Článek
Po letech snažení přišly děti a já byla ráda za každou pomoc
S manželem jsme děti neměli snadno. Po několika neúspěšných pokusech a dlouhém období plném čekání ale přišla naše krásná, vymodlená, světe div se – dvojčata – dnes už pětiletá Sofie a Daniel. Byla to obrovská radost, ale zároveň obrovský zásah do běžného života. Kdo nikdy neměl dvě malé děti najednou, těžko si představí, jak náročné to někdy je.
První měsíce byly vyčerpávající. Spánek po úsecích, neustálé krmení, kolotoč praní, vaření a starostí. A i když to byly moc hodné děti, ani další roky nebyly o moc jednodušší. Když moje tchyně Ivana (56) nabídla pomoc, byla jsem za to ráda. Obzvláště, když moje vlastní rodina bydlela úplně na druhé straně státu, a tak jsme se nemohli vídat tak často.
Nikdy jsme si s tchýní sice nebyly úplně blízké, ale říkala jsem si, že když chce být s vnoučaty, je to dobře. Ze začátku přijížděla celkem ochotně. Jenže už tehdy měla potřebu komentovat všechno kolem.
„To dítě má moc tenké ponožky.“
„Tohle bys jim neměla dávat jíst.“
„V bytě je chladno, proto budou nemocné.“
Brala jsem to jako běžné poznámky starší generace. Netušila jsem, že postupem času přijde něco mnohem horšího.
Tvrdila, že od nás odjela nemocná
Jedno dopoledne jsem potřebovala vyřídit úřady. Ivana zůstala s dětmi asi čtyři hodiny.
Když jsem večer přišla domů, všechno bylo v pořádku. Děti spaly, tchyně odjela. Druhý den ráno mi volala.
„Celou noc mě škrábalo v krku a mám rýmu. Sofie na mě pořád mluvila zblízka a prskala na mně, určitě to mám od ní.“
Jenže Sofie byla úplně zdravá. Neměla teplotu, nekašlala, nic. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nachlazení mohla přeci chytit kdekoliv. Ale hned následující týden jsem poslouchala, jak musela zrušit návštěvu kamarádky, jak se necítí dobře a jak by si člověk měl dávat větší pozor, když zve někoho k dětem.
Druhý případ: bolest břicha a účet z lékárny
Za pár týdnů jsem potřebovala pomoct znovu. Tentokrát hlídala skoro celý den. Daniel u oběda trochu méně jedl a řekl, že ho bolí bříško. Za hodinu už běhal po bytě a bylo po problému.
Jenže další den mi přišla zpráva.
„Jela jsem ráno do lékárny. Celou noc mi bylo špatně.“
Za zprávou následovala fotka účtenky. Léky na žaludek, vitaminy, čaj.
A pod tím poznámka: „Skoro pět set korun. Asi chápeš, že to mám od Daniela.“
To už mě opravdu zarazilo. Nejdřív jsem si myslela, že to poslala jen jako informaci.
Jenže večer přišla další věta:
„Aspoň část byste mi mohli dát, když jsem kvůli hlídání musela utrácet.“
Manžel to tehdy odbyl tím, že maminka to nemyslí zle. Ale mně poprvé došlo, že to začíná být zvláštní.
Začala si vést vlastní přehled nemocí
Po čase už to nebyly jen jednotlivé poznámky. Ivana si začala zapisovat, kdy u nás byla, co děti dělaly, kdo kýchl, kdo zakašlal a co ji potom bolelo. Jednou dokonce přišla s malým blokem a během odpoledne si dělala poznámky.
Později mi poslala zprávu, kde bylo rozepsané:
„5. září – obě děti bez ponožek, následně rýma. “
„20. října – Daniel po obědě zakašlal, druhý den škrábání v krku.“
„7. listopadu – Sofie dvakrát kýchnula, večer mě bolela hlava..“
K tomu přidala další účtenku z lékárny, tentokrát za vitaminy, zázvorové pastilky a sirup na podporu imunity.
„Tohle už se opakuje moc často,“ napsala.
Začala sledovat každý kašel a každé kýchnutí
Pak přišlo období, kdy už k nám nešla bez komentáře. Stačilo, aby dítě jednou kýchnulo.
„To slyším. To není čisté.“ Stačilo, aby si jedno promnulo oči. „Začíná na ně něco lézt.“
Jednou přijela a ještě než si sundala kabát, vytáhla teploměr. „Nejdřív změříme teplotu.“
Smála jsem se, protože jsem myslela, že žertuje. Než jsem pochopila, že to myslí vážně, už držela Sofii pod paží teploměr. Pak chtěla, aby oba otevřeli pusu. Začala jim svítit baterkou do krku. „Daniel má zarudlé mandle.“ Přitom děti byly naprosto v pořádku.
Obvinila mě, že schválně zatajuji, když jsou děti nemocné
Jednoho dne už zašla ještě dál. „Ty mi ale neříkáš všechno,“ oznámila mi bez varování.
Nechápala jsem.
„Myslím, že schválně zatajuješ, když nejsou úplně zdravé. Jen abych přijela.“
To už mě opravdu urazilo.
Nikdy bych vědomě nenechala nikoho hlídat nemocné děti a už vůbec ne člověka, který se očividně bojí každého kýchnutí. Když to slyšel manžel, snažil se s ní mluvit.
