Soused si u nás pořád půjčoval nářadí. Když jsem potřeboval jeho vrtačku, najednou měl zásady

Když jsme se nastěhovali do domu, měl jsem radost hlavně z toho, že konečně budu mít garáž a malou dílnu. Nejsem žádný velký kutil, ale základní věci kolem domu si rád udělám sám. Postupně jsem si proto pořídil vrtačku, brusku, přímočarou pilu, gola sadu a další nářadí, které člověk nepotřebuje každý den, ale když ho potřebuje, je rád, že ho má po ruce.

O dva domy vedle bydlel Radim. Zpočátku jsme se jen zdravili přes plot, časem jsme občas prohodili pár slov a jednou mi pomohl odtlačit auto, když mi v zimě odešla baterka. Nebyli jsme kamarádi, ale vycházeli jsme spolu normálně a přesně tak mi sousedské vztahy vyhovují.

Poprvé zazvonil kvůli nářadí asi půl roku po našem nastěhování. Potřeboval velký vrták do zdi a věděl, že něco podobného mám. Půjčil jsem mu ho bez přemýšlení a druhý den ho vrátil.

Pak potřeboval klíč na kola. O měsíc později brusku a následně prodlužovačku, protože jeho nedosáhla na zahradu. Vždycky se slušně zeptal a většinu věcí také vrátil, takže jsem v tom neviděl problém.

Postupně se ale frekvence zvyšovala. Když něco dělal na domě, často nejdřív přišel k nám, než aby zjišťoval, jestli potřebné nářadí vůbec vlastní. Jednou se u mě objevil třikrát během jednoho odpoledne, protože nejdřív potřeboval vrtačku, potom jiné bity a nakonec ještě metr.

Manželka si ze mě začala dělat legraci, že bych si měl na garáž pověsit otevírací dobu. Já to bral s humorem. Nářadí většinu času stejně leželo ve skříni a nepřipadalo mi rozumné, aby si každý člověk v ulici kupoval stejnou věc kvůli jednomu použití.

První problém přišel s přímočarou pilou. Radim si ji půjčil na sobotu, ale vrátil ji až další čtvrtek. Když jsem mu druhý den psal, že ji budu potřebovat, odpověděl, že práci ještě nedokončil a přinese ji večer.

Nepřinesl. Večer se změnil na pondělí a pondělí na čtvrtek. Když se pila konečně vrátila, byla celá od prachu a tupý list nechal stále nasazený.

Nechtěl jsem dělat scénu. Vyčistil jsem ji, list vyměnil a příště mu jen připomněl, že když něco potřebuju zpátky, rád bych to skutečně dostal. Radim se omluvil a několik dalších půjčení proběhlo bez problému.

Pak se podobná situace opakovala s aku šroubovákem. Tentokrát se vrátil vybitý a bez jednoho bitu. Radim tvrdil, že tam ten bit určitě nebyl už předtím, a já neměl chuť se hádat kvůli věci za pár korun.

Možná jsem si za to částečně mohl sám. Nikdy jsem mu jasně neřekl, že mi jeho přístup vadí. Když zazvonil, většinou jsem prostě došel do garáže a přinesl, co potřeboval.

Jednou si dokonce půjčil můj žebřík na celý víkend. Potřeboval vyčistit okapy a svůj měl krátký. Vrátil ho až v pondělí večer, ale protože jsem ho mezitím nepotřeboval, neřešil jsem to.

V průběhu několika let si ode mě půjčil tolik věcí, že už bych je asi všechny nedokázal vyjmenovat. Nářadí, zahradní hadici, tlakový čistič, startovací kabely, rudl i skládací stolek. Když se zeptal, většinou jsem řekl ano.

Právě proto mě docela překvapilo, co se stalo ve chvíli, kdy jsem něco potřeboval já.

Při montování polic se mi začala přehřívat příklepová vrtačka. Ještě fungovala, ale vydávala zvuk, který rozhodně nebyl zdravý, takže jsem ji raději odvezl do servisu. Technik mi řekl, že oprava potrvá několik dní.

Zrovna ten víkend jsem chtěl připevnit venkovní světlo na terasu. Nebylo to nic urgentního, ale všechno jsem už měl nachystané a chybělo mi jen vyvrtat dva otvory do zdi. Napadlo mě, že si na deset minut půjčím vrtačku od Radima.

Viděl jsem ho venku u auta, tak jsem za ním zašel. Řekl jsem mu, že moje je v opravě a jestli by mi na chvíli nepůjčil svoji příklepovou vrtačku. Čekal jsem úplně obyčejné ano.

Radim se zatvářil trochu rozpačitě.

Nejdřív jsem si myslel, že má vrtačku rozbitou nebo ji zrovna někam veze. Místo toho mi vysvětlil, že svoje elektrické nářadí zásadně nepůjčuje. Už se mu prý několikrát stalo, že někomu něco dal a vrátilo se mu to poškozené.

Chvíli jsem nevěděl, co říct. Zeptal jsem se, jestli myslí opravdu tu samou vrtačku, kterou má v garáži. Přikývl a dodal, že to nemám brát osobně, jen si prostě nastavil pravidlo.

To slovo mě pobavilo.

Pravidlo.

Člověk, který si ode mě za poslední roky půjčil polovinu garáže, měl najednou pevnou zásadu, že nářadí se nepůjčuje.

Řekl jsem mu, že jeho přístup samozřejmě respektuju. Jen mi připadá trochu zvláštní vzhledem k tomu, kolikrát si půjčoval věci ode mě. Radim odpověděl, že to je přece něco jiného, protože já s půjčováním evidentně problém nemám.

