Článek
Když jsem se před lety seznámila se svým manželem Martinem, věděla jsem, že náš vztah nebude úplně obyčejný. Martin pochází z Německa. Do Česka přijel původně během studií na vysoké škole, během studijní praxe jsme se i poznali a nakonec dostal zajímavou pracovní nabídku, kvůli které se rozhodl tady zůstat.
Dnes je mu osmatřicet, mně šestatřicet a společně jsme si v Česku vybudovali domov i rodinu. Martin dnes mluví česky téměř bez přízvuku a Německo mu připomínají hlavně rodiče, kteří stále žijí v malém městě na severu, nedaleko Hamburku.
Má s nimi velmi blízký vztah. Úplně to chápu. Když děti odejdou za prací do jiné země a pak tam nakonec zapustí kořeny, každé setkání má mnohem větší cenu než jen nějaká běžná návštěva přes půl republiky.
Právě proto už několik let funguje stejný systém.
Martinovi rodiče přijedou jednou ročně do Česka a zůstanou u nás téměř celý měsíc. Oba ještě pracují, ale už nejsou nejmladší. Dlouhé cestování jim není příjemné, a když už absolvují několikahodinovou cestu přes dva státy, chtějí si návštěvu pořádně užít.
Na jednu stranu jim rozumím.
Kdyby jezdili jen na prodloužený víkend, většinu času by strávili na cestě. Takto přijedou jednou, na několik týdnů, a pak se zase dlouho nevidíme.
Nikdy jsem proti tomu nic nenamítala.
Naopak. Vždycky jsem chtěla, aby se u nás cítili dobře. Jsou to slušní lidé, máme spolu normální, hezký vztah a nikdy mezi námi nebyl žádný větší konflikt.
Jenže každá mince má dvě strany.
Zatímco Martin odjíždí ráno do práce a vrací se často až večer, já pracuji z domova. Mám plný úvazek a většinu dne trávím u počítače.
To znamená, že s jeho rodiči jsem doma prakticky pořád já.
Martin během jejich pobytu běžně pracuje dvanáct i více hodin denně. Dovolenou si skoro nikdy nebere, protože tvrdí, že si ji raději schová na společnou letní dovolenou s dětmi.
Ve výsledku to ale znamená, že lidé, kvůli kterým návštěva vznikla, spolu tráví nejméně času.
Naopak já, která jejich jazyk skoro vůbec neovládám, s nimi trávím celé dny.
To je další problém.
Martinovi rodiče neumějí česky ani anglicky a moje němčina skončila někde u školních základů. Když si chceme něco složitějšího říct, vytahujeme mobil a překládáme větu po větě přes překladač.
Ze začátku je to docela úsměvné.
Po několika dnech už ale člověka začne unavovat, že i obyčejná otázka, co bude k večeři nebo jestli někdo chce kávu, zabere několik minut.
Člověk si prostě nikdy normálně nepopovídá.
Nemůže si spontánně zavtipkovat, něco rychle vysvětlit nebo se zapojit do běžné konverzace. Po pár dnech jsem měla pocit, že jsem ve vlastním domě spíš host než hostitelka.
Jenže tím to bohužel nekončí.
Protože pracuji z domova, nikdo jiný než já neřeší běžný chod domácnosti. Ráno vypravím rodinu, sednu k práci a mezi schůzkami řeším nákup, praní, úklid nebo pochůzky.
Večer pak přichází další část dne.
Vaření a péče o děti.
Normálně mi příprava večeře nevadí. Jenže když jsou u nás Martinovi rodiče, všechno je najednou výrazně náročnější.
Nejde jen o dvě porce navíc.
Přemýšlím nad tím, co komu chutná, co kdo nejí, jestli nebude potřeba něco připravit jinak nebo koupit jiné suroviny. Nákupy jsou větší, vaření delší a kuchyň po večeři vypadá, jako bych připravovala jídlo pro malou restauraci.
Asi nejvíc mě překvapilo, jak rychle se z toho stala samozřejmost.
