Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu patřit k lidem, kteří si stěžují na práci. Svou práci mám totiž ráda. Už osm let dělám v agentuře, která organizuje všechno možné. Od menších firemních teambuildingů na míru přes konference a firemní večírky až po městské slavnosti, koncerty, festivaly a kulturní akce. Každý týden je jiný a člověk se rozhodně nenudí. Když se nějaká akce povede, je to skvělý pocit. Jenže málokdo vidí všechnu tu práci, která tomu předchází.
S touhle prací je totiž spojená jedna zvláštnost. Když si většina lidí začíná užívat léto, pro nás začíná největší nápor. Červen, červenec a srpen jsou obdobím, kdy je v kanceláři nejméně lidí a zároveň nejvíce práce. Kolegové postupně odjíždějí na dovolené, někteří jsou doma s dětmi a akcí naopak přibývá. Je to takový začarovaný kruh, který se rok co rok opakuje. Když je lidí nejméně, práce je nejvíce.
Dřív se to řešilo docela rozumně. Přes léto nám vypomáhali brigádníci, studenti nebo maminky na mateřské, které si chtěly něco přivydělat. Nebylo to ideální, ale fungovalo to. Jenže poslední roky je čím dál těžší někoho sehnat. Studenti chtějí pracovat na dálku, maminky mají jiné možnosti a lidé obecně o nepravidelnou práci moc nestojí. Takže většina povinností zůstává na kmenových zaměstnancích.
Přesčasy k tomu občas patří, s tím jsem nikdy problém neměla. Když bylo potřeba něco dodělat, zůstala jsem. Když bylo nutné jet na akci o víkendu, jela jsem. Jenže letos se to začalo stupňovat. Jednou jsem zůstala déle, podruhé také, pak další víkend, potom ještě jeden. Člověk si pořád říká, že vydrží ještě tenhle týden a pak už bude klid. Jenže v našem oboru žádný klid nepřichází.
Jedno pondělí jsem se podívala do kalendáře a došlo mi, že je už polovina června pryč. Pořádné volno jsem od začátku sezóny neměla a když jsem si projela rozpis akcí, bylo mi jasné, že následující dva měsíce nebudou o nic lepší. Festivaly, městské slavnosti, koncerty, firemní dny, soukromé akce. Jeden víkend navazoval na druhý. Najednou mi došlo, že jestli si nějaké volno nevybojuju sama, tak se ho letos možná ani nedočkám.
Přitom jsem nechtěla nic mimořádného. S kamarádkami jsme si už na jaře domluvily prodloužený víkend. S přítelem jsme měli zamluvený wellness pobyt a rodičům jsem slíbila, že s nimi strávím pár dní na chatě. Nic velkolepého. Jen obyčejné věci, které člověka drží nad vodou.
Jenže poslední týdny se ve firmě začalo čím dál víc tlačit na přesčasy. Vedení to samozřejmě prezentovalo jako nutnost. Chápu, že zakázky se samy neudělají, ale začínala jsem mít pocit, že se z výjimečných přesčasů stává nový standard. Kdo řekl ano, byl týmový hráč. Kdo řekl ne, na toho se koukalo skrz prsty.
Když za mnou vedoucí Roman přišel potřetí během dvou týdnů s tím, jestli bych nemohla vzít další víkend, už jsem odmítla.
„Promiň, ale tentokrát ne. Mám svoje plány. Chci si taky užít léto,“ řekla jsem.
Roman se na mě chvíli díval, jako bych ho právě urazila.
„Víš, Petro, já mám pocit, že dneska lidi nechtějí máknout. Pár přesčasů nikoho nezabije. Kdo neumí zabrat, ten asi nemá moc ambice. S tou novou generací je to pořád stejné.“
To mě zvedlo ze židle.
Bylo totiž zajímavé poslouchat přednášku o ambicích od člověka, který se na své místo dostal hlavně díky strýčkovi. Nikdy to nebylo žádné tajemství. Jeho strýc se osobně zná s majitelem firmy a před lety mu vedoucí pozici v podstatě dohodil. Neříkám, že Roman nic neumí. S klienty vycházel dobře a práci zvládal. Ale zrovna o tom, kdo má a nemá ambice, by mohl mluvit opatrněji.
Tentokrát jsem si to ale nenechala pro sebe.
„O ambicích mi nemusíš povídat. Osm let tady makám, jezdím po akcích, zvedám telefony večer i o víkendech a nikdy jsem s ničím problém neměla. Ale nechci žít jen prací.“
Roman se zamračil.
„Tak se nediv, že tě jednou někdo jiný přeskočí.“
To už jsem nevydržela.
„A kdo? Někdo s většími ambicemi, nebo někdo s lepšími příbuznými?“
V kanceláři bylo najednou ticho. Kolega od vedlejšího stolu raději předstíral, že něco řeší v počítači.
Roman zrudl.
„Tohle přeháníš,“ procedil.
„Možná. Ale ty taky přeháníš s těmi řečmi o lenosti. To, že nechci další víkend v práci, ještě neznamená, že nemám ambice. Znamená to jen, že mám i život mimo kancelář. Nežiju proto, abych pracovala. Pracuju proto, abych mohla normálně žít.“
Od té chvíle mezi námi zavládla chladná atmosféra. Nikdo na mě nekřičel, nikdo mi nevyhrožoval, ale cítila jsem, že Roman moje slova nezkousl. A mě zase začalo docházet, že ve firmě se za poslední roky změnila kultura. Z přesčasů se stala jakási soutěž. Kdo odcházel včas domů, vypadal skoro jako flákač. Jako by počet hodin v práci automaticky dokazoval schopnosti člověka.
Nakonec jsem si svoje volno nenechala vzít. Odjela jsem s kamarádkami, s přítelem jsme si užili pár dní jen sami pro sebe a na chatě s rodiči jsem si po dlouhé době připadala jako normální člověk, ne jako chodící kalendář a telefonní seznam v jednom.
Svět se nezhroutil. Akce proběhly, klienti neutekli a firma fungovala dál.
Jen jsem pochopila jednu věc. Ambice nejsou o tom, kolik hodin člověk prosedí v kanceláři. A už vůbec ne o tom, kdo se tváří nejvíc vytíženě. Pro mě jsou ambice dělat práci dobře, ale zároveň mít život, který stojí za to žít.
A pokud to někdo považuje za nedostatek ambicí, pak máme každý úplně jinou představu o tom, co je v životě důležité.
