Článek
Když se nám narodil syn, všichni mě upozorňovali, že si mám užívat období, kdy ještě leží na jednom místě. Tehdy jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Myslela jsem si, že rodiče jen tradičně straší novopečené maminky.
Pak se naučil lézt.
A pochopila jsem.
Jakmile přišel na to, jak se pohybovat po čtyřech, nastal v našem bytě konec klidu. Najednou byl všude. Otočila jsem se pro hrnek čaje a on byl u botníku. Šla jsem vyndat prádlo z pračky a už zkoumal zásuvky v kuchyni. Vylézal pod stůl, zajímal se o kabely, boty i květináče. Chvíli nepozornosti stačila a už byl někde, kde být neměl.
Když jiné maminky vyprávěly, jak jejich děti sedí na dece a hrají si s kostkami, já měla pocit, že doma vychovávám malého průzkumníka. Někdy jsem byla večer unavenější než po pracovním dni. Neustále jsem něco uklízela výš, zabezpečovala zásuvky a přemýšlela, kam se dostane příště.
Jenže po několika měsících jsem si začala všímat zvláštní věci.
Syn lezl rychleji než většina jeho vrstevníků. Bez problémů se postavil u gauče, u stolu nebo u skříně. Dokázal stát poměrně jistě a pevně se držel nábytku. Jenže po dvou prostě chodit nechtěl.
Když potřeboval někam dojít, spadl na všechny čtyři a vyrazil. Upřímně řečeno jsem ho chápala. Byl tak mnohem rychlejší. Občas jsem si dokonce říkala, že kdyby měl na výběr mezi lezením a chůzí, zvolí lezení ještě v první třídě.
Jenže okolí začalo být nervózní.
„Kolik mu je?“
„Pořád ještě nechodí?“
„Sousedovic holčička už běhala před dvěma měsíci.“
Podobné poznámky jsem poslouchala stále častěji.
Nejvytrvalejší byla moje tchyně.
„Ten váš pořád jen leze,“ poznamenala snad při každé návštěvě. „Neměl by už chodit?“
Přitom pediatrička byla v klidu. Říkala, že každé dítě je jiné a že není důvod panikařit. Jenže zkuste být rodičem a úplně ignorovat poznámky okolí. Občas vám nějaký červík pochybností do hlavy stejně vleze. Člověk si začne všímat věcí, které předtím neřešil, a přemýšlí, jestli něco nezanedbal.
Jednou jsem v obchodě narazila na dětské chodítko. Nemyslím takové to, do kterého se dítě posadí. Byla to obyčejná hračka na kolečkách, které se dítě drží a tlačí ji před sebou. Mělo barevná tlačítka, kostky a různé zvuky.
Řekla jsem si, proč to nezkusit.
Syn si ho zamiloval okamžitě.
První den udělal pár nejistých kroků. Za několik dní s chodítkem objížděl celý obývák. Za dva týdny už chodil téměř po celém bytě. A za další měsíc chodítko nepotřeboval vůbec.
Najednou běhal po vlastních.
Byla jsem nadšená. Tchyně také. Okolí přestalo řešit, proč ještě nechodí, a život šel dál.
Nebo jsem si to alespoň myslela.
Chodítko časem skončilo ve sklepě. Vedle staré autosedačky, několika krabic s oblečením a hraček, ze kterých dávno vyrostl. Syn dnes běhá, skáče, jezdí na kole, hraje fotbal s kamarády a po lezení po čtyřech už dávno není ani památky.
Jenže na internet se zřejmě nezapomíná.
Před časem jsem byla ve facebookové skupině pro rodiče. Jedna maminka si tam zoufala, že její dcera stále nechce chodit a raději leze po čtyřech. Přesně jsem si vzpomněla na období, kdy jsem řešila totéž.
Protože jsem měla podobnou zkušenost, napsala jsem jí, co tehdy pomohlo nám.
Čekala jsem poděkování. Nebo maximálně nesouhlas.
Místo toho se spustila lavina.
Prý to škodí motorice. Prý to zatěžuje kyčle. Prý dítě nutím do něčeho, na co není připravené. Prý si koleduji o zdravotní problémy. Někteří lidé psali, jako by šlo o zásadní rodičovské selhání, ne o obyčejnou dětskou pomůcku, kterou jsme používali pár týdnů.
Najednou měl každý názor. Lidé, které jsem nikdy neviděla, přesně věděli, co jsem udělala špatně. Dozvěděla jsem se, že ohrožuji vývoj dítěte, kazím mu motoriku a zadělávám na problémy do budoucna. Někteří diskutující dokonce působili dojmem, že by nejraději sepsali oznámení na sociálku.
Přitom můj syn mezitím normálně běhal po hřišti.
A nebyl to jen internet.
Moje tchyně si zase neodpustí poznámky opačného typu.
„Za nás nic takového nebylo.“
„Dneska se všechno moc řeší.“
„My jsme vás prostě nechali vyrůst.“
Takže z jedné strany poslouchám, že jsem dítěti málem zničila vývoj, a z druhé, že dnešní rodiče řeší samé nesmysly.
A tehdy mi došlo, jak zvláštní doba to vlastně je.
Když syn lezl, poslouchala jsem, že by už měl chodit.
Když jsem mu pomohla rozchodit se, poslouchala jsem, že jsem to udělala špatně.
A kdyby se rozchodil o měsíc později sám, určitě by se zase našel někdo, kdo by tvrdil, že jsme měli něco udělat dřív.
Dnes už si z toho dělám spíš legraci. Chodítko dávno zmizelo ve sklepě a možná už ani nevím, ve které krabici skončilo. Můj syn mezitím vyrostl v zdravého kluka, který je neustále v pohybu, sportuje a energie má na rozdávání. Když ho dnes vidím sprintovat po hřišti nebo jezdit na kole, jen těžko bych hledala důkaz, že mu pár týdnů s dětským chodítkem nějak ublížilo.
Jen vzpomínka na můj údajný výchovný přešlap občas pořád žije dál.
