Článek
Máme s manželem dvojčata — syna a dceru. Letos slavili narozeniny a jako každý rok jsme udělali menší rodinnou oslavu.
Nic obrovského. Jen zahrada, gril, dort, balónky, pár příbuzných, děti pobíhající kolem bazénku a klasický chaos, který u podobných akcí bývá.
A samozřejmě hromada dárků.
Děti byly nadšené úplně ze všeho. V jejich věku je v podstatě jedno, jestli dostanou stavebnici za dva tisíce nebo samolepky za třicet korun. Hlavně že je to zabalené, barevné a můžou to roztrhat.
Dcera se pokaždé teatrálně nadechla, než začala trhat papír, syn se zase snažil všechno rozbalovat co nejrychleji najednou a kolem seděli dospělí, smáli se a fotili si to.
Přijel i můj bratr se svou manželkou.
Jsou spolu dlouho, ale děti zatím nemají. Upřímně jim to nijak nezávidím ani neřeším. Každý má život nastavený jinak. Oni hodně cestují, chodí po restauracích, kupují si drahé věci, spontánně létají na víkendy do zahraničí a obecně si užívají život po svém.
Ať si každý dělá, co chce.
Jen občas nad některými věcmi zůstává rozum stát.
Každému z dětí přivezli velkou dárkovou tašku. A na první pohled to vypadalo vlastně hezky.
Uvnitř byly různé drobnosti — pastelky, omalovánky, nálepky, nějaké tvořivé sady, malé plyšáky, fixy, gumovací pera a podobné věci.
Takový ten mix drobností, který děti většinou milují.
Děti byly samozřejmě nadšené.
Dcera okamžitě běhala po zahradě s plyšovým zajíčkem a syn si sedl na zem a začal si prohlížet samolepky. Pak oba asi deset minut řešili, kdo dostal hezčí pastelky.
Všechno vypadalo úplně normálně.
Abych byla fér — v tu chvíli mě vůbec nic nenapadlo.
Normálně jsme seděli dál, jedli dort, bavili se a děti si hrály.
Jenže večer, když už hosté odjeli a doma konečně nastal relativní klid, začala jsem uklízet všechny nové hračky a výtvarné věci do pokojíčku.
A tehdy jsem si začala všímat detailů.
Na spoustě věcí zůstaly cenovky.
A ne jen obyčejné cenovky.
Byly to ty obří červené nebo neonové samolepky s nápisy typu „KONEČNÝ VÝPRODEJ“, „-80 %“, „-90 %“, „POSLEDNÍ KUSY“.
Nejdřív jsem nad tím mávla rukou.
Vždyť dobře, no. Každý někdy koupí něco ve slevě.
Jenže pak jsem začala ty věci brát jednu po druhé do ruky a pomalu mi začalo docházet, že to není náhoda.
Ty věci k sobě vůbec nepatřily.
Pastelky byly v zimním obalu s vločkami a sněhulákem. Nálepky byly velikonoční vajíčka a kuřátka. Jeden plyšák byl velikonoční zajíc. Pak tam byly nějaké podzimní dekorace na tvoření, samolepky dýní a dokonce malý zápisníček s nápisem „Veselé Vánoce“.
Byl to úplný chaos.
Jak kdyby někdo několik měsíců chodil po různých obchodech a pokaždé vzal jen to úplně nejlevnější, co zrovna leželo ve slevovém koši u pokladny.
A čím déle jsem to probírala, tím zvláštněji mi z toho bylo.
Protože to nepůsobilo jako normálně vybraný dárek.
Působilo to jako hromada náhodných zbytků, které se někde válely ve výprodejích a které bylo škoda nechat tam za pár korun.
A znovu — nejde o peníze.
To je na tom právě to zvláštní.
Kdyby dětem koupili normálně jednu malou stavebnici nebo jednu obyčejnou knížku za pár stovek, vůbec mě to nenapadne řešit.
Vždyť děti stejně nepotřebují hory drahých věcí.
Jenže tohle působilo strašně… vypočítavě.
Jak kdyby šlo hlavně o to přivézt co největší tašku za co nejméně peněz.
A úplně nejvíc mě asi zarazilo vědomí, že můj bratr opravdu nemá hluboko do kapsy.
Před týdnem dával na Instagram fotky z degustační večeře někde ve Vídni. Švagrová si pravidelně kupuje kabelky, které stojí víc než naše měsíční splátka auta.
Když jedou na dovolenou, automaticky berou business lounge na letišti a sdílí stories z rooftop barů někde v Barceloně nebo Miláně.
A pak přijedou na narozeniny svých jediných neteří a synovců s taškou věcí z povánočních a povelikonočních výprodejů za pár korun.
A zase — já po nich nechci drahé dárky.
Opravdu ne.
Jen mi přijde strašně zvláštní ten kontrast.
Na sobě a svém životním stylu nešetří prakticky nikdy.
Ale u dětí to najednou působilo stylem:
„Hlavně co nejlevněji.“
Nejhorší je, že dětem je to úplně jedno.
Ty byly šťastné i za ty samolepky.
A možná právě proto mě to tak zarazilo.
Protože malé děti mají radost z čehokoliv. Nemusíte utrácet tisíce. Stačí jim maličkost.
Jenže přesně proto mi přijde zvláštní, že někdo ani v takové chvíli nedokáže vybrat něco normálně a s trochou péče.
Nemuselo to být drahé.
Ale mohlo to alespoň působit, že nad tím někdo přemýšlel víc než stylem:
„Jé, tady mají po Velikonocích samolepky za devět korun, vezmu tři.“
A možná jsem přecitlivělá.
Možná je to opravdu praktické a jen to zbytečně řeším.
Ale když jsem pak držela v ruce balení vánočních pastelek přelepené třemi vrstvami slevových samolepek, fakt jsem si neříkala:
„To je od nich hezké.“
Spíš:
„Ty jo… jim na těch dětech snad opravdu vůbec nezáleží.“
