Článek
Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že chlapi jako můj tchán už pomalu mizí. Takoví ti, co mají potřebu neustále mluvit o tom, jak byli „praví chlapi“, jak dnešní generace stojí za nic a jak ženské z mužů udělaly měkkoty.
Pak jsem poznal rodinu své manželky.
Tchán je přesně ten typ člověka, který dokáže během pěti minut zmínit, že:
„Dnešní chlapi už nic nevydrží.“
A je úplně jedno, jestli se bavíte o práci, dětech nebo počasí.
Když jsme se s manželkou poznali, snažil jsem se to brát s humorem. Je starší generace, vyrůstal jinak, říkal jsem si. Jenže po pár letech jsem pochopil, že za těmi řečmi není jen obyčejné brblání.
Je v tom zvláštní pohrdání vším, co nezapadá do jeho představy mužství.
Já třeba normálně vařím. Když je potřeba, uklidím, nakoupím, vyzvednu děti, zůstanu doma, když jsou nemocné. Nevidím na tom nic výjimečného. Jsou to moje děti a moje domácnost.
Jenže podle tchána jsem tím pádem skoro poloviční chlap.
Pamatuju si jednu z prvních poznámek. Šel jsem s kočárkem po městě a potkali jsme jeho známého.
Tchán se zasmál a říká:
„No jo, mladý už jsou dneska úplně vycvičený.“
Ten chlap se uchechtl a já tam stál jak idiot s úsměvem, který jsem ze slušnosti držel na obličeji.
Jenže ono se to opakovalo pořád.
Když jsem jednou odmítl jít v sobotu na pivo, protože manželka byla nemocná a já chtěl zůstat s dětmi doma, jen zakroutil hlavou:
„To by se za nás nestalo.“
Nebo když zjistil, že jsem byl týden doma s malou, která měla horečky:
„A žena byla kde?“
„V práci.“
„No jo, dneska už chlapi dělají ženský.“
Pokaždé jsem to přešel. Kvůli manželce hlavně. Věděl jsem, že kdybych se chytil, bude z toho akorát dusno.
Jenže čím déle jsem jejich rodinu znal, tím víc mi docházelo, jak absurdní to celé je.
Tchyně kolem něj celý život doslova lítala.
Ráno mu dělá snídani. Připravuje oblečení. Vaří. Pere. Uklízí. Když přijedeme na návštěvu, tchán si sedne ke stolu a prakticky se nezvedne.
A nejhorší je, že to všem připadá normální.
Jednou jsem třeba přišel do kuchyně a tchyně tam stála po pás ve vodě, protože se pokazil odpad. Tchán seděl vedle v obýváku a koukal na televizi.
Říkám:
„Proč to neopraví on?“
Tchyně se jen nervózně usmála:
„Ale prosím tě, on se v tomhle nevyzná.“
Nevyzná.
Chlap, který celý život vykládá o tom, jak jsou dnešní muži neschopní, neumí pustit pračku ani ohřát oběd.
A přesto má potřebu mentorovat ostatní.
Nejvíc mě dorazilo, když tchyně jednou odjela na víkend za sestrou.
Tchán vypadal skoro ztraceně.
Volal manželce:
„Jak se zapíná trouba?“
„Kde máte normální hrnky?“
„Co si mám udělat k jídlu?“
Bylo mu skoro sedmdesát.
A ten samý člověk mě celý roky shazuje, protože občas vařím dětem večeři.
Manželka si toho samozřejmě všímala taky, ale byla na to zvyklá celý život. Pro ni to byl prostě její táta.
Jenže já měl čím dál větší problém mlčet.
Hlavně kvůli dětem.
Mám syna a dceru a představa, že syn jednou vyroste s pocitem, že chlap nesmí doma hnout prstem, mě upřímně děsí.
A dcera? Ta by zase měla automaticky obsluhovat chlapa jen proto, že je ženská?
Ne.
Jenže vrchol přišel minulý rok na rodinné oslavě.
Klasika. Sešlo se asi patnáct lidí, všichni seděli u stolu, jedli, pili. Tchyně od rána vařila. Fakt od rána. Chlebíčky, maso, zákusky, všechno.
Když jsme dojedli, ženské automaticky začaly uklízet.
A chlapi? Seděli dál.
Pili pivo, bavili se o fotbale a politice.
Já jsem se zvedl a začal nosit talíře do kuchyně. Manželka tam už stála s mámou a sestrou.
A v tu chvíli se ozval tchán:
„Ty jsi dobře vycvičenej.“
Všichni se zasmáli.
Takový ten trapný smích, kdy lidé nechtějí konflikt.
A já nevím proč, ale tentokrát už jsem to prostě nedal.
Otočil jsem se a říkám:
„Ne. Jen nechci, aby kolem mě ženská celý život lítala jako služka.“
Úplné ticho.
Normálně byste slyšeli spadnout skleničku.
Tchyně zůstala stát u linky a úplně ztuhla. Manželka se na mě podívala výrazem, že přesně ví, co přijde.
Tchán zrudl.
„My jsme to tak měli normálně.“
„No právě,“ odpověděl jsem.
A bylo hotovo.
Zbytek večera byl strašný. Dusno, krátké odpovědi, uražené pohledy. Když jsme odjížděli domů, manželka byla chvíli ticho. Pak jen řekla:
„Víš, co je nejhorší? Že tohle si myslí skoro všichni chlapi v naší rodině. Jen táta to říká nahlas.“
A měla pravdu.
Od té oslavy bylo mezi mnou a tchánem dusno. On si pořád jel svoje řeči o „správných chlapech“, ale už jsem si všiml jedné věci. Čím dál víc lidí ho začínalo ignorovat.
Mladší chlapi z rodiny už s ním moc sedět nechtěli. Bratranec jednou po jeho dalším monologu o líných mladých jen protočil oči a odešel ven kouřit. Švagr se mu začal vyhýbat úplně. A dokonce i tchyně občas působila, jako že už toho má dost.
Jenže tchán byl přesně ten typ člověka, který si nikdy nepřipustí, že problém může být v něm.
Když se lidi nebaví, jsou přecitlivělí.
Když s ním někdo nesouhlasí, je rozmazlený.
Když mu někdo odporuje, dnešní generace „neudrží nervy“.
Jednou jsme byli znovu na návštěvě a sledoval jsem ho trochu jinýma očima. Celý večer jen seděl, komentoval ostatní, kritizoval, poučoval. Sestřenici, že moc utrácí. Švagra, že málo vydělává. Svého syna, že přibral. Tchyni, že přesolila maso.
A v jednu chvíli mi došlo něco docela smutného.
Že nikoho vlastně moc nezajímá, co říká. Lidi už ho neposlouchají proto, že by si ho vážili. Jen ho nechávají domluvit, aby byl klid.
A možná proto je ještě protivnější než dřív.
Protože vidí, že svět kolem něj už tyhle řeči dávno nebaví. Jen on to pořád odmítá pochopit.
