Článek
Už několik let na sobě pozoruju jednu věc. Čím jsem starší, tím víc mě vytáčí drobnosti, které jsem dřív možná jen přešel mávnutím ruky. A úplně nejvíc jedna konkrétní situace, která se opakuje skoro každý den.
Lidé na chodnících.
Přesněji řečeno jejich schopnost zabrat celý prostor a tvářit se, že kolem nich nikdo další neexistuje.
Možná to zní jako malichernost. Jenže zkuste si několik let skoro denně vyhýbat dvojicím, které jdou vedle sebe a ani je nenapadne trochu uhnout. Rodinám roztaženým přes celý chodník. Skupinkám teenagerů, které jdou jako živá barikáda. Nebo lidem zírajícím do telefonu, kteří mění směr každé dvě sekundy a očekávají, že se jim automaticky přizpůsobí celé okolí.
A nejvíc mě asi štve ta samozřejmost.
Takové to tiché očekávání:
„Uhni ty.“
Dřív jsem to dělal automaticky. Stáhl jsem se ke kraji, vešel do trávy, zastavil se, omluvil se, i když jsem objektivně nemusel. Jenže postupně mi začalo docházet, že to dělám skoro pořád já.
Nechci znít jako nějaký zatrpklý dědek bojující proti světu. Jen mám pocit, že se z obyčejné ohleduplnosti pomalu stává vzácnost. Lidé se pohybují prostorem, jako by byli sami. Sluchátka v uších, oči v mobilu, absolutní nezájem o okolí.
A pak jsou situace, které mě dokážou vytočit do běla.
Typicky úzký chodník někde v centru města. Z jedné strany zeď domu, z druhé silnice. Není kam uhnout. Přesto proti vám jdou dva lidé vedle sebe a ani je nenapadne se na dvě vteřiny srovnat za sebe. Prostě pokračují dál a čekají, že zmizíte.
V zimě je to ještě lepší. Chodník úzký už tak a po stranách hromady špinavého sněhu. Takže vaše možnosti jsou v zásadě dvě – buď skočit do břečky a sněhu, nebo doufat, že si protijdoucí skupinka konečně všimne, že na světě existují i jiní lidé.
Jenže většinou nevšimne.
A člověk to začne registrovat čím dál víc. Třeba páry, které se drží za ruce přes celý chodník a ani na vteřinu nepovolí. Nebo skupinky lidí před obchodními centry, které se zastaví přesně uprostřed cesty a začnou debatovat, zatímco ostatní je musí obcházet po silnici. Úplně miluju i lidi, kteří vyjdou z tramvaje, zastaví se hned za dveřmi a začnou přemýšlet, kam vlastně chtějí jít dál.
A samozřejmě mobilní zombie.
To je speciální disciplína sama o sobě. Člověk proti vám jde se sklopenou hlavou, píše zprávu nebo scrolluje sociální sítě a vůbec nevnímá okolí. A nejhorší je, že automaticky očekává, že všichni ostatní budou uhýbat za něj.
Úplně nejlepší jsou ale trojice namačkané vedle sebe na chodníku širokém tak maximálně pro dva lidi. A oni jdou, povídají si, smějí se, koukají přímo na vás… a stejně nikoho ani nenapadne trochu uhnout. Vždycky mám chuť se zeptat, co přesně ode mě čekají. Že je přeskočím? Přelétnu? Rozpustím se ve vzduchu?
Zrovna nedávno se mi to stalo znovu.
Šli proti mně dva mladí kluci a mezi nimi slečna. Už z dálky mě museli vidět. Chodník byl úzký, úplně jasná situace. Stačilo, aby jeden z nich na pár vteřin zpomalil nebo se zařadil za ostatní. Jenže ne. Šli dál vedle sebe, úplně suverénně, a tvářili se, že problém budu řešit já.
A já už přesně tenhle typ lidí znám. Takové to sebevědomé „my jdeme a ty si nějak poraď“.
Kdysi bych automaticky uhnul. Asi bych ještě udělal ten svůj debilní poloúsměv, aby náhodou nevznikla trapná situace.
Jenže mě to přestalo bavit.
A tak jsem si vytvořil vlastní způsob „řešení“. I když řešení… ono to situaci vlastně spíš zhoršuje. Ale mě to upřímně začalo strašně bavit.
Přestal jsem uhýbat ke kraji.
Místo toho začnu na poslední chvíli uhýbat doprostřed chodníku. Přesně mezi ten největší chumel lidí.
A reakce bývají nádherné.
Nejenže najednou zjistí, že jim někdo neuhnul. Ještě navíc musí sami uskočit každý na jinou stranu, aby do mě nenarazili. Takže místo aby se jeden člověk normálně stáhl o půl metru bokem už dávno předtím, najednou na poslední chvíli uskakují přes půl chodníku jak kuželky.
A dobře jim tak.
Nejvíc mě baví ten moment překvapení. Takové to upřímné pohoršení v obličeji:
„Počkej… co to jako dělá?“
„On nám jako neuhne?“
„To si dělá srandu?“
Někteří ještě na poslední chvíli prudce zvednou hlavu od mobilu a tváří se skoro dotčeně, že se svět nepřizpůsobil jejich trase. Jiní po mně hodí uražený pohled, jako bych porušil nějaké nepsané pravidlo, podle kterého musí vždycky uhýbat ten slušnější.
A přesně to mě na tom vlastně baví nejvíc.
Ten krátký moment, kdy si někdo, kdo automaticky počítal s tím, že mu všichni zmizí z cesty, najednou musí uvědomit, že na tom chodníku není sám.
Jasně, je to pasivně agresivní. Naprosto.
Ale po letech věčného uskakování jsem si na tom vytvořil skoro malou radost. Ne nějakou hysterickou nebo vyloženě konfliktní. Spíš takové drobné škodolibé zadostiučinění.
A upřímně? Ty uražené ksichty mě občas opravdu těší.
Takové to nevěřícné:
„Co si to dovolil?“
„On nás jako donutil uhnout?“
Ano. Přesně to se právě stalo.
Samozřejmě nejsem úplný magor. Když vidím maminku s kočárkem, staršího člověka nebo někoho, kdo má evidentně problém se pohybovat, normálně uhnu. Nejsem bezohledný idiot.
Ale zdraví dospělí lidé, kteří se roztáhnou přes celý chodník a automaticky očekávají, že všichni ostatní zmizí z cesty?
Tam už mě moje stará ohleduplnost nějak přešla.
A čím dál víc mám pocit, že podobných lidí přibývá. Každý si jede svou malou bublinu, svoje tempo, svůj mobil, svůj rozhovor. A ostatní jsou jen pohyblivá překážka.
Takže ano. Moje řešení je trochu dětinské. Trochu pasivně agresivní. A asi ne úplně normální.
Jenže po pravdě? Po letech uhýbání mám občas skoro až absurdně dobrou náladu, když se ten lidský „neuhýbací tank“ musí na poslední chvíli rozpadnout na dvě poloviny, protože tentokrát prostě neuhnu já.
