Článek
Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by se usmíval a přikyvoval jen proto, aby byl klid. Když mi něco vadí, dám to najevo. Ne vždycky jemně, to uznávám, ale aspoň člověk ví, na čem je. Kvůli tomu jsem si v životě párkrát rozházela vztahy v práci i v rodině, jenže představa, že budu celý život mlčet a dusit v sobě vztek, je mi snad ještě protivnější.
Poslední dobou ale zjišťuju, že největší nervy mi nepřinášejí cizí lidi, ale moje vlastní rodina. Přesněji moje šestiletá vnučka Natálka.
A než mě někdo odsoudí jako zapšklou bábu, která nesnáší děti – není to tak. Když se narodila, byla jsem z ní úplně hotová. První vnouče. Kupovala jsem dupačky, vozila kočárek, hlídala ji skoro při každé příležitosti. Když byla malá, klidně u mě přespávala několik dní po sobě a já měla pocit, že si to babičkovství strašně užívám.
Jenže čím je starší, tím víc mám pocit, že z ní doma vychovávají malou celebritu, kolem které musí všichni chodit po špičkách. Na první pohled působí strašně roztomile. Umí být milá, obejme vás, směje se, povídá si. Jenže to všechno platí jen do chvíle, než se něco neodehraje přesně podle jejích představ. Pak se během pár sekund změní úplně všechno.
Stačí obyčejná věc. Třeba že jí řeknu, že už nebude další pohádka. Okamžitě následuje křik, prásknutí dveřmi, dupání a někdy i normální hysterický řev. Ne takové to běžné dětské zlobení, které člověk přejde. Myslím opravdu scény, kdy dítě začne ječet tak, že máte chuť otevřít okno a omluvit se sousedům.
Jednou jsem ji měla přes víkend u sebe a chtěla špagety se sýrem. Dobře. Udělala jsem jí je. Jenže po pár soustech oznámila, že vlastně chce palačinky. Řekla jsem jí, že nové jídlo dělat nebudu. Tak se na mě podívala úplně šokovaně, jako by něco takového v životě neslyšela. Pak odstrčila talíř a začala brečet, že jsem nejhorší babička na světě. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, že to dítě opravdu není zvyklé, že někdo myslí slovo ne vážně.
Další katastrofa jsou obchody. S Natálkou už skoro nikam chodit nechci, protože nikdy nevím, kvůli čemu přijde další scéna. Jednou chce plyšáka, podruhé sladkosti, potřetí nějakou plastovou blbost u pokladny. A když to nedostane, okamžitě začne divadlo.
Nedávno jsme byly v nákupním centru a ona si usmyslela, že chce obrovský kelímek zmrzliny, přestože už jednu měla. Když jsem odmítla, normálně si sedla doprostřed pasáže na zem a začala brečet. Lidi zpomalovali a koukali na mě stylem, jako bych ji týrala hlady. Nakonec jsem ji skoro táhla ven a měla pocit, že hanbou shořím. A nejhorší je, že člověk vypadá automaticky jako ten zlý. Nikdo už nevidí to, co tomu předcházelo.
Postupně jsem začala být po každém hlídání úplně vyčerpaná. Ne fyzicky. Psychicky. Protože doma u její matky podle mě prakticky neexistují hranice.
Moje snacha Simona je přesně ten moderní typ rodiče, který pořád řeší „emoce dítěte“, ale už moc neřeší, že dítě má občas prostě přijmout, že nebude po jeho. Když Natálka začne křičet, Simona místo aby ji uklidnila, začne kolem ní běhat a ptát se, co se děje, kdo ji rozrušil a co by jí udělalo radost. A mně z toho někdy normálně vstávají vlasy hrůzou.
Dlouho jsem mlčela. Hlavně kvůli synovi. Jenže člověk to v sobě nevydrží dusit věčně.
Jednou po dalším náročném odpoledni jsem Simoně opatrně řekla, že by možná Natálce prospělo trochu víc pravidel. Nic dramatického. Jen aby věděla, že ne všechno bude vždycky podle ní.
No… dopadlo to přesně tak, jak jsem čekala.
Simona okamžitě vystartovala, že problém není v Natálce, ale ve mně. Že jsem prý moc přísná, chladná a neumím s dětmi mluvit. Pak přidala něco, co mě zasáhlo snad nejvíc: „Natálka říká, že se u tebe necítí dobře.“
To mě normálně píchlo u srdce. Protože já ji mám opravdu ráda. Jen odmítám dělat, že je všechno v pořádku.
Syn u toho seděl a tvářil se, že by nejradši zmizel. Až později mi mezi dveřmi potichu řekl, že už nemá energii to doma řešit. A tím mi vlastně řekl úplně všechno.
Takže jsem si poprvé nastavila hranici já.
Každé léto bývala Natálka minimálně týden nebo dva u mě na chalupě. Letos se automaticky počítalo s tím, že si ji zase vezmu. Jenže tentokrát jsem řekla ne. Ne kvůli tomu, že bych ji neměla ráda. Ale protože už prostě nechci trávit dny tím, že budu poslouchat křik kvůli každé maličkosti a dělat někomu náhradního rodiče bez jakékoli podpory.
Samozřejmě jsem hned byla ta špatná. Prý přeháním. Prý jsem vztahovačná. Prý děti dnes prostě fungují jinak.
Možná.
Ale já si pořád myslím, že dítě potřebuje hranice stejně jako lásku. A že z dítěte, kterému nikdy nikdo neřekne ne, jednou většinou nevyroste moc příjemný člověk.
A upřímně? Po dlouhé době mám pocit, že se mi trochu ulevilo. Protože jsem konečně přestala dělat, že je všechno v pořádku, když není.
