Článek
Fotografování mě bavilo odjakživa. Nejdřív jsem si vystačila s obyčejným kompaktem, později jsem si koupila první zrcadlovku a začala se učit, co všechno ovlivňuje výslednou fotografii. Četla jsem návody, sledovala videa, zkoušela různé objektivy a celé večery trávila úpravami snímků v počítači.
Dlouho to pro mě byl jen koníček. Fotila jsem výlety, rodinné oslavy nebo děti kamarádek. Když se někomu fotografie líbily, měla jsem radost. Nenapadlo mě, že bych si tím mohla někdy přivydělávat.
Změnilo se to před třemi lety. Jedna známá mě požádala, zda bych jí nenafotila malou firemní akci. Fotograf, kterého původně objednali, onemocněl a ona věděla, že mám vlastní vybavení a focení se věnuji už několik let.
Hned jsem ji upozornila, že nejsem profesionálka na plný úvazek. Přesto trvala na tom, že chce, abych přišla. Nabídla mi částku, která mi tehdy připadala skoro přehnaná. Do té doby jsem totiž za focení dostávala nanejvýš láhev vína nebo čokoládu.
Na akci jsem strávila pět hodin. Další dva večery jsem fotografie třídila a upravovala. Z několika stovek snímků jsem vybrala necelou stovku, upravila barvy, jas, ořez a odstranila několik drobných nedostatků. Když jsem hotové fotografie odevzdala, známá byla spokojená a doporučila mě dál.
Postupně začaly přicházet další nabídky. Nejčastěji jsem fotila menší oslavy, křtiny, rodinná setkání nebo portréty. Občas mě někdo požádal o fotografie výrobků pro internetový obchod. Zakázek nebylo tolik, abych kvůli nim opustila svou běžnou práci, ale přivýdělek to byl příjemný.
Začala jsem se k tomu chovat zodpovědněji. Pořídila jsem si lepší fotoaparát, dva objektivy, externí blesk, náhradní baterie a další paměťové karty. Platila jsem si program na úpravu fotografií a ukládala hotové zakázky na několik míst, abych o ně nepřišla.
Většina vybavení nebyla levná. Kupovala jsem je postupně a část peněz z každé zakázky jsem odkládala na další techniku. Rodina přesto moje focení stále považovala za trochu dražší koníček.
„Ty si vezmeš foťák, párkrát zmáčkneš tlačítko a ještě za to dostaneš zaplaceno,“ říkal často můj bratr.
Máma zase nechápala, proč trávím tolik času u počítače.
„Vždyť ty fotografie už přece máš. Tak je jen pošli,“ opakovala.
Snažila jsem se jim vysvětlovat, že samotným stisknutím spouště práce nekončí. Z jedné akce si někdy přinesu přes tisíc snímků. Musím je projít, vyřadit rozmazané fotografie, zavřené oči, nevhodné výrazy a opakující se záběry. Vybrané fotografie pak upravuji jednu po druhé.
Rodinu to ale příliš nezajímalo. Podle nich jsem jen seděla u počítače a klikala myší.
Jednoho večera mi zavolala teta Ivana. Její dcera měla slavit desáté narozeniny a teta plánovala větší oslavu v pronajatém sále. Měla přijít rodina, několik spolužaček a také známí s dětmi.
„Napadlo mě, že bys nám to mohla nafotit,“ řekla. „Aspoň budeme mít hezkou památku.“
Zeptala jsem se jí, jak dlouho má oslava trvat a jakou má představu o výsledku. Řekla mi, že hosté přijdou kolem druhé hodiny a nejspíš zůstanou až do večera.
„Chtěla bych, abys nafotila přípravy, dort, předávání dárků, děti při hrách a potom samozřejmě každého zvlášť,“ vysvětlovala. „A také několik společných fotografií celé rodiny.“
Začala jsem si v hlavě počítat, kolik času by taková zakázka zabrala. Několik hodin na místě a nejméně dva nebo tři večery na výběr a úpravu fotografií.
„Dobře, můžu ti připravit rodinnou cenu,“ řekla jsem.
Na druhém konci telefonu nastalo ticho.
„Cenu?“ zopakovala teta. „Já myslela, že bys to udělala pro nás.“
„Je to skoro celý den focení a potom několik hodin úprav.“
„Ale vždyť tam stejně budeš jako host.“
Vysvětlila jsem jí, že jako fotograf bych na oslavě nebyla běžným hostem. Nemohla bych si v klidu sednout, jíst a bavit se s ostatními. Musela bych sledovat, co se děje, hlídat světlo, obcházet hosty a dávat pozor, abych zachytila důležité okamžiky.
„Vždyť nemusíš dělat žádné umění,“ odpověděla. „Prostě nás všechny vyfotíš.“
Teta měla také velmi přesnou představu o počtu fotografií. Chtěla jich nejméně tři sta, lépe ještě víc. Každý host měl být zachycen několikrát, děti samostatně i ve skupinách a oslavenkyně pokud možno během celé oslavy.
Řekla jsem jí, že počet výsledných fotografií se nedá určit tímto způsobem. Mohu za večer pořídit tisíc snímků, ale neznamená to, že je všechny odevzdám. Některé budou téměř stejné, jiné se nepovedou a další nebudou dost dobré.
