Článek
Popsal bych celou tu situaci asi takhle – je mi sedmadvacet let a v oblékání jsem opravdu dost jednoduchý člověk. Většinu času nosím v podstatě pořád to samý: trička kapel, džíny, mikinu, tenisky a tím to pro mě končí. Ale není to jen o tom, že bych byl línej něco řešit nebo že bych neměl fantazii.
Neoblékám se rozhodně škaredě nebo jako nějaký buran - prostě jednoduchý, ale slušný a čistý styl. A především, pracuju v obchodě s hudebními nástroji - hlavně se specializuju na kytary, a upřímně se mi už několikrát potvrdilo, že to, jak vypadám, v tomhle prostředí vlastně nejvíc funguje. Když mám na sobě tričko nějaké známé kapely, skoro pokaždé se stane, že lidi automaticky přijdou spíš za mnou než za kolegy. Často to prolomí ledy samo od sebe – někdo se chytí trička, začne řešit muziku, kapely, kytary, co poslouchá, co hraje, a najednou z toho je úplně přirozený rozhovor. A asi to nebude náhoda, protože právě v tyhle dny mám většinou i mnohem lepší prodeje než když jsem oblečenej úplně neutrálně. Prostě to k tomu prostředí nějak sedí a já se v tom zároveň cítím přirozeně.
S přítelkyní jsme spolu něco přes dva roky a ona je v tomhle úplně někde jinde než já. Přesto jsme si vždycky rozuměli. Je jí 25 let a móda je fakt její svět. Vždycky jsem měl z toho radost, že má něco, co jí opravdu baví a naplňuje. Sleduje trendy, pořád projíždí Vinted, Pinterest a podobný věci, řeší materiály, střihy, co se nosí, co už je out a podobně. Už docela dlouho během vztahu občas mezi řečí utrousila, že bych mohl svůj styl trochu změnit, že bych mohl vypadat líp, kdybych nenosil pořád dokola to samý, nebo že by mi některý věci slušely mnohem víc než to, co běžně tahám na sebe. Nikdy to neříkala nějak vyloženě zle, spíš tak lehce, skoro jako srandu, takže jsem to nikdy nebral jako něco vážnýho nebo zejména jako něco, co bych měl jakože nějak řešit.
Už mi i dřív několikrát něco koupila – třeba košili, svetr nebo kalhoty, co bych si sám asi nikdy nevybral. A samozřejmě, občas jsem si to vzal, hlavně když jsme někam šli spolu, protože jsem viděl, že jí tím udělám radost. Ale upřímně jsem se v tom nikdy necítil úplně dobře. Ne že by to bylo vyloženě hrozný, ale prostě to nejsem já a nikdy bych po tom sám od sebe asi nesáhl.
No a jednou večer přijdu z práce domů a hned jsem poznal, že je něco jinak. Otevřu skříň a normálně jsem zůstal stát ve dveřích, protože tam nebylo v podstatě nic z toho, co tam bývá. Všechny moje věci byly pryč. Fakt komplet všechno. Místo nich tam visely nový kusy – lněný košile, nějaký elegantnější kalhoty, lehký saka, pár triček v barvách, který bych si sám nikdy nevybral, a dokonce i boty s vysokou podrážkou, co vypadají jak něco, kolem čeho bych normálně v obchodě jen prošel.
Přítelkyně stála vedle úplně nadšená, usmívala se jak malý dítě, co čeká pochvalu, a hned spustila, že si vzala volno v práci, aby to všechno stihla, že chtěla udělat něco hezkýho a pomoct mi „posunout se“, že prý už dlouho přemýšlela, jak mi trochu „vylepšit styl“. A hlavně teď konečně můžeme chodit i na nějaké hezčí rande.
Já jsem fakt pár vteřin nevěděl, co říct. Pak jsem se jí zeptal, kde jsou moje věci, a ona úplně v klidu řekla, že část už odvezla do charity a že v chodbové skříni zůstalo jen pár větších a těžších kusů, které ještě nestihla odnést, ale že si ten zbytek klidně můžu projít, jestli tedy opravdu ještě chci.
Pak mi došlo, že tam chybí i jeden starý svetr, který mám už roky. Normálně by člověk řekl, že je to jen starý svetr, trochu opraný, nic extra. Jenže já ho dostal od babičky jako poslední dárek, než zemřela. Přítelkyně to moc dobře ví, protože jsem jí o tom vyprávěl. Věděla přesně, proč si ho nechávám, i když ho skoro nenosím.
Když jsem se jí na něj zeptal, tak jen mávla rukou a řekla něco ve stylu, že byl stejně vytahaný a že se do toho nového stylu vůbec nehodil. Babička bohužel neměla úplně vytříbený vkus, dodala suše.
A v tu chvíli už jsem byl fakt naštvanej. Řekl jsem jí, že tohle není normální, že neměla právo rozhodovat za mě, co si nechám a co ne, a už vůbec ne vyhazovat něco, o čem ví, že pro mě něco znamená.
