Článek
Na dveřích kanceláře mám napsané team leader. Když jsem tu pozici před dvěma lety dostal, znělo to skoro důležitě. Člověk by čekal, že budu sedět někde za stolem, řešit tabulky, rozdělovat práci a kontrolovat ostatní. Ve skutečnosti to znamená hlavně to, že ráno rozdám úkoly pěti lidem na směně, podepíšu pár papírů, řeším docházku, předání směny, někdy reklamaci nebo chybějící položku v systému, a pak stejně sednu na vysokozdvižný vozík a jedu dělat to samé co ostatní.
Upřímně mi to nikdy nevadilo. Aspoň přesně vím, co se ve skladu děje. Vidím, kdo se fláká, kdo maká a kdo jen potřebuje trochu času, než se rozkouká. Ti moji lidi jsou směs všeho možného. Dva kluci po škole, co ještě pořád trochu tápou, jeden chlapík kolem padesátky, kterému je v zásadě všechno jedno, hlavně když přijde výplata včas, jedna ženská po mateřské, která je paradoxně nejrychlejší ze všech, a další člověk, co už si tímhle typem práce prošel jinde a bere to prostě jako práci.
Ale fungovalo nám to. Nikdo nedělal velké průšvihy. Jasně, občas se spletla paleta, občas někdo špatně naskladnil zboží, někdy chyběl podpis na papírech, ale nic, co by se nedalo vyřešit během dne. Ve skladu stejně nikdy není stoprocentní pořádek, a kdo tvrdí opak, ten tam nikdy nedělal.
Minulý týden si mě zavolala šéfová do kanceláře.
Seděla za stolem, před sebou připravené papíry, a ani se moc nezdržovala vysvětlováním.
„Potřebuju, abys to podepsal. Hmotná zodpovědnost za sklad. A dáš to podepsat i ostatním.“
Podíval jsem se na papír a chvíli mlčel.
„Za celý sklad?“ zeptal jsem se.
„Za svěřené hodnoty v rámci provozu,“ odpověděla tónem, jako kdyby četla větu z manuálu.
„Jenže já nemám pod kontrolou celý sklad.“
„Jsi team leader.“
„Na papíře jo. Ale reálně? Mám pět lidí na směně, další směny neřídím, chodí sem řidiči, expedice, občas sem vleze kdokoliv. Ve skladu jsou věci, o kterých ani nevím, že tu ten den jsou.“
Tvářila se, jako by ji moje argumenty obtěžovaly.
„To je rozhodnutí vedení.“
„Kdybych měl pokladnu a seděl u ní celý den, chápu to. Ale tohle? Podepsat odpovědnost za něco, co nemůžu uhlídat? To přece nedává smysl.“
„Podepisují to všude.“
„Tady ne. Nikdy to po nikom nechtěli.“
Chvíli bylo ticho. Pak se opřela v židli a podívala se na mě způsobem, který jsem znal až moc dobře.
„Tak jinak. Pokud to nepodepíšeš, nemusíme ti prodloužit smlouvu.“
Takhle jednoduché to bylo. Žádná debata. Žádné vysvětlení. Prostě podpis, nebo konec.
V tu chvíli mi bylo úplně jasné, o co jde. Nešlo o pořádek ve skladu. Šlo o to, aby když se někde něco ztratí nebo zašantročí, byl na papíře někdo, na koho se to dá hodit. Chtěla být alibista, chránit si zadek a mít jistotu, že když vznikne problém, nebude ho muset vysvětlovat ona.
Už několikrát se stalo, že něco nesedělo. Někde chyběl kus materiálu, jinde bylo v systému něco navíc nebo mínus a pak se zpětně dohledávalo, kdo to kam přesunul a kdy. Ve skladu, kde se denně hýbe stovkami položek, to není nic výjimečného. Jenže teď by stačil podpis a odpověď by byla jednoduchá.
Papír jsem nechal ležet na stole.
„Nepodepíšu.“
Její výraz se ani nezměnil.
„Dobře. Je to tvoje rozhodnutí.“
Ten den jsem to dál neřešil. Každý měl svoji práci a nebyl prostor něco rozebírat mezi paletami a hlukem vozíků.
Až druhý den ráno, než jsme najeli na směnu, jsem si lidi svolal bokem a řekl jim, co po nás chtějí.
Nejdřív bylo ticho.
Pak se jeden z nich zeptal: „A ty jsi to podepsal?“
„Ne.“
„A proč?“
„Protože nejsem blázen. Za sebe ještě budiž, ale ne za celej sklad a lidi, co ani nejsou na mojí směně.“
Chvíli to v nich sedělo.
Pak přišla přesně ta reakce, kterou jsem vlastně čekal.
„Tak ať jdou do háje.“
Další jen pokrčil rameny.
„Já taky nepodepíšu.“
A tím to začalo.
Nebyla to žádná revoluce během pěti minut. Ale během pár dnů se to rozneslo i dál. Ve skladu se stejně všechno dřív nebo později dozví každý. Na pauze, u kafe, mezi regály, při předání směny.
Najednou se ukázalo, že lidi sice většinou moc nemluví, ale když jde o peníze a vlastní průšvih, názor mají rychle.
Někdo řekl, že si nechá doběhnout smlouvu a pak končí. Jiný dal výpověď rovnou. Další už si mezitím našel jinou práci.
Argument byl všude stejný: skladník jako skladník. Vozík umíme, práci známe, práci najdeme jinde.
A vedení? To asi čekalo, že se všichni leknou.
Jenže místo podpisů teď řeší, kdo vůbec přijde na směnu za pár týdnů.
Já mám smlouvu ještě měsíc. Pak končím taky.
Dneska jsem šel kolem kanceláře a dveře byly otevřené. Šéfová seděla nad tabulkami a telefonovala někomu evidentně dost nervózně.
Poprvé za dlouhou dobu vypadala, že opravdu neví, co dál.
Tentokrát už mě to netrápí.
Když chtěla, aby někdo nesl odpovědnost za celý sklad, může začít klidně sama.
Podepisovat si to může do aleluja.
A když nebude mít kdo jezdit na vysokozdvižném vozíku, ať si vezme vestu, nasedne a ukáže, jak se to dělá.