To byla vlastně pravda.

Jenže mi do té chvíle nedošlo, že naše sousedská výpomoc funguje jen jedním směrem.

Připomněl jsem mu, že loni měl několik dní mou brusku, předtím vrtačku a na jaře tlakový čistič. Radim pokrčil rameny a řekl, že jsem mu je půjčil dobrovolně. On svoje věci prostě půjčovat nechce.

Neměl jsem proti tomu jediný argument.

A vlastně jsem ani žádný nepotřeboval.

Zavolal jsem kamarádovi, který bydlel asi deset minut autem. Vrtačku mi půjčil a během půl hodiny jsem měl hotovo. Radimovu vrtačku jsem už dál neřešil.

Celá situace mi ale zůstala v hlavě. Ne proto, že bych měl pocit, že mi něco dluží. Pokud nechce půjčovat vlastní věci, je to jeho právo. Spíš mi došlo, že já také nemusím automaticky půjčovat svoje.

O několik týdnů později dostala tahle nová myšlenka první příležitost.

Radim zazvonil v sobotu ráno.

Potřeboval úhlovou brusku.

Stál ve dveřích úplně stejně jako mnohokrát předtím. Řekl, že potřebuje na chvíli zkrátit kus kovu a jestli mu nepůjčím brusku. Měl ji prý do hodiny zpátky.

Odpověděl jsem, že bohužel ne.

Byl viditelně překvapený. Zeptal se, jestli ji používám. Řekl jsem, že ne, ale že jsem si nastavil pravidlo a elektrické nářadí už nepůjčuji.

Chvíli na mě koukal.

Pak se zeptal, jestli to myslím vážně.

Řekl jsem mu, že úplně. Nechtěl jsem být zlý ani dělat teatrální odplatu. Jen jsem zopakoval téměř přesně to, co mi před několika týdny řekl on.

Radim namítl, že mezi námi je to přece něco jiného. Jsme sousedi a známe se několik let. Připomněl jsem mu, že přesně totéž platilo ve chvíli, kdy jsem potřeboval jeho vrtačku.

Na chvíli bylo ticho.

Nakonec řekl, že moje reakce je trochu dětinská. Podle něj jsem se urazil a teď mu to vracím.

Možná měl částečně pravdu. Rozdíl byl v tom, že jeho pravidlo mi najednou začalo připadat docela rozumné.

Brusku jsem kupoval za svoje peníze. Když ji někdo zničí, řeším opravu já. Když ji potřebuju a je zrovna u souseda, čekám já. A když se vrátí špinavá, vybitá nebo s chybějícím příslušenstvím, dávám ji do pořádku také já.

Do té doby jsem to považoval za součást sousedské pomoci. Pak jsem pochopil, že sousedská pomoc je něco jiného než situace, kdy jeden člověk půjčuje a druhý má zásadu, že nepůjčuje nic.

Řekl jsem Radimovi, že mu klidně pomůžu ten kus kovu uříznout u mě v garáži. Brusku ale z domu nedám.

To odmítl.

Asi o hodinu později jsem ho viděl odjíždět autem.

Náš vztah se nijak dramaticky nezhoršil. Pořád jsme se zdravili a občas prohodili pár slov. Jen přestal chodit pro nářadí.

Zjistil jsem, že si mezitím koupil vlastní brusku. Později se u něj objevil i tlakový čistič a nový žebřík. Ukázalo se, že spoustu věcí, které si několik let půjčoval, si mohl pořídit dávno.

Manželka byla nadšená hlavně z toho, že už nemusíme hledat, kde zrovna něco je.

Já jsem měl smíšené pocity. Na jednu stranu mi připadalo trochu absurdní, že kvůli jedné vrtačce skončila několikaletá výměna nářadí. Na druhou stranu to byla vůbec někdy výměna?

Půjčoval jsem hlavně já.

Asi po půl roce zazvonil znovu. Tentokrát potřeboval velký momentový klíč, který člověk používá párkrát za rok a opravdu nemá smysl, aby ho měl každý dům v ulici.

Zeptal se trochu opatrněji než dřív, jestli moje pravidlo pořád platí.

Řekl jsem, že ano.

Pak jsem dodal, že pokud chce, může přijít s tím, co potřebuje udělat, a klíč použít u mě. Nemám problém pomoct, jen už nechci rozdávat svoje vybavení na několik dní po okolí.

Tentokrát souhlasil.

Přišel, práci jsme udělali společně a za dvacet minut byl hotový.

Od té doby si občas pomůžeme. Když má Radim něco, co nemám já, nabídne to. Když potřebuje moje nářadí, většinou přijde ke mně a použijeme ho spolu.

Už se nestává, že mi bruska zmizí na týden nebo že hledám bit, který se někde ztratil. Zároveň nemusí každý z nás vlastnit úplně všechno.

Vlastně fungujeme sousedsky lépe než předtím.

Jen k tomu bylo potřeba jedno malé nedorozumění kolem vrtačky.

Když se na to dívám zpětně, nejvíc mě neštvalo, že mi Radim vrtačku nepůjčil. Byla jeho a měl plné právo rozhodnout, komu ji dá. Vadilo mi něco jiného.

Roky považoval moje ano za samozřejmost, zatímco svoje ne za zásadu.

Dokud jsem na stejnou zásadu nepřešel také já.

Najednou mu připadala dětinská, malicherná a nesousedská. Po několika měsících jsme oba pochopili, že pravidlo může být úplně v pořádku.

Jen musí fungovat na obě strany.