Článek
Zoo jsme plánovali už několik týdnů. Starší syn se na to těšil jako na Vánoce — pořád mluvil o lvech, žirafách a slonech, kreslil si je doma a vyjmenovával, co všechno chce vidět. Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy jsme měli pocit, že si konečně užijeme normální rodinný den bez spěchu, povinností a stresu.
Jeli jsme ve čtyřech — já, přítel, náš pětiletý syn a malá holčička v kočárku, která se narodila teprve před pár měsíci. Přibrali jsme i tchyni, protože chtěla být s vnoučaty a syn se na babičku taky těšil.
Hned od začátku to bylo fajn. Syn běhal od výběhu k výběhu, nadšeně ukazoval na všechno možné, volal na tátu i na babičku, ptal se na tisíc věcí. Přítel se mu věnoval, tchýně s ním šla ruku v ruce, a já jsem měla konečně pocit, že si můžu trochu oddechnout.
Tlačila jsem kočárek, občas jsem se zastavila, dívala se na zvířata, ale hlavně jsem byla ráda, že nemusím nikoho organizovat, hlídat, zabavovat. Bylo to vlastně poprvé po dlouhé době, kdy jsem měla pocit, že mám aspoň chvilku klidu jen sama pro sebe.
Jenže malé dítě má svůj vlastní program.
Po nějaké době jsem si všimla, že se dcera začíná kroutit ve spánku. Znám ji už dobře — tohle je přesně ten moment, kdy se za pár minut vzbudí a bude mít hlad. Nechtěla jsem čekat, až začne plakat uprostřed davu, tak jsem se rozhodla odejít trochu stranou.
Našla jsem lavičky kousek od hlavní cesty, kde v tu chvíli skoro nikdo nebyl. Sedla jsem si, zastavila kočárek vedle sebe a začala jsem dceru kojit. Nesnažila jsem se nijak provokovat — nijak jsem se neodhalovala víc, než bylo nutné, ale ani jsem se nebalila do deky nebo šátku. Prostě jsem dělala to, co v tu chvíli potřebovala moje dítě.
Přítel a tchýně byli se synem o kus dál u výběhu, takže jsem předpokládala, že buď mě za chvíli dojdou, nebo se zase někde potkáme.
A pak se objevili.
Nečekala jsem je zrovna v tu chvíli, ale viděla jsem, jak přicházejí zpátky. Tchýně se na mě podívala — a ten pohled mi utkvěl v paměti. Nebyl vysloveně nepřátelský, ale byl zvláštní. Takový… zaražený, skoro pohoršený. Jako by právě viděla něco, co do její představy „slušné ženy“ nezapadalo.
Nic neřekla. Jen se krátce otočila na syna a něco mu ukázala, jako by chtěla odvést pozornost jinam. Přítel se tvářil normálně, pousmál se a počkal opodál, než dokojím.
V tu chvíli jsem tomu nepřikládala velký význam. Říkala jsem si, že si to třeba jen špatně vykládám, že je možná jen překvapená.
Ale během zbytku dne jsem si všimla drobností. Tchýně občas něco poznamenala zvláštním tónem — nic přímo útočného, ale takové nenápadné narážky, které úplně neseděly. Nějaké slůvko navíc, nějaký úšklebek, pohled stranou, když jsem mluvila o kojení nebo dětech.
Nepřišlo mi to příjemné, ale říkala jsem si, že to možná jen přeháním.
O pár týdnů později jsme se sešli na další rodinné návštěvě. Všichni u stolu, káva, dort, děti si hrály v obýváku. Atmosféra byla zpočátku uvolněná — povídali jsme si o práci, o školce, o běžných věcech.
A najednou to z ní vypadlo.
Tchýně začala mluvit o tom dni v zoo. Ne o zvířatech, ale o tom, jak jsem kojila. Řekla, že jí to přišlo nevhodné, že „tohle se na veřejnosti nedělá“, že je to sprosté a neslušné. Že by se žena měla víc stydět a schovat se někam stranou, ideálně úplně mimo dohled ostatních.
Seděla jsem tam jako opařená.
Nechápala jsem, co jsem udělala špatně. Vždyť tam skoro nikdo nebyl. Vždyť jsem nedělala žádnou show. Prostě jsem nakrmila dítě, které mělo hlad — tiše, nenápadně, bez diváků.
Nešlo o mě — šlo o mou dceru. Neměla jsem v plánu ji nechat brečet jen proto, aby se někdo necítil nepohodlně.
Snažila jsem se to vysvětlit. Řekla jsem, že kojení je přirozené, že to není nic vulgárního, že jsem se nijak neodhalovala víc, než bylo nutné. Ale měla jsem pocit, že mě vlastně nechce slyšet — že už má svůj názor hotový.
Cítila jsem směs vzteku, smutku a bezmoci.
Bylo mi líto, že mě někdo, kdo by měl být oporou, takhle soudí. A hlavně — že si někdo myslí, že má právo určovat, kdy a kde můžu nakrmit své dítě.
Od té doby se mezi námi něco změnilo. Nevybuchla žádná velká hádka, ale já už na tchýni koukám jinak. Vím, že mě v něčem prostě nepochopí.
A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že se stejně nikdy nezavděčím všem.
Kdybych dceru nekojila a nechala ji řvát, našli by se lidé, kteří by si stěžovali, že ruším okolí, že mám dítě utišit, že jsem špatná matka. Když ji nakrmím potichu a stranou, někdo jiný mi zase vyčte, že je to „neslušné“.
A tak si uvědomuju, že to vlastně nemá řešení, které by uspokojilo každého.
Nakonec mi dochází, že se budu muset smířit s tím, že vždycky bude někdo, komu moje chování nebude vyhovovat — ať už udělám cokoli.
A možná je tohle ta největší lekce mateřství: naučit se žít s tím, že ostatní budou soudit, komentovat a hodnotit, ale že si člověk musí stát za tím, co považuje za správné.