„A proč nám nedáš i ty nepovedené?“ nechápala. „Nám by to nevadilo.“
„Vadilo by to mně. Nechci odevzdávat rozmazané nebo špatně nasvícené fotografie.“
Teta se zasmála.
„Ty to moc prožíváš. Je to dětská oslava, ne focení pro časopis.“
Snažila jsem se zůstat klidná. Nabídla jsem jí výraznou slevu oproti běžné ceně. Nechtěla jsem na rodině vydělávat stejně jako na cizích lidech, ale zároveň jsem odmítala věnovat celý víkend práci zdarma.
Teta mou nabídku nepřijala.
„Tak mi alespoň ukaž, jak se s tím foťákem zachází,“ řekla. „Může fotit můj manžel. Půjčíš nám vybavení a my si to uděláme sami.“
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Když jsem se neozvala, začala vysvětlovat, že její manžel má dobrý telefon a fotografie z dovolených se mu vždycky povedou. Stačilo by mu ukázat, kam se mačká a jak se používá blesk.
„To vybavení stálo přes sto tisíc korun,“ odpověděla jsem. „Nepůjčuju ho nikomu.“
„Vždyť jsme rodina. Myslíš, že bychom ti ho rozbili?“
„Nemyslím si, že byste ho rozbili schválně. Ale stačí, aby fotoaparát někomu spadl nebo aby dítě převrhlo stůl.“
Teta se urazila. Řekla mi, že jsem se od chvíle, kdy jsem začala za focení vybírat peníze, změnila. Podle ní jsem si začala hrát na velkou umělkyni, přestože se focením ani neživím.
Rozhovor skončil bez dohody. Myslela jsem, že tím celá věc skončí. Druhý den mi ale zavolala máma.
„Ivana mi říkala, že nechceš fotit narozeniny,“ začala opatrně.
„Neřekla jsem, že nechci. Nabídla jsem jí slevu.“
„Ona čekala, že to uděláš jako dárek.“
„Jako dárek bych jí mohla věnovat hodinové focení. Ne šest hodin práce na oslavě a potom několik večerů u počítače.“
Máma si povzdechla.
„V rodině se přece všechno nemusí přepočítávat na peníze.“
Řekla jsem jí, že ani já všechno nepřepočítávám. Když někdo potřebuje odvézt autem nebo pomoci s nákupem, nepředkládám mu účet. Jenže fotografování oslavy není drobná laskavost na půl hodiny.
„Stejně tam budeš,“ zopakovala máma stejnou větu jako teta.
To mě rozzlobilo nejvíc. Rodina vůbec nerozlišovala mezi tím, že na oslavu přijdu, a tím, že ji budu celou dokumentovat. V jejich představě jsem jen občas zvedla fotoaparát, zmáčkla spoušť a dál se bavila.
Nakonec teta požádala o focení jednoho ze svých známých. Měl nový telefon a podle ní pořizoval nádherné snímky. Na oslavě jsem byla jako host. Hned po příchodu mi teta připomněla, že nemusím nic fotit, protože si dokázali poradit sami.
Její známý zpočátku fotografoval nadšeně. Po hodině ale seděl u stolu a bavil se s ostatními. Předávání hlavního dárku téměř nestihl, u dortu stál na špatné straně a společná fotografie vznikala v okamžiku, kdy už část hostů odešla.
Několik dní po oslavě mi teta poslala fotografie a zeptala se, zda bych je nemohla alespoň trochu upravit. Většina byla tmavá, některé byly rozmazané a na řadě záběrů měli lidé červené oči. Část snímků byla pořízená proti oknu, takže obličeje téměř nebyly vidět.
„Stačí pár kliknutí, ne?“ napsala mi.
Odpověděla jsem jí, že některé fotografie mohu zkusit zachránit, ale bude to placená práce. Poslala jsem jí cenu za úpravu vybraných snímků.
Tentokrát už se neozvala.
Na příštím rodinném obědě se o celé věci samozřejmě mluvilo. Teta tvrdila, že fotografie z oslavy nejsou tak špatné a že stejně zachycují to hlavní. Zároveň si ale stěžovala, že na několika z nich není její dcera dobře vidět a že nemají jedinou povedenou fotografii celé rodiny.
Bratr se mě zeptal, proč jsem jí s úpravou nepomohla.
„Protože je to práce,“ odpověděla jsem.
„Vždyť jen sedíš u počítače.“
Podívala jsem se na něj a došlo mi, že nemá smysl znovu vysvětlovat totéž. Pro někoho bude fotograf vždycky jen člověk, který mačká tlačítko. Nevidí roky učení, cenu vybavení ani hodiny strávené výběrem a úpravami.
Od té doby mám pro rodinu jednoduché pravidlo. Krátké focení mohu někomu věnovat jako dárek, pokud se pro to sama rozhodnu. Větší oslavy a celodenní akce jsou placená zakázka, i když za zvýhodněnou cenu. Vybavení nepůjčuji nikomu.
Část rodiny mě kvůli tomu považuje za přehnaně opatrnou a možná i trochu chamtivou. Já to vidím jinak. Focení mě pořád baví, ale právě proto nechci, aby se z něj stala povinnost, kterou po mně mohou ostatní bezplatně požadovat.
To, že svou práci dělám ráda, neznamená, že nemá žádnou hodnotu.