Jenže místo toho, aby aspoň uznala, že to přehnala, začala se tvářit, jako bych jí snad ubližoval já. Najednou brek, uražený ticho, zavřená ložnice. Jakoby se vůbec nic nestalo z její strany a problém byl jen v tom, že jsem nebyl dost vděčný.
Hodiny jsem čekal v obýváku na gauči, až vyleze a můžeme si o tom v klidu promluvit jako dospělí a tváří v tvář, ne přes zavřené dveře, kde se budu doprošovat, aby mi vůbec odpověděla, když se na ni snažím mluvit. Najednou jsem ale, po takové době, jen slyšel prásknout vchodové dveře - beze slova se sebrala a odešla neznámo kam. Volal jsem, ale samozřejmě to nebrala.
A tím to neskončilo.
Ještě ten večer mi začaly psát její kamarádky. Jedna za druhou. Že jsem nevděčný idiot. Že bych měl být rád, že mám holku, která se mnou má vůbec trpělivost. Že jiná by se na mě dávno vykašlala. Jedna mi dokonce napsala, že bych bez ní vypadal celý život jak „prodavač z garáže“.
Pak jsem otevřel sociální sítě a ona už tam sdílela nějaký story o tom, jak jsou někdy lidi, kteří jsou vám nejblíž, úplně bezcitní a neumí si vážit toho, co pro ně někdo dělá. Pak další citát o tom, že některým lidem dáváš srdce a oni ti vrátí chlad.
A v tu chvíli mě to asi dorazilo nejvíc. Protože už to nebylo jen o oblečení. Najednou z toho udělala veřejný divadlo, kde je ona oběť a já ten špatný.
Celou noc jsem skoro nespal a fakt přemýšlel, jestli tohle je něco, co chci řešit dlouhodobě. Protože čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi docházelo, že nejde o oblečení, ale o to, že úplně ignorovala moje hranice, moje věci, moje pocity, a když jsem se ozval, tak mě ještě nechala očernit před ostatními.
Ráno jsem jí napsal, že se chci sejít a ať přijde do kavárny kousek od centra.
Přišla úplně upravená, nalíčená, se suverénním výrazem, evidentně už dopředu přesvědčená, že to bude schůzka, kde se jí budu překotně omlouvat. Sedla si, otevřela menu a bez váhání si objednala nejdražší kávu, domácí limonádu a ještě nejdražší zákusek, co tam měli.
A první věta, co z ní vypadla, byla něco jako: „Tak aspoň že jsi mě pozval na něco dobrýho, to je po včerejšku asi to nejmenší, co můžeš udělat.“
Pak začala sama od sebe mluvit dál, že doufá, že jsem si to přes noc srovnal, že moje reakce byla fakt zbytečně přehnaná, že ona to celé myslela dobře, že každá ženská chce, aby její chlap vypadal trochu k světu, že bych měl ocenit, kolik času tomu věnovala, a že snad chápu, že ji včera dost ranilo, jak jsem se zachoval, že bych měl být vděčný apod.. Extrémně dlouhý monolog, kde moje slovo opět nemělo prostor.
A čím víc mluvila, tím víc jsem byl vlastně klidnej. Protože mi definitivně došlo, že ona pořád vůbec nechápe, co je na tom špatně.
Tak jsem jí úplně v klidu řekl, že jestli teď hned neodejde a nezařídí, aby se mi moje věci alespoň z poloviny vrátily zpátky – a hlavně ten svetr, který, jak dobře ví, má pro mně sentimentální hodnotu – tak je mi vlastně úplně jedno, jak to udělá, ale tenhle vztah asi nemá moc budoucnost.
Že problém není v tom, co si myslí o mém stylu. Problém je v tom, že mě nerespektuje jako partnera. Že si očividně myslela, že její představa o tom, jak si mě „upraví“, je důležitější než můj vlastní názor, moje pohodlí a moje věci. Že si ze mě udělala v podstatě figurínu na převlékání a ještě čekala potlesk.
A že pokud někdo bez mrknutí oka vyhodí i něco, o čem ví, že pro mě má osobní hodnotu, a pak ze sebe ještě udělá oběť před kamarádkama a na internetu, tak to už fakt není jen nedorozumění, ale dost vážný problém.
A poprvé od začátku celého tohohle divadla konečně zmlkla. Bez jediné odpovědi, bez dalšího vysvětlování. Jen seděla a najednou vypadala, jako kdyby jí poprvé došlo, že tentokrát to nepůjde ubrečet ani otočit proti mně. A čím déle tam bylo ticho, tím víc jsem měl pocit, že možná vůbec nejde o to, co mi visí ve skříni, ale o to, jestli vedle sebe mám člověka, který vůbec umí respektovat, že nejsem projekt na předělání.
Pak jsem se zvedl a ještě poznamenal, že to občerstvení si poprvé bude muset zaplatit sama, protože pravděpodobně doteď nechápala, jak moc peněz mi v práci doposud vydělával právě ten „outfit“, který byl pro mně tak špatný , ale doteď nevadilo, že platil za všechny její módní výstřelky - jaká ironie.