Vysvětloval jí, že děti jsou malé, že občas zakašlou nebo kýchnou úplně normálně, že není možné v tom hledat pokaždé nemoc.
Ivana si ale vedla svou. „Vy to podceňujete.“
„Já své zdraví riskovat nebudu.“
A i když ji manžel několikrát prosil, aby přestala všechno dramatizovat, výsledek byl vždy stejný. Jenže její pomoc jsme bohužel pořád občas potřebovali.
Respirátor, dezinfekce a kliky v bytě
Po další její údajné viróze se situace ještě vyostřila. Jednou přišla v respirátoru.
Nejdřív jsem si myslela, že jde rovnou od lékaře. Jenže ne.
„Preventivně,“ řekla.
Pak si u dveří vytáhla vlastní dezinfekci. Postříkala si ruce. A potom i kliku od dveří. Zůstala jsem stát a nevěděla, jestli se mám smát, nebo se urazit. Během hlídání pak několikrát otevřela okna, protože podle ní byl vzduch v bytě „těžký a plný bacilů“.
Když odcházela, řekla:
„Doufám, že tentokrát nic nechytím.“
Začala odmítat hlídání na poslední chvíli
Nejhorší bylo, že se na ni nedalo spolehnout. Několikrát už byla domluvená.
Já oblečená, připravená odejít.
A ona přišla, podívala se na děti a oznámila:
„Ne, dnes ne. Sofie má unavené oči.“
Jindy:
„Daniel má jiný hlas než minule.“
Jednou odmítla hlídat jen proto, že dítě po probuzení zakašlalo. Všechny moje plány se hroutily na poslední chvíli.
Kadeřnice, lékař, práce, schůzky.
Vždycky něco.
Pak přišla další nemoc a další výčitky
Po jednom víkendu mi telefonovala téměř plačtivě.
„Ležím doma, mám teplotu, kašel a bolest kloubů.“
Automaticky dodala:
„Určitě od vašich dětí.“
Přitom u nás byla jen dvě hodiny.
Později jsem se od švagrové dozvěděla, že dva dny předtím byla na oslavě narozenin mezi nemocnými lidmi. Ale stejně za viníka označila naše děti.
Raději jsem si našla cizí paní než vlastní babičku
Definitivní konec přišel minulý měsíc.
Několik dní před domluveným hlídáním mi přišla zpráva:
„Za hlídání tentokrát 500 korun. Pošli předem, ať to máme vyřešené.“
Dívala jsem se na displej a chvíli si myslela, že to snad ani nemůže myslet vážně. V tu chvíli ve mně něco prasklo.
Po všech těch měsících výčitek, kontrol, respirátorů, účtenek z lékárny a neustálého podezírání už toho bylo moc. Tak jsem se rozhodla, že se zařídím jinak a ona už se nemusí obtěžovat. Nechala jsem to být a najala si profesionální chůvu, bez toho, abych to tchýni vůbec oznámila. Chtěla jsem vidět, jak se zachová, když už nebudeme skákat, jak ona píská.
Jenže v den hlídání začala psát znovu.
„Pořád nic nepřišlo.“
„Bez toho nepřijedu.“
„Čekám.“
Bylo vidět, že tentokrát už nejde ani tak o strach ze zdraví jako spíš o princip, nebo možná o něco úplně jiného.
Nakonec stejně dorazila.
Samozřejmě s nasazenou rouškou. Hned ve dveřích chtěla vidět děti.
Sotva jim posvítila do krku, nakrčila obočí.
„Mně se to zase nějak nezdá.“
Pak bez zaváhání dodala:
„Ještě bych potřebovala 150 korun navíc. Tady za rohem si skočím koupit bylinkový čaj na imunitu, kdyby něco.“
Tentokrát jsem zůstala úplně klidná.
„To nebude potřeba,“ odpověděla jsem.
„Jestli se tak bojíš, měla bys raději jet domů a nezdržovat se.“
V tu chvíli se za mnou objevila paní na hlídání, kterou jsem mezitím domluvila.
S úsměvem prošla kolem nás.
„Tak pojďte, děti, svačinka už čeká. A připravila jsem vám barvy na malování.“
Sofinka s Danem se okamžitě rozběhli za ní s jásotem a neskrývaným nadšením.
Ivana zůstala stát ve dveřích úplně jak opařená s otevřenou pusou. Viděla jsem, jak se snaží něco říct, ale slova nepřicházela.
Podívala jsem se na ni a klidně dodala:
„Tvou pomoc už nebudeme potřebovat tak často, děkujeme.“
Na chvíli jsem se odmlčela.
„Ale klidně někdy přijeď navštívit vnoučata jen tak, samozřejmě. Bez teploměru.“
Pak jsem se lehce usmála.
„Možná by ti opravdu prospěly třeba lázně. Když ti ani po všech těch lécích a vitaminech, které jsme ti propláceli, imunita pořád tak neslouží.“
Řekla jsem to s lehkou ironií, ale s téměř starostlivým výrazem.
A pak jsem zavřela dveře.
Od té doby k nám chodí minimálně.
A upřímně? Je doma klid.
Paní na hlídání přijde, děti obejme, hraje si s nimi a neřeší každé zakašlání jako začátek epidemie.
Nikdy bych nevěřila, že jednou budu mít větší jistotu v cizím člověku než ve vlastní babičce dětí. Ale po tom všem už jsem pochopila, že některé služby jsou drahé i tehdy, když jsou údajně zadarmo.
