. Nemám problém s tím, když někdo během vaření ochutná jídlo čistou lžící nebo si ukrojí malý kousek během přípravy. To mi přijde normální.
Vadí mi ale, když se mokrý použitý příbor vrací zpátky do hotového jídla, ze kterého mají pak jíst ostatní. Přijde mi to jako základní otázka hygieny i obyčejného stolování.
Nejvíc mě ale rozčilovalo, že jsem se najednou zase ocitl v situaci, kdy jsem měl sníst něco, co mi bylo nepříjemné, jen abych neurazil její city – zatímco moje pocity zůstaly úplně stranou. A jasně, že si říkám, líbáme se přece, takže nějaký přenos slin by mi přece neměl až tak vadit, ale na druhou stranu, zubní kartáček bychom si spolu taky přece nevyměnili.
Už spolu jsme nějakou dobu, mám ji opravdu rád a každý máme nějaké chyby, ale upřímně nevím, jestli se mi chce s tímto nechutným zlozvykem vypořádávat pokaždé, když jídlo připravuje ona.
