Článek
Bylo to několik let zpátky, když jsem ještě studoval a potřeboval povinnou praxi, bez které bych školu prostě nedokončil. Každý si tehdy musel najít nějaké místo — firma, kancelář, úřad, v podstatě cokoliv, kde člověk odsedí předepsaný počet hodin a nechá si potvrdit papíry. Na papíře to znělo jednodušeji, než jaká byla realita.
Firem, které byly ochotné vzít studenta jen na pár týdnů, moc nebylo. Upřímně, ani se jim nedivím. Kdo by chtěl řešit člověka, který tam přijde na chvíli, všechno mu vysvětlovat, nést za něj odpovědnost a ještě z toho vlastně nic nemít. Nakonec mi pomohla známá přes dalšího známého a dostal jsem se na jeden úřad.
Tehdy jsem měl pocit, že jsem vyhrál. Představoval jsem si to jednoduše: trochu papírů, razítka, klid, sem tam něco odnést, něco založit, na oběd domů a bez většího stresu splněno. Jenže realita byla trochu jiná.
Samotné práce tam vlastně nebylo nijak závratně moc. Člověk rychle pochopil, že některé dny se toho udělá víc a některé méně, ale žádné pracovní peklo to rozhodně nebylo. To hlavní se totiž odehrávalo úplně jinde — za přepážkami a v kancelářích.
Byl jsem tehdy v patře, kde pracovaly skoro samé ženy. Jediný muž široko daleko byl vedoucí jiného oddělení, který se tam objevil jednou za čas, rychle prošel chodbou, někoho oslovil, něco vyřídil a zase zmizel. Jinak čistě ženský kolektiv. A já tehdy poprvé v životě zblízka viděl, co dokáže kancelářská atmosféra, když se v ní nahromadí příliš mnoho drobných emocí, nevyřčených křivd a osobních nálad.
Ne že bych se do toho nějak zapojoval. Byl jsem tam krátce, student, spíš jsem seděl bokem a dělal, co mi kdo řekl. Ale i tak nešlo některé věci přeslechnout. Stačilo, aby jedna odešla z kanceláře, a během pár vteřin se rozjela debata o ní. Ta pomlouvala tamtu, druhá zas jinou. Jedna řešila, že kolegyně zase přišla později a tvářila se, jako by se nic nedělo. Jiná měla potřebu rozebírat, proč si někdo bere volno zrovna v době, kdy je práce víc než obvykle.
Občas šlo o věci tak malicherné, že jsem nechápal, jak z toho může vzniknout desetiminutová debata. Jenže vznikala. A často dost ostrá. Pak zase přišel den, kdy se dvě kolegyně bavily úplně normálně, jako by se předchozí den nic nestalo. Za pár dní další drama. Tentokrát kvůli dovolené. Pak kvůli tomu, kdo komu co řekl a jakým tónem. Někdy stačilo jen to, že jedna měla pocit, že se na ni druhá špatně podívala, a dusno bylo na půl dne hotové.
Postupně jsem měl pocit, že největší energie se tam nespotřebuje na práci, ale na řešení vztahů mezi sebou. Někdy stačil jeden tón hlasu a bylo zaděláno na půldenní dusno.
A do toho všeho šéfová. Žena kolem padesátky, která na první pohled působila klidně, věcně a profesionálně. Nikdy nekřičela, nikdy nezvyšovala hlas, ale čím déle jsem tam byl, tím víc jsem si všímal, že je neustále v nějakém napětí. Jako člověk, který permanentně hasí něco, co ani nestihl sám zapálit.
Jednou řešila, že dvě kolegyně spolu nemluví. Podruhé, že se někdo urazil kvůli rozpisu služeb. Pak zas někdo přišel s tím, že druhá o ní něco řekla. Mně do toho nic nebylo, ale i tak jsem cítil, že ten vzduch v kancelářích je často těžší než samotná práce.
Ke konci praxe jsem už jen čekal na poslední podpisy a potvrzení. Jedno odpoledne jsem si vzal papíry a šel za šéfovou do kanceláře. Zaklepal jsem. Ozvalo se tlumené „dále“.
Vešel jsem a hned mě zarazilo, co jsem uviděl. Stála opřená o stůl, obě ruce měla položené na desce a hlavu v dlaních. Nevypadala jen unaveně. Spíš zlomeně. Jako člověk, který má právě za sebou něco, co ho definitivně vyčerpalo.
Automaticky jsem spustil své připravené: „Dobrý den, já jen kvůli podpisu…“ Ale když jsem ji viděl, úplně jsem se zarazil. A místo toho ze mě vypadlo: „Jste v pořádku? Děje se něco?“
Pomalu se narovnala a otočila ke mně. Podívala se na papíry v ruce a trochu unaveně mávla: „Pojďte sem.“
Položil jsem formulář na stůl. Vzala propisku a začala podepisovat. A právě v té chvíli, úplně tichým hlasem, skoro bez emocí, pronesla: „Petře… nikdy nedělejte s ženskýma.“
Na okamžik se odmlčela. Nadechla se, jako by chtěla pokračovat. Možná dodat vysvětlení. Možná říct, co se právě stalo. Ale nakonec neřekla nic.
Jen papíry dopsala, podala mi je zpátky, pousmála se tak zvláštně — unaveně, trochu hořce, trochu smutně — a řekla: „Mějte se.“
Vyšel jsem ven a ještě chvíli stál na chodbě s pocitem, že jsem právě slyšel něco, co vzniklo po dlouhém a velmi konkrétním dni. Dodnes přesně nevím, co bylo bezprostřední příčinou té věty. Možná další spor. Možná několik sporů najednou. Možná něco úplně jiného.
Ale po těch týdnech v tom prostředí jsem měl docela jasnou představu, odkud ta věta přišla.
Od té doby jsem většinu času pracoval buď v čistě mužských kolektivech, nebo ve smíšených týmech, kde ale vždycky převládali muži. A musím říct, že podobnou atmosféru, jakou jsem tehdy zažil na tom úřadě, už jsem nikdy nezažil.
Konflikty samozřejmě existují všude. Ale ten zvláštní druh drobných každodenních napětí, který tehdy visel v kanceláři skoro pořád ve vzduchu, ten už ne.
A občas si na tu větu vzpomenu úplně přesně: šéfová, hlava v dlaních, podpis na mém formuláři a ten tichý hlas: „Petře… nikdy nedělejte s ženskýma.“
