Článek
Když jsme se s manželkou nastěhovali do bytu, starší pár vedle už tam bydlel několik let. V domě je znal každý, ale vlastně o nich skoro nikdo nic nevěděl. Na chodbě člověk potkal hlavně je a jejich tři psy. Vždycky rychle prošli kolem, sotva pozdravili a hned za sebou zavřeli dveře. Působili uzavřeně, ale nijak zvlášť nepříjemně. Říkal jsem si, že to budou ti sousedé, kteří si hledí svého a člověk o nich skoro neví. Občas jsem je zahlédl z okna, jak jdou pomalu venčit psy kolem domu, každý držel jedno vodítko a třetí pes pobíhal mezi nimi. Nikdy se nezastavili s nikým na delší řeč, jen prošli a zase zmizeli uvnitř.
Aspoň zpočátku to tak vypadalo.
První týdny po nastěhování jsme řešili hlavně běžné věci kolem bytu. Vybalování, drobné opravy, zvykání si na nový prostor. V bytě bylo ještě hodně krabic a člověk pořád něco hledal, protože nic nebylo na svém místě. Až po čase se ukázalo, že vedle nás nebydlí tichý starší pár, ale lidé, kteří dokážou udělat problém skoro z čehokoliv.
První stížnost přišla kvůli mojí ženě. Pracuje často z domova a velkou část dne telefonuje s klienty. Jedno dopoledne zazvonila sousedka a velmi vážně mi oznámila, že ji ženino telefonování ruší. Prý mluví moc nahlas a přes topení je všechno slyšet. Dokonce navrhla, že by si měla přesunout pracovní místo dál od radiátoru. Chvíli jsem si myslel, že si dělá legraci. Žena přitom pracuje normálně přes den, ne večer ani v noci, a hlas má úplně běžný. V paneláku je během dne slyšet kdeco — pračka, vysavač, televize, někdy děti na chodbě. Ale problém byl zrovna telefonát. Když jsem to večer vyprávěl ženě, sama nechápala, co přesně by měla dělat jinak, protože mluvila úplně normálně jako každý jiný člověk při práci.
Snažil jsem se to tehdy brát s klidem. Řekl jsem si, že možná mají citlivější sluch nebo prostě horší den. Jenže za pár dní přišla další stížnost.
Na balkon jsme dali malé krmítko pro ptáky. Nic velkého, obyčejné krmítko položené na parapetu, ne na zábradlí. Mně osobně přišlo příjemné ráno sledovat, jak si tam přiletí sýkorky nebo vrabci. Občas tam ptáci posedávali jen pár minut a pak zase odletěli na stromy mezi domy. Jenže sousedům to vadilo. Jednou zazvonili oba a oznámili nám, že jim ptáci znečišťují prádlo, které suší na balkoně. Vysvětloval jsem, že krmítko je uvnitř balkonu a ptáci létají po celém sídlišti, takže těžko můžeme ovlivnit, kam si sednou. Nepomohlo to. Odcházeli s výrazem, jako bychom jim schválně dělali naschvály.
Další konflikt přišel ve chvíli, kdy jsme si nechali vyměnit vstupní dveře. Dopředu jsme dali vědět na nástěnku v domě, že dopoledne bude několik hodin hluk. Firma přijela ráno, práce běžela normálně a po necelých třech hodinách bylo hotovo. Řemeslníci pracovali rychle a snažili se mít všechno co nejdřív hotové. Jenže sotva začali vrtat, soused stál ve dveřích a hlasitě jim vysvětloval, že je to nepřípustné, že se nedá doma existovat a že jsme bezohlední. Bylo mi trapně hlavně před těmi chlapy z firmy, protože ti jen stáli s nářadím v ruce a nevěděli, jestli pokračovat, nebo čekat, až se uklidní.
Od té doby to pokračovalo pořád stejně. Když přišla návštěva, vadily kroky na chodbě. Když jsme zavřeli dveře trochu hlasitěji, přišla poznámka, že v domě nejsme sami. Stačila drobnost a hned byl problém. Člověk měl někdy pocit, že stačí jen normálně fungovat a už to může být důvod k další připomínce.
Nejvíc na tom všem paradoxně bylo, že oni sami hluční být mohli. Jejich tři psi se často rozštěkali kvůli úplné maličkosti — někdo prošel po chodbě, zazvonil výtah nebo se venku ozval hluk. A jakmile začali, trvalo dlouhé minuty, než se uklidnili. Nejhorší to bylo v noci. Stačilo, aby se něco ozvalo na chodbě nebo venku, a psi spustili tak hlasitě, že nás to několikrát probudilo ze spaní. Člověk pak ležel ve tmě a čekal, kdy konečně přestanou. Někdy se štěkot po chvíli utišil a za pár minut začal znovu, jako by se navzájem znovu vyprovokovali. Když jsme na to jednou opatrně upozornili, soused okamžitě spustil, že oni si na nás také nestěžují za všechno, a začal vytahovat staré věci — telefonování, krmítko, dveře.
Člověk pak pochopí, že nejde ani tak o konkrétní problém, ale spíš o jejich potřebu mít pořád pocit, že jim někdo narušuje klid. Každá maličkost je důvod k nové výtce. Každé setkání na chodbě člověk radši zkrátí na pozdrav a rychlý odchod. Časem jsme se naučili, že je jednodušší nic nevysvětlovat a rozhovor zbytečně neprodlužovat.
Nikdy bych nevěřil, jak moc dokážou sousedské vztahy ovlivnit běžný život. Byt máme rádi, zvykli jsme si na místo i okolí, ale ten pocit, že vedle žije někdo, kdo neustále čeká na další záminku ke stížnosti, člověku zůstává v hlavě. A někdy stačí jen slyšet jejich dveře na chodbě a automaticky si říct, co bude zase dnes.