Každý večer prostřu stůl, nandám všem jídlo, nosím další pití nebo pečivo a průběžně se ptám, jestli někdo něco nepotřebuje. Dělám to z úcty k nim i proto, že jsou hosté.
Po večeři Martin většinou odnese talíře do kuchyně.
Tím ale jeho pomoc většinou končí.
On si pak sedne s rodiči do obýváku, povídají si německy, smějí se společným vzpomínkám a dohánějí celý uplynulý rok.
Já mezitím stojím sama u dřezu.
Mytí nádobí, uklizení kuchyně, zapnutí myčky, utření linky, příprava snídaně na další den.
Než skončím, bývá obývák často prázdný a všichni už odcházejí spát.
Občas mě napadne, že za celý den strávím s vlastním manželem méně času než během běžného pracovního týdne bez návštěvy.
A právě tehdy jsem si poprvé začala říkat, že možná není problém v tom, jak dlouho u nás jeho rodiče zůstávají. Možná je problém v tom, že během jejich návštěvy všechno stojí na mně.
A ještě je tu jedna věc, o které se mi nemluví úplně snadno.
Martinovi rodiče oba kouří.
Ne jednu nebo dvě cigarety denně, ale prakticky každou hodinu. Kouřit chodí na naši zastřešenou terasu, protože uvnitř domu samozřejmě nekouří.
Jenže právě ta terasa je moje nejoblíbenější místo.
Když pracuji z domova, často si tam vezmu notebook nebo si tam alespoň během dne chodím na pár minut odpočinout. Dám si kávu, přečtu pár stránek knížky nebo jen sedím na vzduchu a kochám se tichem a klidem.
Během jejich měsíční návštěvy ale o ten prostor prakticky přijdu.
Od rána do večera tam někdo sedí s cigaretou v ruce. Kouř se drží pod střechou, nábytek je jím cítit a já se té části domu raději úplně vyhýbám.
Možná to někomu bude připadat jako maličkost.
Jenže když člověk měsíc přijde o místo, kde běžně pracuje nebo si čistí hlavu po náročném dni, začne mu chybět mnohem víc, než by čekal.
Postupně jsem si začala uvědomovat ještě jednu věc.
Ve vlastním domě jsem přestala mít soukromí.
Ráno vstanu a už od snídaně myslím na to, co budu vařit k obědu. Pak následuje práce, domácnost, nákup, večeře, úklid a další den znovu.
Celý měsíc.
Ani na chvíli nevypnu.
Jsem navíc jedináček a odjakživa jsem byla zvyklá mít svůj klid. Mám lidi ráda, ale stejně tak potřebuji čas, kdy jsem sama.
Po třech nebo čtyřech dnech návštěvy jsem ještě v pohodě. Po týdnu začínám být unavená. Po třech týdnech už jen odpočítávám dny do jejich odjezdu. A právě to ve mně vyvolávalo výčitky.
Nechtěla jsem si přece přát, aby odjeli. Jsou to slušní a milí lidé, nikdy se ke mně nechovali špatně a vím, jak moc pro Martina znamenají.
Jen jsem začínala cítit, že ten způsob, jakým jejich návštěvy probíhají, je pro mě dlouhodobě neudržitelný.
Další věc, která celou situaci trochu komplikuje, jsou naše děti.
Jsou ještě malé, takže jim zatím nevadí, že si s babičkou a dědou nemohou dlouze povídat. Zahrají si společně nějakou hru, prohlížejí si knížky nebo si vystačí s několika jednoduchými slovy a gesty. Děti si často cestu k sobě najdou i bez dlouhých rozhovorů.
Přesto je vidět, že jazyková bariéra mezi nimi samozřejmě existuje.
Martinovi rodiče česky neumějí a ani po těch letech neprojevili větší zájem se naučit alespoň nějaké základní fráze. Stejně tak naše děti německy téměř nemluví a ani o to moc nejeví zájem, když s nimi tak občas mluví Martin.
Občas si tedy s prarodiči pomohou překladačem nebo Martin něco přeloží, když je zrovna doma, ale většinu času to prostě nejde.
Mrzí mě to právě hlavně kvůli dětem.
