Článek
Když se do bytu vedle nás nastěhovala paní Jana, první, čeho si člověk všiml, byl její pes.
Malý bílý maltézák, pořád perfektně ostříhaný, mašličky, drahé vodítko a oblečky snad na každé počasí. Už během prvního týdne nám několikrát vysvětlila, že psi nejsou zvířata, ale členové rodiny. Že ona by prý nikdy nepochopila lidi, kteří si pořídí psa a pak se mu nevěnují. Mluvila o něm skoro jako o dítěti. Dokonce jednou na chodbě opravila sousedku, která řekla „pes“, a s úplně vážnou tváří odpověděla:
„On není pes. On je moje rodina.“
Na sociálních sítích byla úplně stejná.
Moje přítelkyně ji jednou našla na Facebooku a ukazovala mi její profil. Fotky psa snad každý den. Citáty o lásce ke zvířatům. Sdílené příspěvky o týraných psech a dlouhé statusy o tom, že „zvířata jsou často lepší než lidé“. Pod každou druhou fotkou nějaký dojemný odstavec o bezpodmínečné lásce a o tom, jak by se lidé měli od psů učit věrnosti.
Kdyby ji člověk znal jen odtamtud, myslel by si, že doma provozuje útulek.
Jenže realita vypadala trochu jinak.
Ze začátku jsme si toho moc nevšímali. Jen občas bylo slyšet štěkání z balkonu. Jenže postupně začalo být jasné, že ten pes tam tráví nějak podezřele moc času.
Ráno jsme odcházeli do práce — pes na balkoně.
Odpoledne jsme se vraceli — pořád tam byl.
Večer znovu štěkal za zavřenými dveřmi.
A nebylo to nějaké občasné vyvětrání na pár minut. Ten pes tam proseděl klidně půl dne.
Nejdřív jsem si říkal, že třeba přeháním. Že ho tam nechává jen občas. Jenže čím déle jsme tam bydleli, tím víc bylo jasné, že to je úplně normální režim.
A nejhorší bylo léto.
Malý balkon na přímém slunci, rozpálené dlaždice a pes zavřený venku, zatímco ona byla pryč. Občas tam měl misku s vodou, občas ani to ne. Jednou jsem ho viděl, jak se schovává v úplném rohu u zdi, kde byl aspoň malý kousek stínu.
Jednou jsem přišel domů dřív z práce a slyšel ho kňučet už od vchodu do domu. Ne takové to normální štěkání psa. Fakt zoufalé kňučení.
Normálně mi z toho bylo blbě.
Večer jsme o tom doma mluvili s přítelkyní a ona jen řekla:
„Hlavně že pořád všude píše, jak miluje zvířata.“
A přesně to mě na tom štvalo asi nejvíc.
Kdyby byla normálně lhostejná, člověk si řekne dobře, další blbá sousedka. Jenže ona neustále moralizovala ostatní.
Jednou na chodbě seřvala souseda z přízemí, protože jeho pes prý tahal na vodítku.
Jindy zase vykládala, že některým lidem by měla být zvířata úplně zakázaná.
A pak zavřela vlastního psa na šest hodin na balkon.
Postupně si toho začali všímat i další lidi v domě. Hlavně kvůli štěkání. Jenže nikomu se nechtělo nic řešit. Klasický panelákový styl — všichni si stěžují doma, ale osobně nikdo nic neřekne.
Jenže ono to bylo čím dál horší.
Pes začal štěkat skoro každý den. Někdy brzy ráno, někdy večer. Občas jen nervózně pobíhal sem a tam a škrábal na dveře. A nejhorší bylo, že ona doma často normálně byla. Člověk slyšel televizi nebo telefonát, ale pes stejně zůstával venku.
Jako kdyby prostě překážel.
Až jednou ruply nervy mně.
Byla sobota ráno. Chtěli jsme si trochu přispat, jenže pes štěkal snad od sedmi. Ne přerušovaně. V kuse.
Vylezl jsem na balkon a viděl ho vedle na tom jejich. Miska převrácená, pes nervózně pobíhal sem a tam a dveře do bytu zavřené.
A Jana nikde.
Kolem poledne se konečně objevila. V ruce kafe, sluneční brýle, evidentně úplně v pohodě.
A já už toho měl dost.
Když odemykala dveře, normálně jsem na ni zavolal:
„Ten pes tam byl celé dopoledne.“
Otočila se a okamžitě nasadila ten uražený výraz.
„Prosím?“
„Štěká tam celé hodiny. Vždyť je venku pořád.“
„On miluje balkon.“
Normálně jsem chvíli přemýšlel, jestli si ze mě nedělá srandu.
„Tak to teda moc nevypadá.“
A v tu chvíli úplně změnila tón.
Najednou jsem byl já ten problém. Prý ji sleduju. Prý jí nemám co mluvit do života. Prý někteří lidi jen závidí vztah, který má se svým pejskem.
To „pejskem“ řekla úplně tím sladkým hlasem, až se mi chtělo smát.
Jenže zároveň jsem měl strašný vztek.
Protože přesně tihle lidi bývají nejhorší.
Navenek strašně empatičtí, morální a citliví. Plná pusa lásky, soucitu a správných názorů. Ale realita vypadá úplně jinak, když se nikdo nedívá.
Od té hádky byla ještě horší.
Začala schválně vyprávět sousedům, že ji obtěžujeme. Na chodbě nás demonstrativně nezdravila a jednou jsem dokonce slyšel, jak někomu říká, že „někteří lidi by se měli starat hlavně o sebe“.
Jenže psa stejně dál zavírala na balkon.
Možná o trochu míň. Ale pořád.
A víte, co bylo úplně nejlepší?
Asi měsíc po té hádce sdílela na Facebooku dlouhý příspěvek o tom, jak je strašné, že někteří lidé nezvládají péči o zvířata a přitom si je pořizují jen jako módní doplněk.
Pamatuju si, jak jsem na ten status koukal a normálně se smál.
Protože někdy jsou nejhlasitější moralisti přesně ti lidé, kteří by se měli podívat hlavně sami na sebe.
