Článek
Štědrý den měl být letos zase „jako vždycky“. Sedli jsme do auta, já, manžel a děti, a jeli na štědrovečerní večer k rodině jeho sestry. Pozvala nás s tím, že by bylo hezké, kdyby se sešla celá rodina, taková ta vánoční klasika, jakou známe z dětství. Kromě nich tam měli být ještě další příbuzní z obou stran, spousta dospělých a ještě víc dětí. Představovala jsem si plný dům, hluk, smích, trochu chaosu, ale pořád Vánoce. Rodina pohromadě, vůně cukroví, světýlka na stromku.
Jenže už cestou jsem měla v žaludku nepříjemný pocit. Nešlo o nic konkrétního, spíš o zkušenost z minulých let. Takový tichý vnitřní hlas, který mi říkal, že ten večer nebude úplně snadný. Manžel sestry měl totiž zvláštní schopnost pokazit atmosféru, aniž by řekl jediné vyloženě nepříjemné slovo. Vždycky se potřeboval vytahovat. Ukazovat, jak se jim daří, co všechno mají, kam jezdí na dovolené, co si můžou dovolit bez přemýšlení.
Začalo to prakticky hned po příjezdu. Sotva jsme si sundali kabáty a děti se rozběhly do obýváku, už se ptal. Jak to jde v práci. Jestli se mi daří. Jak je na tom manžel s penězi. Na první pohled zdvořilé otázky, přesně ty, které se na rodinných setkáních pokládají. Jenže já jsem v nich cítila něco jiného. Nebyl to opravdový zájem. Bylo to porovnávání. Jako by si jen potřeboval potvrdit, že on je na tom zase o kousek líp než ostatní.
Pak se to vezlo dál. Nenápadné poznámky o tom, jak letos rekonstruovali dům, kolik stála nová televize, kterou „už prostě museli mít“, jaké značkové oblečení mají děti. Jak je fajn, že si můžou dovolit kvalitu. Smála jsem se, přikyvovala, občas něco odpověděla, ale uvnitř jsem se čím dál víc uzavírala. Připadala jsem si malá a nepatřičná, i když jsem rozumově věděla, že to tak být nemá. Že hodnota člověka se neměří penězi ani věcmi.
Nejhorší chvíle přišla večer u vánočního stromku. Děti se posadily na zem, některé skoro nemohly dosednout, jak byly natěšené, a začalo rozbalování dárků. Před dětmi manželovy sestry ležela doslova hromada balíčků. Jeden za druhým, barevné papíry, mašle, velké krabice, malé krabičky, plyšáci, hračky. Každý rozbalený dárek byl doprovázen obdivnými poznámkami dospělých.
Naše děti měly dárků znatelně méně. Ne že bychom jim chtěli dát málo nebo je o něco ochudit. Jen máme jiný pohled. Jsou ještě malé a přijde nám zbytečné kupovat jim spoustu věcí, ze kterých za pár měsíců vyrostou nebo je přestanou bavit. Snažíme se vybírat smysluplně, přemýšlet nad tím, co jim skutečně udělá radost a vydrží. Ne kvantitu, ale kvalitu. Jenže malé děti to takhle nevidí a ani vidět nemůžou.
Viděla jsem jejich pohledy. Nejdřív zvědavost, pak lehké zmatení a nakonec smutek. Oči, které přeskakovaly z hromady dárků k jejich pár balíčkům. Nechápaly, proč jejich bratranec a sestřenice rozbalují jeden dárek za druhým, zatímco ony už mají skoro hotovo. V tu chvíli mi bylo hrozně. Sevřel se mi žaludek a měla jsem chuť to celé nějak zastavit.
Museli jsme jim to pak vysvětlovat. Potichu, stranou. Že to není tím, že by zlobily. Že jsme je nemilovali míň. Že každý to má jinak a že dárky nejsou to nejdůležitější. Mluvila jsem klidně, ale uvnitř jsem cítila bezmoc. Jak tohle vysvětlit dítěti, které prostě vidí jen hromadu dárků a pár balíčků vedle? Dítěti, které nechápe rozdíly v životním stylu, jen srovnává to, co má přímo před očima.
Byla jsem z toho úplně na nervy. Každý další úsměv byl čím dál křečovitější. Snažila jsem se nezkazit večer ostatním, neříct něco, co by vyznělo zbytečně ostře, ale uvnitř mě to bolelo. Vánoce, které měly být o klidu, radosti a rodině, se pro mě změnily v nepříjemné srovnávání a tiché napětí.
Když jsme večer odjížděli domů, děti už byly unavené a tiché. Já cítila hlavně únavu a lítost. Lítost nad tím, že jsme se nechali pozvat. Že jsme si mysleli, že to letos bude jiné. A že jsme své děti vystavili situaci, která jim mohla Vánoce zbytečně pokazit.
Ten večer jsem si uvědomila, že ne každé rodinné setkání stojí za to. A že někdy je klid doma, v tichu a bez porovnávání, cennější než „tradiční“ Vánoce u stromku, kde se neměří radost, ale kdo má víc.
