Článek
„Mami, dala bys mi aspoň stovku? Došel mi lesk na rty,“ začala do mě zase hučet moje dcera.
Zvedla jsem oči od kuchyňské linky a chvíli na ni jen nevěřícně koukala.
„Vždyť jsi před dvěma týdny dostala kapesné. Čtyři sta korun. To už jsi všechno utratila?“
„Musela jsem si koupit pár věcí,“ odpověděla neurčitě a opřela se o futra, jako by šlo o úplně samozřejmou věc.
„Tak si nový lesk koupíš příští měsíc. Musíš se naučit hospodařit s penězi,“ řekla jsem pevně.
Bylo mi jasné, že se jí moje odpověď nebude líbit.
Dcera chce pořád víc
Upřímně si myslím, že čtyři sta korun měsíčně je pro sotva čtrnáctiletou holku, která má doma v podstatě všechno potřebné, je i při dnešních cenách úplně dostačující částka. Oblečení jí kupujeme, školní věci má, telefon taky, občas kino, občas něco navíc. Jenže podle Kláry je to pořád málo.
Protože její kamarádky prý mají víc. Více oblečení, více kosmetiky, více peněz. A hlavně více volnosti.
Jenže kdybych jí plnila všechna přání, za chvíli bychom s manželem mohli rovnou zrušit spoření a jen sledovat, jak peníze mizí. Nevyděláváme zrovna špatně, ale milionáři rozhodně taky nejsme.
„Mamííí… Ale já ho fakt potřebuju! Vždyť mi pořád říkáš, že se mám starat o rty, aby mi nepopraskaly,“ přešla dcera do prosebného tónu, který měla dokonale nacvičený.
„Dobře, ale jak je možné, že nějaký obyčejný lesk na rty stojí přes sto korun? Do stovky ještě pochopím. A mimochodem, na popraskané rty úplně stačí obyčejný jelení lůj třeba z lékárny. Už máme doma několik balení, za podstatně menší peníze.“
Podívala se na mě pohledem, jako bych právě navrhla něco naprosto absurdního.
„Jelení lůj je strašně mastný. Je mi z něj špatně. To není ani pořádný balzám.“
Pak pokrčila rameny.
„Tak nic. Když mi nechceš dát peníze ty, poprosím babičku.“
A odešla do pokoje. Ve mně v tu chvíli okamžitě začalo všechno vřít. Protože jsem přesně věděla, že to myslí vážně.
Tchyně ji rozmazluje
Moje tchyně totiž Kláru rozmazluje naprosto bez hranic.
Kupuje jí všechno, co si zamane. Trička, mikiny, drogerii, sladkosti, často i peníze jen tak „pro radost“.
A hotovost jí dává úplně běžně.
Má z čeho — po manželovi, který byl důstojníkem z povolání, pobírá velmi slušný vdovský důchod a finančně si opravdu nemusí nic odpírat.
Jenže právě to je bohužel ten problém.
Já se snažím dceru naučit, že peníze nejsou samozřejmost. Že se musí plánovat. Že člověk nemůže každý týden chtít něco nového jen proto, že to mají ostatní.
A tchyně všechno tohle jedním pohybem smaže.
„Ale prosím tě, vždyť je ještě dítě,“ mávne pokaždé rukou. Babičky musí svoje vnoučata trochu rozmazlovat, od toho tady jsou. Když něco potřebuje, tak ať si to koupí.“
Trochu rozmazlovat? Potřebuje?
Minulý měsíc utratila skoro osm stovek za oblečení. A ještě se to snažila zatajit.
Okamžitě jsem poznala, že lže
Hned jak přišla domů, všimla jsem si nového svetru. A nových kalhot.
„To máš nové?“ zeptala jsem se.
„Půjčila mi to Tereza,“ odpověděla rychle.
Podívala jsem se na ni.
„Úplně nový svetr? Ještě s visačkou?“
Na okamžik zaváhala.
„Dostala ho k narozeninám a nelíbí se jí.“
Mluvila rychle, ale už tehdy jsem cítila, že něco nesedí.
Narozeniny měla Tereza v květnu. Sama jsem tehdy Kláře vybírala dárek, když k ní šla na oslavu.
A navíc — druhý den jsem se schválně podívala v obchodě, kde holky často nakupují.
Ten svetr byl z úplně nové podzimní kolekce.
„Proč lžeš?“ zeptala jsem se večer.
„Protože mě pořád kontroluješ!“ odsekla bez většího rozpaků.
„Kontroluju tě, protože ti je čtrnáct. Kde jsi na to vzala peníze?“
Chvíli mlčela.
Pak jen pokrčila rameny.
„Dala mi babička.“
V tu chvíli jsem měla co dělat, abych nevybuchla.
Nejen že tchyně ignoruje všechno, co jí říkám.
Ale navíc mám pocit, že obě drží spolu proti mně.
Snažím se ji vychovat
První impuls byl jasný. Zakázat kapesné. Potrestat ji.
Jenže pak mi došlo, že by to stejně nefungovalo. Protože by prostě zašla za babičkou a peníze dostala tam. A já bych vypadala směšně. Tak jsem se nadechla. Musela jsem to zkusit jinak.
„Kláro, nechci, abys mi lhala,“ řekla jsem co nejklidněji. „Lež je jedna z nejhorších věcí, které mezi lidmi můžou být.“
Seděla na posteli a mlčela.
„Já tě taky neobelhávám. A když tvrdíš, že už nejsi malá holka, tak tě nebudu trestat jako malé dítě.“
Podívala se na mě překvapeně.
„Chci, abys sama řekla, co s tím uděláš. Jak chceš získat zpátky moji důvěru.“
Nevím, jak jsem dokázala udržet klidný hlas, protože uvnitř jsem byla pořád napjatá.
Ona jen otevřela pusu, ale nic neřekla.
Já odešla do kuchyně a začala chystat večeři. Ruce se mi přitom lehce třásly. Mohla jsem jen doufat, že to mělo alespoň nějaký efekt.
Nakonec přišla sama
Po chvíli přišla do kuchyně. Bez řečí začala vytahovat talíře a skládat je na stůl.
Mlčela jsem.
Pak jsem konečně uslyšela tiché:
„Mami… promiň.“
Otočila jsem se.
„Neměla jsem ti lhát. Už to neudělám.“
Chvíli stála, pak dodala:
„Celý měsíc budu uklízet koupelnu. Jen se na mě nezlob.“
Poprvé ten večer jsem cítila, že moje slova opravdu zasáhla.
„A jakou mám jistotu, že to nebude znovu?“ zeptala jsem se.
Podívala se na mě upřímněji než předtím.
„Nemůžu slíbit, že si od babičky nikdy nevezmu peníze… ale vždycky ti to řeknu.“
No…
Není to ideální. Skoro vůbec.
Pořád nevím, jak tchyni vysvětlit, že tím Klárce spíš škodí, než pomáhá. Neposlouchá mně, neposlouchá manžela, je to jako mluvit do dubu.
Že dítěti neprospívá, když dostane všechno hned a bez omezení.
Ale pokud alespoň dcera přestane lhát, je to pro začátek víc, než jsem čekala.
A možná právě od toho se dá začít.
