Článek
Když jsme se s manželkou stěhovali do prvního společného bytu, měli jsme nábytku minimum. Něco jsme koupili nové, něco levně z bazaru a zbytek se postupně posbíral po rodině. Přesně tehdy přišla tchyně s nabídkou, že má několik věcí, které už doma nepotřebuje.
Šlo o starší komodu, velkou skříň a jídelní stůl se čtyřmi židlemi. Nebyl to žádný drahý starožitný nábytek, ale věci byly zachovalé a nám se hodily. Tchyně byla ráda, že nemusí řešit odvoz nebo vyhazování, a my zase ušetřili několik tisíc korun.
Nikdo tehdy nemluvil o půjčování. Prostě nám je dala.
Nábytek jsme několik let normálně používali
Skříň stála v ložnici, komoda v předsíni a stůl jsme měli v kuchyni. Několikrát jsme něco opravili, manželka přetřela komodu a já měnil panty na jedněch dveřích. Postupně už jsme ani nevnímali, odkud jednotlivé kusy původně přišly.
Tchyně se na ně při návštěvách nikdy neptala. Jednou poznamenala, že komoda po novém nátěru vypadá lépe než u ní doma, a tím celá věc skončila. Nikdy nenaznačila, že bychom jí něco měli vracet.
Po několika letech jsme koupili větší byt. Tentokrát už jsme měli trochu víc peněz a chtěli jsme si část vybavení pořídit novou. Začali jsme proto řešit, co si vezmeme s sebou a co prodáme nebo rozdáme.
Starý jídelní stůl zůstal. Skříň a komoda už se nám ale do nového bytu nehodily.
Nechtěli jsme je vyhodit, když ještě někomu poslouží
Manželka dala obě věci na internetový bazar. Za skříň jsme chtěli dva tisíce a za komodu něco přes tisíc. Nešlo o žádný velký obchod, spíš jsme doufali, že si pro ně někdo přijede a nebudeme muset řešit odvoz.
Obě věci se prodaly během pár dní. Kupující je odvezli a peníze jsme použili na drobnosti do nového bytu. Celkem jsme dostali něco kolem tří tisíc korun.
Ani jednoho z nás nenapadlo, že by na tom mohlo být něco sporného.
Pak se manželka při návštěvě u rodičů zmínila, že už jsme většinu starého nábytku prodali. Tchyně se zeptala i na komodu a skříň. Když slyšela, že jsou pryč, zajímalo ji, kolik jsme za ně dostali.
Manželka jí částku řekla.
„Tak se potom nějak rozdělíme“
Nejdřív jsme oba mysleli, že si dělá legraci. Tchyně ale pokračovala úplně vážně. Podle ní byly ty věci původně její, takže když jsme na nich teď něco vydělali, bylo by fér jí část peněz dát.
Manželka se jí zeptala, jestli to myslí vážně. Tchyně odpověděla, že samozřejmě nechce všechno, ale polovina by jí připadala normální.
V tu chvíli už jsem se do rozhovoru zapojil i já. Připomněl jsem jí, že nám nábytek před lety darovala, protože ho nechtěla. Pokud by tehdy řekla, že nám ho jen půjčuje, zacházeli bychom s ním úplně jinak.
Tchyně tvrdila, že darovala nábytek k používání, ne k tomu, abychom ho jednou prodali.
Takovou podmínku jsme ale nikdy neslyšeli.
Najednou začala vypočítávat, co všechno nám tehdy dala
Podle ní nešlo jen o ty dvě věci. Když jsme zařizovali byt, dostali jsme od ní ještě lampu, několik kusů nádobí a další drobnosti. Všechno prý mělo nějakou hodnotu.
Manželka jí připomněla, že část věcí byla stará desítky let a některé by jinak skončily ve sběrném dvoře. Tchyně se proti tomu ohradila. Skříň byla podle ní kvalitní a komoda z masivu, takže jsme ji prodali příliš levně.
To už byla další novinka. Nejenže chtěla část peněz, ale zároveň začala hodnotit cenu věcí, které nám několik let předtím bez jakýchkoli podmínek předala.
Zeptal jsem se jí, co by se podle ní mělo stát, kdybychom skříň místo prodeje vyhodili. Chtěla by po nás polovinu její původní hodnoty také?
Na to jasně neodpověděla.
Problém podle ní nebyly peníze, ale princip
Tchyně několikrát zdůraznila, že o tři tisíce korun jí vůbec nejde. Vadilo jí, že jsme něco jejího prodali a ani jí to neřekli. Jenže právě slovo „jejího“ bylo celé jádro sporu.
Po několika letech v našem bytě jsem skříň rozhodně nevnímal jako tchyninu. Byla naše stejně jako stůl, který jsme kdysi koupili z bazaru, nebo police, které nám dal můj otec. Nikdo si doma nevede seznam původu každého kusu nábytku pro případ budoucího prodeje.
Manželka se matky zeptala, jestli tedy všechny věci, které nám kdy dala, považuje stále za svoje. Tchyně řekla, že to tak nemyslí, ale pokud se na nich vydělají peníze, situace se podle ní mění.
Mně právě tohle nedávalo smysl.
Dar přece nemění majitele znovu podle toho, jestli ho jednou prodáte.
Peníze jsme jí nedali
Manželka jí nakonec řekla, že nic dělit nebudeme. Pokud nám něco v budoucnu nechce skutečně darovat, ať to řekne rovnou a my si to nevezmeme. U staré skříně se ale po pěti letech nebudeme zpětně domlouvat na podmínkách, které při předání neexistovaly.
Tchyně poznamenala, že jsme se zachovali nevděčně. Tím rozhovor prakticky skončil.
Několik následujících návštěv bylo znát, že na celou věc nezapomněla. Nedělala scény, ale občas padla poznámka o tom, že dnes už člověk musí dávat pozor, komu co dá. Manželka většinou změnila téma.
Já už se k tomu nevracel.
Za pár měsíců přišla další nabídka
Tchyně měnila vybavení na balkoně a chtěla se zbavit dvou zachovalých křesel. Zavolala manželce, jestli je nechceme, protože by se nám mohla hodit na terasu.
Tentokrát jsme odmítli.
Tchyně se divila, protože křesla byla v dobrém stavu a my jsme zrovna mluvili o tom, že na terasu něco sháníme. Manželka jí řekla, že si raději koupíme vlastní. Nechceme za několik let řešit, komu patří a jestli je smíme prodat.
Telefonát skončil poměrně rychle.
Křesla nakonec tchyně prodala sama.
Od té doby už rodinné dary bereme jinak
Neznamená to, že odmítáme všechno, co nám někdo nabídne. Jen se u větších věcí raději hned zeptáme, jestli nám je skutečně dává, nebo jen nechává používat. Zní to trochu směšně, ale po zkušenosti s komodou mi to připadá jednodušší než další podobný spor.
Tchyně nám od té doby nic většího nedala. Když něco nepotřebuje, buď to prodá sama, nebo se věci zbaví jinak. Myslím, že to vyhovuje všem.
Skříň ani komoda přitom nestály za hádku. Šlo dohromady o několik tisíc korun a nejspíš by se nic zásadního nestalo, kdybychom jí polovinu prostě poslali.
Jen bychom tím přijali pravidlo, podle kterého může mít dar po pěti letech pořád původního majitele.
A to už bychom příště raději žádný dar nedostali.
