Článek
Pracuju jako teamleader v kanceláři, i když velká část mé práce se vlastně odehrává spíš v telefonu než u stolu. Mám na starost zhruba dvacet lidí, kteří jsou neustále někde v terénu — montéři, technici, servisáci, každý na jiném místě, každý s jiným problémem. Moje práce je jejich provoz držet pohromadě tak, aby firma fungovala a zákazníci byli spokojení.
Ráno sotva zapnu počítač a už mi naskakují maily, hlášení, reporty, dotazy. Jeden potřebuje změnit zakázku, druhý stojí na stavbě bez materiálu, třetí volá, že mu nefunguje auto, čtvrtý řeší zákazníka, který křičí do telefonu. Mezi tím mi píše vedení, že potřebují aktuální přehledy, a účetní se ptá na nějaké faktury, které se zasekly v systému.
Celý den jsem v pohotovosti. Neustále musím rozhodovat, priorizovat, uklidňovat lidi, hasit malé požáry dřív, než z nich budou velké. Není to žádná „klidná kancelářská práce“ — je to permanentní stres, rychlé reakce, improvizace a zodpovědnost za to, že všechno nějak funguje a nikde se to úplně nesesype.
Když jedu domů, většinou mám hlavu úplně plnou. Ne že bych byl vyloženě na dně, ale jsem unavený z neustálého rozhodování, telefonů a tlaku. Přál bych si jen jednu věc: přijít domů, dát si kafe, sednout si na chvíli na gauč a prostě vypnout, aspoň na půl hodiny.
Jenže doma mě čeká další směna.
Máme první dítě — malého syna. Manželka je s ním na rodičovské. Chápu, že to není žádná dovolená. Být celý den s miminkem je náročné, vyčerpávající a často stereotypní: krmení, přebalování, uspávání, procházky, a znovu dokola. Vidím, že toho má někdy plné zuby, a nesnažím se to zlehčovat.
Co mi ale začíná vadit, je něco jiného.
Manželka se mi zdá čím dál nesamostatnější v úplně obyčejných věcech.
Sotva vejdu do dveří, už na mě čekají otázky.
„Prosím tě, mám objednat tuhle kombinézu nebo tuhle?“
„Myslíš, že mu bude lepší modrá, nebo zelená?“
„Co kdyby z ní rychle vyrostl?“
„Mám vzít bodýčka velikost 68 nebo 74?“
Jde o naprosté maličkosti. Oblečení, ze kterého stejně za pár týdnů vyroste. Věci, které by klidně mohla rozhodnout sama během dne. Ale místo toho čeká na mě, jako bych byl nějaký vrchní rozhodčí domácnosti.
A není to jen oblečení.
„Mám koupit tenhle kočárkový doplněk, nebo raději jiný?“
„Objednáme plenky tady, nebo támhle?“
„Co když se mu tahle hračka nebude líbit?“
Pokaždé musím rozhodovat. Pokaždé musím říct svůj názor. A upřímně — většinou je mi to úplně jedno. Ne proto, že by mi nezáleželo na synovi, ale proto, že v těchhle věcech prostě nevidím žádný zásadní rozdíl. Pro mě je to všechno víceméně stejné.
Když to řeknu nahlas, manželka se urazí.
„Tobě je všechno jedno.“
„Ty se o nás vůbec nezajímáš.“
Ale to není pravda. Já se zajímám — jen nechci rozhodovat o každé drobnosti, když mám za sebou celý den plný rozhodnutí v práci a krizových situací.
Někdy mám pocit, že domů přicházím jen proto, abych pokračoval v manažerské roli. Jen tentokrát neřídím dvacet lidí v terénu, ale řeším barvu bodýčka, značku plen nebo velikost dudlíku.
Nejhorší je, že se to postupně stupňuje.
Dřív jsem to bral jako normální součást nového rodičovství — že je nejistá, že se bojí udělat chybu, že chce mít všechno správně. Teď ale cítím narůstající únavu. Jako by mi manželka přehazovala odpovědnost za všechno — i za věci, které by klidně zvládla sama.
Někdy si říkám, jestli se jen bojí rozhodnout. Jindy mám pocit, že je to její způsob, jak mě vtáhnout víc do péče o syna. A možná je to obojí zároveň.
Jenže mně to přijde spíš jako další práce.
Večer sedím u stolu, syn konečně spí, a místo klidu řešíme, jaký dudlík koupit nebo jestli objednat hračku z jednoho e-shopu, nebo druhého. A já jen v duchu počítám minuty, kdy bych mohl mít ticho.
Přál bych si jediné: aby někdy řekla prostě „rozhodla jsem to takhle“ — bez toho, abych musel být u všeho a dávat razítko na každou maličkost.
Nechci se hádat. Nechci být ten chlap, co nadává na manželku na rodičovské. Ale začínám být unavený z toho, že mám pocit, že nikdy nemůžu opravdu vypnout.
V práci jsem teamleader. Doma jsem teamleader. A nikde nemám chvíli, kdy bych jen byl — bez rozhodování, bez řešení, bez tlaku a bez pocitu odpovědnosti za všechno.
Možná je to jen fáze. Možná si časem manželka víc věří a začne rozhodovat sama. A možná se já musím naučit říkat, že některé věci prostě řešit nechci a že to není nezájem, ale únava.
Zatím ale jen přicházím domů, sundám kabát — a místo klidu mě čeká další porada. Jen tentokrát ne o zakázkách, ale o dětských ponožkách, bodýčkách a dudlících.
A někdy mám pocit, že z toho začínám být víc unavený než z celé práce.