Ráda bych, aby si s prarodiči vytvořily bližší vztah a jednou na společně strávený čas vzpomínaly. Jenže když si spolu nedokážou normálně popovídat, zůstává jejich kontakt spíš u společného posezení než skutečného poznávání.
O to víc mě mrzí, že člověk, který by mezi nimi mohl být přirozeným mostem, bývá většinu dne v práci.
Několikrát jsem se o tom všem s Martinem pokoušela mluvit. Nevyčítala jsem samozřejmě mu jeho rodiče. Ani jsem netvrdila, že už je u nás snad nechci. Jen jsem se snažila vysvětlit, jak ty týdny prožívám já.
Měla jsem pocit, že mě sice vyslechne, ale tím to skončí. Další rok se všechno opakovalo úplně stejně.
Letos jsem si proto řekla, že už nechci jen říkat, co mi vadí. Chtěla jsem rovnou přijít i s řešením.
Navrhla jsem tedy několik možností.
Napadlo mě, že bychom místo každoročního financování jejich cesty mohli využít stejné peníze jinak. Což byla mimochodem další věc - ano, platili jsme jim dopravu, stravu a všechno okolo.
Navrhla jsem tedy, že bychom mohli na dva týdny odjet i s dětmi za nimi do Německa. Oni by byli doma, my bychom poznali místa, kde Martin vyrůstal, a všichni bychom spolu trávili čas přirozeněji.
Další možnost byla, že by k nám samozřejmě přijeli jako každý rok, ale ubytovali by se v nedalekém apartmánu nebo penzionu. Byli bychom spolu každý den. Jen bychom večer měli každý svůj prostor.
A pokud by to bylo příliš drahé, nabízela se ještě třetí varianta. Ať zůstanou u nás jako dosud, ale místo necelých čtyř týdnů třeba jen dva.
Připadalo mi, že jsou to rozumné kompromisy.
Nikomu jsem nezakazovala přijet.
Nikomu jsem nechtěla bránit ve společném čase.
Jen jsem potřebovala, aby návštěva přestala znamenat měsíc, během kterého celý chod domácnosti stojí na mně.
Martin ale nadšený nebyl. Sotva jsem své návrhy dořekla, jeho výraz se změnil.
„Proč to měnit? Vždyť to tak funguje už roky.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že právě proto o tom mluvím až teď. Několik let jsem si říkala, že to zvládnu. Jenže už jsem cítila, že další stejně dlouhá návštěva mě zase psychicky vyčerpá a už to tak dál nechci.
Rozhovor ale skončil dřív, než pořádně začal. Martin jen řekl, že se o tom nechce bavit.
Zůstala jsem sedět u stolu a přemýšlela, jestli jsem opravdu přišla s něčím tak nepřijatelným.
Když jsem se později svěřila několika kamarádům, většina z nich mi řekla stejnou věc.
Nejde o to, že by člověk neměl mít rád své tchány nebo tchyni. Ani o to, že měsíc je příliš dlouhá doba.
Jde o to, že pokud někdo očekává tak dlouhou návštěvu, měl by nést i svůj díl odpovědnosti.
Mnozí se pozastavovali hlavně nad tím, že Martin si během návštěvy rodičů nebere ani pár dní dovolené. Ve výsledku tak s nimi nejvíc času tráví právě člověk, kvůli kterému vůbec nepřijeli.
Jiní i připomínali, že moje návrhy přeci nebyly ani odmítnutím jeho rodičů, ale snahou najít kompromis. Dvoutýdenní návštěva, společná cesta do Německa nebo ubytování v apartmánu jsou podle nich naprosto rozumné možnosti.
Padla ale i jedna poznámka, která mě přiměla se zamyslet.
Možná nejsem vyčerpaná z návštěv samotných.
Možná jsem vyčerpaná z toho, že jsem se během nich na celý měsíc stala hostitelkou, kuchařkou, uklízečkou, průvodkyní i tlumočnicí v jedné osobě.
A právě to je něco, co už další rok znovu zažít nechci. Tak jak z toho ven…
