Článek
Jmenuji se Anna a mám malou, ale velmi šťastnou rodinu - nebo jsem to alespoň do teď mohla bez starostí tvrdit. Mám dvě děti, dceru a syna a oba mají své rodiny.
Můj syn se svou ženou teď dočasně bydlí u mě doma. Neplánovaně. Asi před týdnem a něco u nich doma praskla stoupačka v bytovém domě a voda se přes dvě patra dostala až k nim. Nebyla to žádná drobnost – voda zatekla do podlah, zdí, nasáklo to nábytek. Byt je teď částečně rozebraný, vysušuje se, podlahy půjdou ven, bude se muset malovat. Dokud to řemeslníci nedají dohromady, nedá se tam normálně fungovat.
Takže jsem jim bez váhání nabídla, ať jdou k mně.
Jenže já už několik let bydlím „menším“ způsobem. Kdysi jsme měli větší dům, ale po rozvodu a odchodu dětí jsem šla prostě raději do menšího. Dva pokoje, jedna koupelna, nic navíc. Mně to vyhovuje, ale pro tři dospělé a brzy i miminko je to tak tak.
Syn se snachou si vzali druhý pokoj, který jsem využívala jako pracovnu nebo pokoj pro hosty, a během pár dní z něj udělali provizorní zázemí – postel, pár krabic, a v rohu už i koutek s prvními věci pro miminko. Moje snacha má totiž rodit na začátku příštího měsíce. První dítě, samozřejmě všechno řeší, plánuje, čte, připravuje se.
Já jsem celou dobu žila v tom, že až to přijde, pojedou do porodnice.
Brala jsem to jako samozřejmost. Nikdy jsme o tom nemluvily, tak jsem nad tím ani nepřemýšlela.
Až do víkendu.
Nějak přišla řeč na porod a já jsem zůstala úplně zaskočená. Ona totiž od začátku počítá s domácím porodem. Konkrétně s vodním porodem, doma, s porodní asistentkou. Má to nastudované, má kolem toho spoustu pozitivních informací a je přesvědčená, že je to pro ni ta nejlepší varianta. Žádní doktoři, žádné sestry - intimně, jen v kruhu nejbližších.
A součástí toho plánu je i nafukovací porodní bazének.
Jak o tom mluvila, snažila jsem se to pochopit. Opravdu. Jenže pak mi došlo to podstatné – ona to neplánuje „někde doma“. Ona to plánuje tady. U mě.
Zeptala jsem se jí, kam by se to vůbec dalo dát. A odpověď byla dost konkrétní: buď do obýváku, nebo do mojí ložnice, pokud bych si přesunula postel jinam.
V tu chvíli jsem poprvé pocítila, jak mi to celé začíná být nepříjemné.
Nechtěla jsem reagovat hned. Nechtěla jsem to shodit nebo ji nějak ranit. Ale čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila, že přes tohle se nepřenesu.
Nejde o to, že bych jí to nepřála. Naopak. Hrozně moc se těším vnoučátko. Ale představa, že se porod odehraje uprostřed mého obýváku… to je pro mě prostě příliš.
Je to můj domov. Malý, klidný prostor, na který jsem zvyklá. A najednou by se měl proměnit v místo, kde proběhne porod, se vším, co k tomu patří. Navíc v bytě s jednou koupelnou a minimálním zázemím.
Předevčírem jsem jí to řekla.
Snažila jsem se mluvit klidně, bez výčitek. Řekla jsem jí, že chápu, že má nějaký plán a že je to pro ni důležité, ale že já se na to necítím. Že jsem jsem připravená jim se vším pomoci, až bude to maličké na světě, to je jasné - ale že porod samotný u mě doma raději prostě nechci. A to ani nemluvím o všech rizicích, které tohle budou provázet a že mám o ní a o to malé opravdu, myslím si, že opodstatněný strach.
Dopadlo to přesně tak, jak jsem se bála.
Hodně se naštvala. Řekla, že jsem jí zničila porodní plán. Že moje myšlení je „ze staré školy“. Že všechno měla do puntíku promyšlené a teď neví, co bude dělat. Bylo vidět, že ji to opravdu zasáhlo.
Můj syn se postavil na její stranu. Řekl mi, že bych se měla omluvit a umožnit jí to. Že je to pro ně zásadní životní moment a že bych jim měla vyjít vstříc, zvlášť když u mě teď prostě musí být kvůli té havárii.
Jenže já to tak bohužel necítím.
Já jsem jim nabídla střechu nad hlavou ve chvíli, kdy ji potřebovali. S tím samozřejmě problém vůbec nemám. Ale tohle je podle mě něco úplně jiného.
Nechci, aby se u mě doma rodilo. Nechci v obýváku nafukovací bazének a řešit všechno kolem. A upřímně – není mi to příjemné ani po lidské stránce.
Teď je doma napjatá atmosféra. Mluvíme spolu minimálně, každý chodí kolem druhého opatrně a já mám pocit, že jsem z toho udělala mnohem větší problém, než jsem chtěla.
Zároveň si ale nejsem jistá, jestli bych to dokázala udělat jinak.
Takže si říkám, jsem v tomhle já ta špatná? Nebo je v pořádku, že jsem si nastavila hranici, i když to pro ně znamená komplikaci v tak citlivé chvíli?
Potřebovala bych na tohle možná slyšet i cizí názor, protože doma se to docela vyhrotilo a já už si nejsem jistá, jestli jsem to nepřehnala, nebo jestli jen stojím za něčím, co mi přijde úplně normální.
